VYBERTE SI REGION

Dětský kardiochirurg: Žijeme pohodlný život. Je potřeba ho splatit

Praha /ROZHOVOR/ - V Motole každý den zachraňuje životy dětem s vrozenou srdeční vadou. Jednou do roka navíc vyráží pomáhat malým pacientům do Keni. Za svou kariéru se zúčastnil devíti humanitárních misí. „Už jste někdy viděla dítě po operaci? Tak se pojďte podívat, ať víte, o čem se chcete bavit," zarazí mě při rozhovoru na dětské kardiochirurgii v Motole hned po první otázce.

30.1.2016
SDÍLEJ:

KARDIOCHIRURG Roman Gebauer.Foto: DENÍK/Václava Burdová

Místní centrum je jediné svého druhu v České republice. Vrozené srdeční vady jsou u nás poměrně vzácné. Většinou se odhalí už během těhotenství. Rodiče a děti v Keni takové možnosti nemají. Jaké je léčit v Africe a má humanitární pomoc smysl?

Zúčastnil jste se devíti humanitárních misí. Na mise jezdíte bez nároku na honorář. Co je vaší motivací?

Motivace je individuální. Každý jezdí z jiných důvodů. Můžete mít medicínskou motivaci. Vidíte tam vrozené srdeční vady ve stadiu, které už u nás vidět nemůžete. Motivace má i věková specifika. Mladý člověk jede za dobrodružstvím, protože si chce něco zkusit. Starší má pocit, že to, jak pohodlný, bezpečný a pestrý život má, je potřeba splatit a pomoci těm, kteří ho takový nemají. Podívejte se na sebe jste zdravá, nemáte existenční starosti, stát se o vás postará, když se vám něco stane, máte tolik možností, jak žít.

Oproti lidem v Africe určitě…

Můžete mít pocit, že za to byste měla alespoň část vrátit někomu, kdo šance nemá. Řada pacientů nemůže léčbu podstoupit ze sociálních a finančních důvodů nikde jinde než tam, kde žijí. Je možné, že v počtu lidí, které tam pomoc potřebují, je to kapka v moři. Jsou jich tam tisíce s vadou srdce a vy pomůžete jen některým. Kapka ale může pomoci další kapce, spojí se a jednou vše bude fungovat lépe.

Pacientů s vrozenou srdeční vadou je vždy více, než kolik můžete odoperovat. Jak vybíráte?

Vždycky vám vytvoří seznam pacientů, které musíte prohlédnout. Prohlédnete jich padesát, ale tolik nemůžete odoperovat, musíte jich vybrat patnáct. To je nejsložitější část. Vyloučíte pacienty, kteří nemohou být operovaní, protože už to pro pokročilost vady nelze. Dále vyřadíte pacienty, jejichž operace je tak složitá, že by to v keňských podmínkách nešlo. Pořád vám zbude třicet pacientů. Je složité polovině říct, že operace nebude. Zvažujeme řadu aspektů. Není to příjemné. Vidíte ty, kteří se radují, i ty ostatní.

Co všechno zvažujete?

Sestavíte operační program a musíte brát ohled na následnou pooperační péči, aby pacienti prošli pooperačním oddělením, na kterém je jen 5 lůžek. Ano, mohli bychom vzít ty nejtěžší případy. Jenže máte určitý personál a počet lůžek. Kdybyste odoperovali v pondělí, v úterý a ve středu nejtěžší případy, tak ve čtvrtek, pátek a další týden neuděláte nic, protože vám tam zůstanou ležet. Celkem tak pomůžete méně pacientům. Chceme také vědět, jestli dítě přežije další rok. Chceme ho vidět, až tam zase pojedeme. Ptáme se, jaké má zázemí, jaké mají podmínky.

Uvažoval jste už během studií, že jednou vyrazíte na humanitární misi?

Chtěl jsem, byť jsem studoval za socialismu a šance byla malá. Uvažoval jsem o tom, i když mi to přišlo hodně vzdálené. Nemohli jsme jet ani do Rakouska. Afrika byla sen.

