Našla si na internetu stránky Fosy - organizace pomáhající lidem s mentálním postižením. Přišla k nim na pohovor a začala pomáhat – chodit s nimi každý druhý víkend odpoledne na různé akce po Praze. Jak jednoduché. Nebo ne?

Ještě tentýž večer, co jsem se bavila s Kristýnou, se mi 
v hlavě zrodil nápad. Chci se také stát dobrovolnicí. Aspoň na ten jeden den.

Je sobota, 13.00 hodin. Jsem připravena stát se dobrovolnicí. Čekám na Janu Hrubou (sestru Kristýny, která ve Fose také pomáhá) na zastávce ve Starých Letňanech.

Jdeme vyzvednout z rodinného domku čtyřicetiletou Lucku, se kterou se máme 
o hodinu později připojit ke skupině dalších klientů Fosy na I. P. Pavlova. Lucka už je přichystaná. A natěšená na výlet.

Málo peněz 
na dinosaury

Ale jen do doby, než zjistí, že nepůjdeme na dinosaury, na které by chtěla jít. Výstava totiž stojí tři sta korun. „Na to mám,“ raduje se Lucka, když slyší od Jany částku. „Mám asi sto sedmdesát korun!“

Jana smutně zavrtí hlavou. „Ale to je Lucko málo. 
A ostatní asi také nebudou mít tolik peněz, abyste mohli na výstavu jít.“ „A není tam nějaká sleva?“ zkouší to s nadějí v hlase Lucka. „Právě po té slevě s průkazkou ZTP to stojí těch tři sta korun,“ bere Lucce definitivně veškeré naděje Jana.

Celou cestu metrem z Letňan až na I. P. Pavlova je Lucka smutná. Trápí ji, že dinosaury neuvidí. „Ale určitě ostatní mají také vymyšlené nějaké zajímavé věci,“ říkám povzbudivě Lucce. Ta ale jen nespokojeně zavrtí hlavou.

Vystupujeme na I. P. Pavlova. A setkáváme se s ostatními účastníky dnešní procházky. Druhou dobrovolnicí Kristýnou Čechovou a dalšími klienty Fosy - třiatřicetiletou Kačkou, třiašedesátiletou Ivankou a devětadvacetiletým Kubou.

A přichází na řadu rozhodování, kam půjdeme. Dobrovolnice mi říkají, že si to vždy vymýšlejí sami klienti. A až ve stavu nouze poskytnou svůj nouzový plán. Lucka to opět zkouší s dinosaury. Její nápad ale Kuba hned smete ze stolu. Tolik peněz nemá. A zbylé osazenstvo také ne.

Do Botanické zahrady? Ne!

„Tak co Pražský hrad?“ Kuba zavrtí hlavou. Tam ne. Radši by prý do Botanické zahrady Na Slupi. „Tam už jsem byla,“ konstatuje věcně Lucka. A dává tím najevo, že se musí vymyslet něco jiného.

Ivanka ani Kačka se do diskuze nezapojují. Čekají, jak dopadne „souboj“ Lucky a Kuby. Nakonec si Kuba prosadí svou. Po deseti minutách vycházíme z metra. A jedeme tramvají do Botanické zahrady.

Na kartičku ZTP se dostáváme zadarmo do skleníku. Je tu dusno. A tak pomalu všichni začínáme odkládat svršky. Až na Kubu. „Kubo, je horko. Tobě není v té bundě horko?“ ptá se starostlivě Kačka. „A to ji mám vyhodit?“ opáčí okamžitě Kuba. Ale po chvíli usoudí, že to bude bez bundy přece jen lepší.

A bez batohu taky. Podává ho Kristýně. „Tady máš batoh.“ Kristýna se začne smát 
a komentuje to slovy: „No tak ti za něj pěkně děkuju.“ „Už je pro mě těžký,“ odpovídá jí na to Kuba. „A pro mě asi ne…“ nedá se Kristýna. Ale batoh si od něj přebírá.

Je tahle kytka jedovatá? A tahle?

Kuba se po chvilce ukáže jako pravý extrovert. A všechny nás baví svými všetečnými otázkami. „Je tahle kytka jedovatá? Ne? A co tahle?“ děsí se co chvíli, když se dotkne nějakého listu. Na konci expozice Jana ukazuje na kaktus, který je zkroucený jako had.

A to hned podnítí Kubu k dalšímu komentáři. „Já jsem byl jednou na Pankráci. A tam měli taky hady. Živé. Všichni se jich tam dotýkali. Ale já ne. Bál jsem se, jestli se ten had předtím neolizoval. Abych od něj něco nechytil,“ říká smrtelně vážně.

Vyprsknu smíchy. Při představě, jak se had olizuje. „Co je?“ ptá se mě Kuba vážně. „Nic, jen jsem si představovala, jak se ten had olizuje,“ odpovídám mu. „A proč? Co je na tom směšného?“ Na to už Kubovi neumím odpovědět.

Z Botanické zahrady se přemisťujeme na Karlovo náměstí do cukrárny. Předchází tomu ale rozpor. A hlavními účastníky jsou opět Lucka 
s Kubou. Ten chce jít do fastfoodu. To ale podle Lucky nepřichází 
v úvahu. Lepší je prý cukrárna. Tam, kde už jednou s dobrovolníky byli.

Kuba stále trvá na svém. „Kubo, ale Lucka ti vyhověla a šli jsme sem, tak teď zase můžeš vyhovět ty jí,“ navrhuji opatrně. Potřebuji od něj zjistit důvod, který ho táhne do řetězce s rychlým občerstvením. „Mají tam fantu.“

Oddechnu si. Bála jsem se, že důvod bude jiný. „Tak to můžeme jít stejně do cukrárny. Tam mají fantu také. 
A dobroty k tomu.“ Kuba ještě chvíli brblá, ale nakonec se podvolí. Fantu si v cukrárně ale nedá.

