Dermatolog Petr Arenberger: Nejohroženější skupinou jsou pánové mezi 50 a 60

Začala doba dovolených, většina z nás se těší na sluníčko. Varování odborníků je ale čím dál silnější.

Dnes se již ví, že ultrafialové záření kůži poškozuje, a to nejen stále připomínanou rakovinou kůže, ať už je to melanom nebo jsou to jiné zhoubné kožní nádory. Už víme i to, že střední vrstva kůže trpí ultrafialovým zářením, protože dochází k poškozování vazivových vláken, která mají zachovávat pevnost a pružnost celé kůže. Když je poškodíme, ztrácí kůže pružnost a pevnost a vznikají vrásky. To samo o sobě vede k tomu, že pak vypadá starší. Chráníme-li se před ultrafialovým zářením, nejen že předcházíme riziku kožních rakovin, ale zachováváme si i mladistvější vzhled.

Opravdu je slunce o tolik nebezpečnější, než bývalo před lety, nebo je zvýšené varování před ním dáno větším rozsahem poznání?

Je to kombinace celé řady faktorů. Za prvé ubyla nad střední Evropou ozonová vrstva, takže máme šanci dostat mnohem větší dávku ultrafialového záření za jednotku času. Za posledních 40 let jí ubylo deset procent, což znamená, že na Zem dopadá o 20 procent víc nebezpečného UVB záření. Protože množství ozonu může kolísat, mohou existovat dny, kdy tohoto záření dopadá v České republice na zemský povrch srovnatelně jako třeba na Jadranu. Může se tedy stát, že i u nás se můžeme spálit stejně dobře jako někde u moře na pláži.

Jak intenzitu záření poznáme?

Pokud u sebe nemáme přesný dozimetr, nepoznáme to. Ale můžeme si to ověřit na informační službě ozonové observatoře v Hradci Králové, která každodenně vydává i na webových stránkách ozonovou předpověď – tedy intenzitu ozonového záření. Zjistit aktuální ozonové riziko tedy není těžké.

Ozonová vrstva se ale poslední dva roky začíná opět zacelovat.

To je určitě dobrá zpráva. Dochází k tomu zejména proto, že se přestaly užívat freony. Regenerace ozonové vrstvy je ale relativně dlouhodobá. Když se zvrátí trend ubývání ozonové vrstvy, neznamená to, že návrat k normě, aby byla jako před desítkami let, proběhne za pět nebo deset let. Bude tedy líp, ale ještě není.

Běžně dnes cestujeme do vzdálenějších destinací, lze říci, že někde je sluníčko bezpečnější a někde ne?

Správná dermatologická odpověď je, že jakákoli dávka ultrafialového záření kůži zatěžuje. Jde tedy o to, zda je ho víc nebo méně. Ale to pro toho, kdo jezdí do exotiky kvůli opalování, není ta správná odpověď.

Ta je pro tyto lidi taková, že kde to pálí nejvíc, tam chci být. Ale dobré to určitě není. Na druhou stranu, toho, že dnes již víme, že toto záření opravdu kůži zatěžuje, využívají marketingově některé cestovní kanceláře, které lákají klienty na cesty k moři na jaře nebo na podzim právě proto, že v té době tam tolik slunce nesvítí.

Dnes se ale pro zhnědnutí pokožky sluneční záření vůbec nedoporučuje využívat. Na to již máme samoopalovací krémy nebo zhněďovací sprchy. A UV záření by mělo být spíš jen mírný doplněk. Nebráníme tomu, aby člověk jel k moři, ale je potřeba, aby si byl vědom, že je třeba dělat opatření, aby se mu UV záření do kůže nedostalo.

Jaká opatření jsou nejúčinnější?

Jde o fotoprotekci (používání krémů s ochrannými filtry) a používání plážového oblečení. Důležité je využívat režimová opatření, tedy nechodit na slunce před polednem, kdy nejen svítí nejvíce, ale zároveň je tam nejintenzivnější část UVB záření, která nás snadno spálí a ani tolik neopálí. Takže ta přidaná hodnota je tam nižší, než když jsme na sluníčku dopoledne nebo odpoledne, kdy je intenzita nebezpečného UVB nižší, takže tak rychle nezčervenáme a přitom pigmentační složka UVA záření je zhruba stejná.