Jak vzpomínáte na svou první misi?

Má první mise byla s britskou organizací Healing Little Hearts v Indii. Byl jsem tam jako chirurg. O nic jsem se nemusel organizačně starat, jen jsem operoval. Je to složitější než operovat doma, protože přijdete do cizí nemocnice, neznáte perfuziologa, anesteziologa, musíte se domluvit. Někdy operujete a myslíte v jednom jazyce, mluvíte v jiném jazyce anglicky a oni mezi sebou mluví zase jinak. Když jsme organizovali první misi do Keni, bylo to ještě náročnější.

Jak to probíhalo?

Nikdy jsme tam nebyli. Nedokázali jsme si představit Nairobi. Dohodli jsme se, že budeme spát blízko města. Spali jsme hned u slamu. Překvapilo nás to. Na mapě to nevidíte. Hodně nám pomohla nemocnice, vozili nás tam a zpátky.

Spolupráci s Keňou jste vymyslel vy sám s vašimi kolegy. Jak se takové mise připravují?

Vytipovali jsme si nemocnici. Věděli jsme, že do Nairobi jezdil britský program Chain of Hope. Obrátili jsme se na ně přes e-mail. Pomoc českého zastupitelství jsme neměli. Česká ambasáda v Nairobi v roce 2011 nebyla. Vyšlo nám vstříc slovenské velvyslanectví. Na druhou misi nám například jejich velvyslanec sehnal sponzory na ubytování. V začátcích jsme hledali peníze na cestovní náklady. Podařilo se nám to díky individuálním sponzorům. Nemohli jsme ale platit materiál. V současnosti se státní podporou můžeme přispět více.

Jak vysoké jsou náklady?

Když jsem na první misi sháněl sponzora, chtěl jsem, aby zaplatil náklady jednoho člena týmu, zhruba 40 tisíc korun. Rozpočet mise byl asi 300 tisíc. Dnes se pohybujeme výše. Je rozumné spíše pomoci lidem v jejich zemi a vybudovat funkční centrum pro dětské vrozené vady. Takhle to podle mě smysl má.

Přímo na místě školíte lékaře. Jaká je s místním personálem spolupráce? Jsou motivovaní?

Ano, ale je to také velmi individuální. V Česku patříte nemocnici, kde pracujete. Tam to tak není. Nemocnice si vás nekupuje na plný úvazek. Máte v nemocnici pacienta, v pondělí ho odoperujete. V úterý jdete do jiné nemocnice, ve středu do jiné, ve čtvrtek se vrátíte do první. Chodíte za pacienty. Dostanete zaplaceno a zase odejdete. Systém péče se liší. Spolupráce je o tom, že je musíte přesvědčit, že to, co jim chcete říct, je pro ně důležité. A pak přijdou každý den po dobu trvání mise. Rok po roce děláme pokroky. Mentalitu Afričanů samozřejmě nezměníte. Nemůžeme si myslet, že přijdeme a oni se budou chovat jako my. Když tam jste, tak vidíte, že jsou jiní, protože vyrostli v jiných podmínkách.

Na humanitární misi jste vyrazil už devětkrát. Vidíte pokrok v místní péči?

V Indii tolik ne. Viděl jsem tři nemocnice, každá nabízela něco jiného a každá chtěla ode mne něco jiného. Jsou to šikovní doktoři, o tom není pochyb. Potřebují pomoc s něčím, co dělají poprvé. V Keni začínají. O něco se situace zlepšila. Afrika naráží na finanční problémy. Nicméně si myslím, že se pomalu zvedá. I nemocnice v Nairobi je rok od roku na lepší úrovni. Afrika má prostor se nadechnout. Jestliže se rozšíří střední vrstva, budou si operace moci jednou zaplatit sami.

Nikdy nemůžete odoperovat všechny. Nezapochyboval jste někdy o tom, co děláte?