Sladká tečka v podobě dortíků nás všechny rozveseluje. A tuto náladu se rychle rozhodnu zvěčnit. Fotím Janu, Lucku a Ivanku, jak spokojeně baští dortíky.

Prázdný talíř

„Proč jsi nevyfotila mě?“ ptá se mě ukřivděně Kuba. Opět nemám na jeho otázku odpověď. A tak radši rychle vytáhnu foťák. „Teď tě vyfotím, jo?“ navrhuji mu. „Ale já už jsem to snědl! Mám prázdný talíř.“  

Prekérní situace. Naštěstí mě z ní vytahuje pohotově Jana, která z kapsy loví cukřík, který dostala ke kávě. „Kubo, na!“

Kubovi se rozzáří oči. Je spokojený. Ale raduji se předčasně. „Ukaž mi ty fotky,“ řekne přesně ve chvíli, kdy foťák vypínám a dávám na objektiv kryt. Usměji se. Už trošku unaveně. A znovu foťák zapnu.

Zároveň vzpomínám, co se dělo před půl hodinou, když jsem naší skupinu fotila ještě v Botanické zahradě. Tam byl Kuba také pedant. A fotky chtěl vidět několikrát. S každou další fotkou zkoumal, jestli mu to na ní sluší. Mnohokrát usoudil, že ne. Pokyn „vyfoť to ještě“ jsem si tak vyslechla osmkrát.

Přiznávám, že ač svítí sluníčko a je nádherně, už mi 
z Kubových otázek jde hlava kolem. To to tak prožívám jenom já? Rozhlížím se kolem sebe. Kristýna je právě zabraná do rozhovoru s Janou a holky vesele diskutují spolu. Kuby si nikdo nevšímá. 


A když už Lucku, Kačku nebo Ivanku atakuje jednou ze svých všetečných otázek, oni mu jen vesele něco odpoví. A dál ho už neposlouchají.

Najednou si uvědomuji, jak asi ostatním někdy leze krkem, když pořád breptám já. Ono je asi opravdu nejlepší pro uchování zdraví to staré dobré - jedním uchem tam a druhým ven…

Z cukrárny z Karlova náměstí jedeme na I. P. Pavlova tramvají. A nevím, jestli je to tím, že už jsem unavená, že nemám sílu tolik poslouchat, co si říkají, nebo jsem najednou všímavější.

Středem pozornosti

Každopádně vidím, jak se na nás divně dívají ostatní spolucestující. Někteří zkoumavě, zvědavě, jiní s pohrdáním a pobavením. Někteří dokonce vyplašeně.

Jana se baví s Kristýnou, že večer uvaří špagety s krevetami. Ani nevím jak, ale během chvíle se dostáváme na téma červů. Kdo je jedl. A kdo nikdy. „Já jsem je už jedla. Chutnají trochu jako česnekové brambůrky,“ říkám na obranu těch malých výživných potvor. Kuba svou výřečnost nezapře.

Mlčeti zlato

„No fuuuuuj, ty jsi jedla červy?“ zakřičí na celou tramvaj. Jestli byl v té tramvaji ještě někdo, kdo nás náhodou neposlouchal, teď už zcela jistě nezbyl ani jediný. Rudnu. 
A najednou lituji, že jsem se červů zastala. Že já radši nemlčela! A kromě - jedním uchem tam, druhým ven - se mi vybavuje další užitečné - mlčeti zlato.

Člověk by ani nevěřil, co se stihne za dvě zastávky tramvají. Už jsme u mravenců. „Já jsem jednou otevřel jogurt 
a tam byl mravenec!“ chlubí se Kuba.

Mravenci v jogurtu

„Také jsi měla v jogurtu mravence?“ „Ne, nikdy,“ odpovídám mu a mám při té představě husí kůži. Zlatí červi! Kuba mi ukáže záda a už se ptá na to samé Kačky. Spokojený je nakonec až ve chvíli, kdy od nás všech postupně zjistí, že nikdo jiný mravence v jogurtu neměl.

Loučíme se. S Ivankou, Kačkou a Kubou. S dobrovolnicí Janou a Kristýnou jedeme 
s Luckou opět směr Letňany.  Když se za námi zaklapnou dveře metra, zhluboka vydechnu. Následuje Jany dotaz: „Tak jak se cítíte?“

Mám kyslíkový deficit. Ještě než se nadechnu k odpovědi, Jana si v podstatě odpovídá sama.

Zmatená i šťastná zároveň

„Napoprvé fuška, co? Také jsem to tak měla,“ říká mi chlácholivě. Ano, fuška. A také směsice zvláštních pocitů. Na jednu stranu jsem úplně vysílená, zmatená, v hlavě mi neposlušně skáčou jedna myšlenka za druhou. Jenže po chvíli se dostavuje i druhý pocit. A ten je skvělý.

Když si vzpomenu, jak mi při rozloučení tiskli ruce, jak se ptali, jestli za nimi příště přijdu zas…

Nevím proč, ale najednou se mi vybavují slova jednoho spolužáka ze základní školy. „Ježiš, jak já bych tak někdy chtěl být mentál! Nic neřešit, jen se smát od rána do večera na celé kolo…“

Zamračím se. Jak to ten hlupák vůbec mohl říct? Bohužel mohl. Nepoznal totiž tisíce tváří, které mají. Stejně jako my. Ti „zdraví“.

Čtěte také: Pomáhají ve volném čase a zadarmo. Dobrovolníci si odnesli Křesadlo