Takže opaluje UVA záření?

Ano. Sekundárně ale opaluje i UVB, když se spálíte, následně kůže po zánětu po spálení také trochu zhnědne. Ale přímá pigmentace je dána především UVA zářením.

Můžeme dnes ještě vůbec mluvit o nějakých kladných účincích sluníčka?

Řada lidí chodí na sluníčko, protože jim vyrábí vitamin D. Aktivace neúčinné formy vitaminu D v účinnou díky sluníčku samozřejmě probíhá, ale nelze to přeceňovat.

Hlavně u starších lidí už dnes víme, že pokud má člověk nedostatečnou hladinu vitaminu D, nezvedne se mu ani při výrazném zhnědnutí. Souvisí to zřejmě s přítomností předstupňů pro vitamin D, kterých už u starších lidí není dostatek a ani při velké intenzitě UV záření ho tělo nezvládne vyrobit tolik, abychom dosáhli dolních hranic normy.

Takže ano, UV záření je jednou z možností, jak si především v mladším věku vytvořit dostatek vitaminu D, ale ve stáří to musíme kombinovat s přísunem vhodné stravy s obsahem vitaminu D, jako jsou játra a ryby, nebo užívat vitamin v kapkách.

Řada lidí tvrdí, že jim sluníčko pomáhá na psychiku.

To je další příjemný faktor, tam ale nehovoříme o UV záření, nýbrž o viditelném světle. Právě to působí antidepresivně. Uvolňuje totiž endorfiny – hormony radosti. Fototerapie se dnes již využívá i v psychiatrii. Pokud si někdo chce takto zvednout náladu, stačí si koupit několik halogenových reflektorů a mít je doma rozsvícené, nemusí kvůli tomu na sluníčko.

Opalování je ale i přes sílící varování dermatologů stále v módě. Dočkáme se toho, že „in" bude být neopálený?

Záleží jak kde. Třeba v Číně už dnes slečinky chodí s deštníčky a brání se tomu, aby jim kůže zhnědla. Před několika sty lety bylo u nás opálení příznakem přiřazení k nižší společenské vrstvě, protože opálení byli lidé, kteří pracovali na poli nebo jinak manuálně venku a neměli příležitost se při tom chránit. Dnes je to vnímáno opačně.

Když Coco Chanel vyhnala svoje tmavé modelky ve třicátých letech minulého století na mola, tak se zjistilo, že pigmentace je sexy a že člověk vypadá mnohem přitažlivěji, když má trochu hnědší barvu kůže. Zatím s tím tedy asi budeme pracovat. Možností, jak získat tmavší barvu kůže, je dnes ale mnohem víc a jsou relativně přijatelné.

Jde třeba o dihydroxyaceton používaný v samoopalovacích krémech nebo nástřicích. Diskutovanější jsou některé preparáty v tabletách nebo injekcích, které si člověk píchne a rozblázní mu to pigmentotvorné buňky tak, že se začne vytvářet více pigmentu.

Při tomto postupu se obáváme, že mohou dost špatně vypadat mateřská znaménka a mohlo by se tedy zvýšit riziko melanomů. Rozumným způsobem, jak doplnit chybějící pigmentaci, jsou i tablety betakarotenu, který, pokud se to nepřežene a nedojde ke žlutému zbarvení, dodá kůži opálenější nádech.

Je pro nás téměř typické, že podceňujeme prevenci. Koho rakovina kůže v Česku zabíjí nejčastěji?

Nejrizikovější skupinou u nás jsou pánové mezi 50 a 60, ti, kteří rádi celý den běhají někde na zahrádce bez košile a slunce jim svítí na záda. To, že se občas spálí, jim až tak moc nevadí.

Často se jim pak udělá flíček, kterého si zpočátku ani nevšimnou, 
a zjistí to, až když mají třeba košili od krve, což je dáno tím, že maligní melanom přešel do pokročilejšího stadia, kdy se už kůže rozpadá a vzniká tam vřed. V tomto stadiu je již nabídka dlouhodobého přežití – i při rychlém chirurgickém zákroku – výrazně menší, než když se přijde včas se znaménkem do tloušťky jednoho milimetru.

Mladší populace tedy není tak ohrožena?

Co se týká vzniku maligního melanomu, zmíněnou skupinu dnes dohání skupina mladých dam mezi 20 až 30 lety, které chodí do solárií a zatěžují si kůži přirozeným sluníčkem i umělými zdroji.

Ženy si ale přeci jen kůži více opatrují. Všímají si změn, které jim vadí hlavně kosmeticky, a se znaménky často přicházejí dříve. Takže co se týče dlouhodobějšího přežití, mají větší šanci.

Jak jsme na tom v porovnání se světem?

U bělošské populace je rostoucí trend kožní rakoviny na celém světě. Nesouvisí to jen se zhoršenou ozonovou vrstvou, ale je to dáno i tím, že se lidé dožívají stále delšího věku.

Zátěž škodlivinami včetně UV záření má tedy mnohem víc času, aby mohla kůži poškodit. Jde ale i o ekonomický faktor. Už dlouho se nám daří dobře, takže peníze se dají využívat na příjemné věci. My je často využíváme na dovolené, a to nejen v létě u moře, ale i v zimě, na jaře či na podzim u tropických moří. Na sluníčku je nám dobře a zátěž kůže je tedy celkově mnohem větší.

Je to někde ještě horší než v Česku?

Ano. Třeba v Austrálii. Je to dáno tím, že bělošská populace výrazně světlých typů z Británie tam byla celkem násilně vyvezena a jejich kůže není na tak intenzivní slunce zvyklá.

Proto mají nových případů rakoviny dvojnásobek, než je tomu u nás. A to i přesto, že jsou tam již běžná opatření, kdy na pláži nevidíte člověka, včetně dospělých, který by nebyl v plážovém oblečení, a dětská hřiště i bazénky jsou zakryté. Před sluncem se chrání intenzivně všichni a i prevence je vysoká. Přesto nových případů stále přibývá.

V Austrálii je ročně asi 49 nových případů na 100 tisíc obyvatel, u nás jsme na 25. Hrozivější je ale rostoucí trend. Na začátku 60. či 70. let jsme měli tři případy na 100 tisíc obyvatel.

Jste iniciátorem Stanu proti melanomu, jak projekt dnes pokračuje?

Dobrá zpráva je, že od spuštění všech preventivních programů, jako je právě Stan proti melanomu, zájem lidí o tuto problematiku roste. Již desátým rokem jsme nabízeli v řadě měst vyšetření, přičemž letos jsme vyšetřili během čtyř dnů rekordní počet 4001 příchozích a našli přes sto zhoubných kožních nádorů, mezi nimi 35 maligních melanomů.

Tyto preventivní akce neslouží jen k tomu, že se nám podaří najít některé melanomy včas, ale tím, že se o problematice hovoří, lidé vědí, že když něco na kůži najdou, není dobré vyčkávat.

Již zhruba pět let se nám daří, že úmrtnost na maligní melanom nestoupá, pořád je to na 500 případů ročně. Což je při tom, že se každých deset let počet nových případů zdvojnásobí, dobrá zpráva a ukazuje to na to, že lidé dbají na prevenci a navštěvují dermatology, když zjistí nějaké změny na kůži.

Co Vás přivedlo k oboru dermatologie?

Rozhodoval jsem se postupně během studia medicíny. Na úplném začátku jsem chtěl být chirurgem, lákal mě ale i výzkum. Říkal jsem si, že bych dělal třeba i něco z interny, ale s nádechem adrenalinu.

Rok jsem pracoval na vědecké práci na koronární jednotce. Byl jsem u toho, když se opatrně začínaly dělat různé intervence u akutního infarktu myokardu. K tomu jsem zároveň chodil k tatínkovi, který byl oční lékař, což byl také obor, který mě zajímal a bavil. Takže jsem si říkal, že by bylo dobré všechno tohle propojit.

Možná trochu bezmyšlenkovitě jsem jednou šel po Karláku kolem kožní kliniky a zašel jsem se tam zeptat, jestli nemají místo. Právě kožní totiž propojuje všechno dohromady, má jak výzkum, tak chirurgii a internu. Pan profesor se mě tehdy zeptal, jestli můžu nastoupit hned, nebo až v září. Tak jsem do oboru nastoupil po prázdninách v září 1984.

Narážíte i ve svém oboru na nedostatek sester?

S nedostatkem sester je to u nás problém jako v každém jiném oboru. Dobrých sester nebylo a není nikdy dost. I když právě teď je to výrazně horší, což souvisí i s rostoucími nároky, které jsou na ně kladeny. Dobrou vlaštovkou je návrh změny jejich vzdělávání.

Jak tento návrh hodnotíte?

Myslím si, že je to správný krok. Zkopírujeme-li s nějakou úpravou model, který tady dříve fungoval, bude to určitě přínos pro celé zdravotnictví. Zdravotní sestra se má hlavně věnovat pacientům.

Má jim poskytnout zejména služby, které jim nemůže dát lékař. Chápu, že byla určitá představa, že by sestra měla být také plnohodnotný vysokoškolák, aby mohla ve svém oboru dělat víc vědecky a aby ještě rozšířila třeba dokumentaci pro lékaře. A možná, že byla i taková představa, že by se tím dala nahradit část lékařů, takže by podobně jako třeba v Británii spoustu činností, které dnes dělá lékař, mohla převzít právě zdravotní sestra.

Myslím ale, že u nás na to populace není zvyklá. Pacient jde primárně za panem doktorem a ne, že mu poradí ošetřovatelka. Tím, že se na zdravotních sestrách vyžaduje vysokoškolské vzdělání, to u těch starších vedlo k tomu, že si ho nedodělaly, a pak byly jen na úrovni zdravotnického asistenta, čímž vlastně ztratily svoji kvalifikaci.

Na druhou stranu ty, které si tu vysokou školu udělaly, už neměly moc chuti se věnovat pacientům a spíše měly představu, že budou v nějakých manažerských funkcích, ať už na ministerstvu nebo ve vedení nemocnic. Zkrátka, zdravotních sester logicky v systému ubylo, protože byly využívány pro jiné činnosti než pro péči o nemocné.

Lékařů je ve vašem oboru dostatek?

Dermatologů je potřeba hodně, protože kožních chorob přibývá. Nejen vlivem životního prostředí, ale i naším celkovým stylem života dostává naše kůže více na frak. V České republice máme asi 800 dermatologů, což by se mohlo zdát, že je relativně dostatečné, protože to zhruba odpovídá číslům, která jsou třeba v Německu nebo v Rakousku.

Musíme si ale uvědomit, že dnes dermatolog už není jen ten, který by léčil kůži, ale jsou obrovská lákadla typu antiagingu čili péče o to, abychom vypadali lépe a mladší. Tato práce je výrazně lépe placena nejen přímo pacienty, než ta běžná činnost.

Je tady trochu nerovnováha oproti jiným zemím, kde dermatolog je placen srovnatelně, ať dělá kosmetiku nebo klasickou dermatologii. U nás skutečnost, že zdravotní činnost je výrazně podhodnocena, logicky vede specialisty, kteří umí stejně dobře klasickou i estetickou dermatologii, k tomu, že i za cenu trochu nižší prestiže dělají raději dermo-kosmetiku, protože se tím lépe uživí.

A pak logicky ubývá dermatologů, kteří dělají tu „neestetickou" medicínu, a nemůžeme se divit dlouhým objednacím dobám. Na práci s nemocemi zbývá lékařů mnohem méně, protože ti ostatní se zhlédli v tom, že budou poskytovat zkrášlovací služby, což odčerpává značnou část dermatologů, kteří potom chybí v poskytování zdravotnické činnosti.

(Zdena Kolářová)

Čtěte také: Sběratelka Vlaďka Dobiášová: Šátek od Oldřicha Nového jsem protrpěla