Když tam jste a vidíte, že největší slam v Nairobi má milion obyvatel, říkáte si, že stejně nemůžete pomoc jednomu milionu lidí. Takhle to úplně nejde brát. Pomáháte vytvářet systém. Kultivací systému se může pomoci dalším dětem. Když země zvládne alespoň základní péči a není ve válečném konfliktu, tak se vyplatí investovat do kardioprogramu. Je tam tolik pacientů s vrozenou vadou, a dále jsou tam jiní i s revmatickou vadou. Prodělali revmatickou horečku, mají změněné chlopně a budou potřebovat péči. Chci říci, že tam vždy budou lidé, kteří budou něco potřebovat. Snažit se pomoc jenom nejchudším, tím sebereme možnost těm, kteří už si něco mohou dovolit.

Plánujete další cestu?

Plánujeme. Letos by měl jet motolský tým v dubnu do Kambodže, v červnu bude Jordánsko pomoc syrským uprchlíkům, v září možná Maroko, které je v jednání a v listopadu Keňa. O jednu Keňu jsme přišli kvůli ebole v roce 2014, ten rok se nejelo. Pokud se snažíte nemocnici pomoci, je jedna návštěva do roka tím minimem. Chtělo by to alespoň třikrát, ale vše není finančně a personálně možné. Snažíme se teď prodloužit trvání mise, odoperovat více pacientů a přivést alespoň dva tři komplexnější pacienty, lékaře a sestru do Prahy, abychom pomohli pacientům a oni viděli, jak náš systém práce funguje. Budeme se je snažit tady edukovat.

Na mise jezdíte společně s vašimi slovenskými kolegy. Jak vznikla tato spolupráce?

Pokaždé potřebujete zhruba osm lidí do týmu. Naše centrum není tak velké, aby vždycky mohlo osm lidí odjet, proto jsme sestavili česko-slovenský tým. Máme seznam lidí, ze kterých vybíráme. V současné době nás sponzoruje projekt Medevac, což je státní program, první dvě mise financovali individuální dárci. Když pak jste na misi v Africe, nebo Indii, vidíte spoustu programů medicínské, humanitární, sociální. V těchto programech pracuje více žen než mužů, alespoň mám ten pocit a bylo to pro mne překvapení. Ženy jsou prostě čím dál dobrodružnější,odvážnější a nezávislejší.

Roman Gebauer- je dětský kardiochirurg Fakultní nemocnice v Motole, specializuje se na vrozené srdeční vady

- narodil se v roce 1964, vystudoval 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze

- absolvoval pět humanitárních misí v Indii s britskou organizací Healing Little Hearts a čtyři mise v Keni s motolskou nemocnicí

Čtěte také: Lékaři z Motola operovali šetrně tam, kde to nemělo být možné

Autor: Václava Burdová

30.1.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Média spekulují, že ve funkci skončí hradní protokolář Forejt

Praha - Od pátečního večera se množí spekulace, že ve své funkci skončí ředitel hradního protokolu Jindřich Forejt. Mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček nechce zprávy, které jsou založeny jen na anonymních zdrojích, komentovat. Na twitteru uvedl, že personální změny komentuje až v okamžiku, kdy jsou.

Levné bydlení: Praha hledá místo

Praha /INFOGRAFIKA/ - Město má nedostatek bytů pro učitele, policisty, mladé lidi a bezdomovce. Na výstavbu levného bydlení půjdou až čtyři miliardy korun. Díky tomu by mohla klesnout cena bytů v Praze.

Ve věku 104 let zemřela meziválečná tanečnice Markéta Kyliánová

Praha - Ve věku 104 let zemřela v pátek meziválečná tanečnice Markéta Kyliánová, jež vystupovala pod uměleckým pseudonymem Rita Rita. Úmrtí matky tanečníka a světoznámého baletního choreografa Jiřího Kyliána v neděli potvrdil starosta Prahy 1 Oldřich Lomecký.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies