Ministr Dienstbier: Škoda, že mladí nevědí více o naší historii

18. 11. 2014

Praha /FOTOGALERIE, ANKETA/ - Zapalování svíček  a kladení věnců na Národní třídě, vzpomínání bývalých studentů u Hlávkovy koleje či červené karty pro prezidenta Miloše Zemana. Tak to v hlavním městě v pondělí vypadlo během oslav výročí 25 let od listopadových událostí v roce 1989.

U Hlávkovy koleje pro Pražský deník zavzpomínal na listopadové události roku 1989 Jiří Dienstbier, ministr pro lidská práva, který byl před 25 lety přímým účastníkem pochodu z Albertova.

Kliknutím zvětšíte

U Hlávkovy koleje pro Pražský deník zavzpomínal na listopadové události roku 1989 Jiří Dienstbier, ministr pro lidská práva, který byl před 25 lety přímým účastníkem pochodu z Albertova. | Foto: DENÍK/Veronika Cézová

U Hlávkovy koleje pro Pražský deník zavzpomínal na listopadové události roku 1989 Jiří Dienstbier, ministr pro lidská práva, který byl před  25 lety přímým účastníkem pochodu z Albertova.

„Tak krásnou atmosféru, která následovala po 17. listopadu, už asi nikdy nezažiji. Tedy doufám, že nezažiji, protože snad už nikdy nebude potřeba organizovat něco takového…“

Podle ministra je ale  i v dnešní době potřeba si stále připomínat, že svoboda, ochrana lidských práv a životního prostředí či sociální důstojnost není samozřejmost pro každého člověka.

A jak Jiří Dienstbier vnímá ankety, ve kterých pravidelně mnoho mladých lidí neví, co se na konci roku 1989 událo? „Je to samozřejmě škoda, že nevědí více o naší historii. Na druhou stranu je to ale důkaz toho, že žijeme v poměrně šťastné době, že nic takového znát nemusí. I když by měli,“ dodal ministr.

Zapomíná se na listopad roku 1939

„Mě zase spíš mrzí, že je  17. listopad spojován v devadesáti devíti procentech stále jen s rokem 1989,“ postěžovala si pětasedmdesátiletá Emilie Mašková. Podle ní by se nejen ve školách, ale i ve sdělovacích prostředcích mělo objevovat více připomínek „toho prvního, nejdůležitějšího  17. listopadu.“

„Vždyť v tom devětatřicátém to byli právě čeští studenti, kteří projevili hlasitý odpor vůči německé okupaci. Nechtěli se za žádnou cenu smířit s tím, že se student medicíny Jan Opletal stal obětí nacistického teroru. Pár studentů nacisti rovnou popravili, další odvezli do koncentráků. A zavřeli nám české vysoké školy – zásobárnu české inteligence!“ připomněla pamětnice Emilie.

Pětadvacáté výročí od revoluce v pondělí v Praze oslavoval i Haig Utidjian, sedmačtyřicetiletý dirigent z Velké Británie, který se sborem studentů z Univerzity Karlovy zpíval u Hlávkovy koleje.

Oprávněné obavy britského dirigenta

„Odpoledne se pak přesouváme se sborem na Albertov. Jen doufám, že tam po nás nikdo nebude nic házet. Třeba nějaké omelety či jiné věci. To bych opravdu nerad. Možná je to tím, že mám jako cizinec pohled zvenku, ale na dnešní sváteční den by bylo opravdu velmi nedůstojné, kdyby se něco takového dělo. Nemusím s prezidentem souhlasit, nemusím schvalovat, jak se nedávno prezentoval, ale tento den není o něm, ale o studentech.“

Dirigent, který žije už patnáct let v Praze, se obával oprávněně. Odpoledne na Albertově demonstranti na prezidenta Miloše Zemana, který přišel odhalit pamětní desku k výročí 17. listopadu 1989, nejen pískali. Po chvíli začali házet i vajíčka a rajčata, která prezidentova ochranka odrážela černými deštníky.

A reakce prezidenta? „Nebojím se vás, jako jsem se nebál před 25 lety,“ pronesl Miloš Zeman.

Anketa: Co pro vás znamená 17. listopad?

Hana Nováková, 22 let, studentka, Praha 10: Ve škole jsme se o tom učili, rodiče mi o tom vyprávěli, ale jelikož jsem se narodila až po revoluci, je pro mě téma 17. listopadu velmi vzdálené. Každopádně však obdivuji lidi, kteří v té době žili a bojovali proti režimu.

Petr Pravda, 30 let, politolog, Praha 4: Mám na to zajímavou vzpomínku. Bylo mi pět let a s rodiči jsme chodili na demonstrace. A na jedné z nich jsem se ztratil. Naštěstí mě našli slušní příslušníci Veřejné bezpečnosti, kteří informovali mé rodiče.

Jiří Dienstbier, 43 let, ministr, Praha 2: Vztah mám k tomu dni silný, protože jsem byl členem skupiny, která organizovala manifestaci na Albertově. Patří to k tomu nejhezčímu období ve veřejné části mého života, protože tak krásnou atmosféru už asi nikdy nezažiji.

Milan Maděra, 25 let, student, Praha 8: Jako revoluční dítě nejsem samozřejmě pamětníkem. Ale dozvídal jsem se o událostech 17. listopadu prostřednictvím mých rodičů či jejich známých. A zájem o to, co se v naší zemi dělo, mě přivedl i ke studiu politologie.

Zdeňka Valouchová, 78 let, seniorka, Praha 2: V té době jsem byla vyhozená z ministerstva financí. Chodila jsem cinkat klíči a – to bylo jako zadostiučinění – jsem se najednou ocitla v managementu jedné velké banky. Byla jsem zkrátka ve správný čas na správném místě.

Haig Utidjian, 47 let, dirigent, Praha 7: Má pro mě hluboký význam.  A letos – při oslavách čtvrt století od revoluce – obzvláště. Je důležité, aby mladí věděli, aby byli dobře informovaní o tom, co se dělo. Ale dnešní demonstrace proti prezidentovi – to  k tomuto dni nepatří.