VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Čtyři vzpomínky na Václava Havla

Praha - Redakce Pražského deníku vzpomíná na zesnulého exprezidenta, spisovatele a dramatika Václava Havla.

20.12.2011
SDÍLEJ:

Exprezident Václav Havel.Foto: Deník/Jiří Koťátko

Šéfredaktor Pražského deníku Ondřej Leinert a jeho…

Báječná léta s Václavem Havlem

Nikdy jsem ho nepotkal osobně. Přesto mám pocit, že se stal v dobrém slova smyslu součástí mého života. Což už asi o žádném prezidentovi nebudu moci říct. Snažím se svoje zmatené vzpomínky urovnat…

1989 - Je mi pět a stojím na náměstí v našem malém městě. Svět zatím vnímám černo-bíle, v ruce držím černo-bílý plakát. To se ví, že na plakátu je hrdina a na radnici jsou nepřátelé.

„Jdeme na manifestaci,“ zní oblíbená věta mých rodičů. Kdykoli ji zaslechnu, hledám bundu a plakát. Je to jako pohádka, na jejímž konci přepínám z Muže na radnici na Kačery z Kačerova.

1990 - „Tak tady to bude všechno jiné,“ říkám si. Poprvé sedím ve školní lavici. Zatímco v mateřské na mě ze zdi hleděl Husák, v základní je Havel.

1991 - Divadlo Járy Cimrmana, deska Jaroslava Hutky Návrat, Audience… Nejoblíbenější desky, ačkoli jim spíš nerozumím. Havel pro mě navždy zůstane spíš ve společnosti umělecké než technokratické.

1992 - Československo se rozpadá. Z dvojice Klaus Mečiar je mi nejsympatičtější Václav Havel.

1995 Píšu své první lásce. Na dopis lepím známku s Václavem Havlem. Odpověď dochází taktéž s ním. Pravda a láska tehdy zvítězila asi na půl roku.

1998 - Po pěti letech jsem chytl chřipku a nešel do školy. V televizi sleduji rakouského chirurga Ernsta Bodnera a víc než moje chřipka mě zajímá, jak je panu prezidentovi.

1999 - „Která z našich novodobých osobností se podle vás jednou může zapsat do dějin podobně jako Tomáš Garrigue Masaryk?“ táže se nás profesorka dějepisu. Po chvíli ticha se nesměle se spolužačkou Veronikou hlásíme: „Václav Havel?“ V třídě jsme se svým názorem tak půl na půl. Naše současnost nám přijde tak obyčejná, že si ani nedokážeme připustit, že by i ona mohla generovat hrdiny.

2003 - Jasně, že politici jsou lidé. Ale při prezidentské volbě mi dochází, že končí období, kdy prezidentem byl člověk, nikoli politik. U maturity bych nejradši hovořil o absurdním divadle. Nakonec mám poválečnou světovou prózu a transformaci.

2007 - Při každé návštěvě Klementina přemítám nad tím, jaké to bude, až bude jednou stát Národní knihovna na Letné. A vlastně mě vůbec nepřekvapuje, kdo je pro knihovnu a kdo by se proto, aby tento „chrchel“ nad Prahou nevyrostl, nechal připoutat k bagru.

2008 - V kině Aero promítají Kouteckého a Jankův (i když spíš by se chtělo říct Havlův) dokument Občan Havel. Uvědomuji si, že nastává éra heroizace tohoto pána, ale vlastně mi to vůbec nevadí. Společnost potřebuje své hrdiny.

2011 - Ze zfilmovaného Odcházení jsem podobně rozpačitý jako z návrhů architekta Šípka. Ale i tento Havlův risk, natočit ve čtyřiasedmdesáti svůj filmový debut a splnit si tak svůj životní sen, dokazuje, že srdce ke svému podpisu maloval právem. Za svými sny neváhal jít, ač už mu okolnosti byly nakloněné, či spíše odkloněné jakkoli.

Odešel velký člověk. Muž, který neváhal estébákovi, jenž o něm přijel práskat, nabídnout čaj. Usměvavý a roztržitý pán, který na rozdíl od spousty politiků, již mu teď kondolují, nikdy neměl patent na rozum a jehož názor čněl nad ostatní, ač nezněl vůbec jistým hlasem.

Za větu „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ se mu kritici „pravdoláskařství“ mohou vesele smát. Ale Václav Havel toto humanistické heslo neříkal do větru. Za celou jeho prezidentskou éru si nevybavuji jediný okamžik, kdy by se mu zpronevěřil. O kterém z politiků můžete říct něco podobného? Škoda, že jsem ho nikdy nepotkal osobně.

Redaktor Jan Horák, který s Václavem Havlem absolvoval několik cest:

Humor a empatie mu byly vlastní

„Aby to ale nevypadalo, že se nechám uplácet novináři,“ řekl prezident, zasmál se a uchopil orosený půllitr. Bylo to v roce 1994 na setkání prezidentů středoevropských zemí v rakouském Alpbachu, byl teplý srpnový večer a jedno studené točené přišlo k chuti. S mou kolegyní Jitkou jsme tehdy jako akreditovaní novináři na tomto setkání pozvali Havla „na jedno“, protože po oficiálním jednání a před oficiální večeří si chtěl svlažit hrdlo, ale neměl u sebe rakouské šilinky. Bylo z toho sice krátké, ale hezké popovídání nejen o politice.

Tehdy jsem si asi poprvé uvědomil Havlovu schopnost empatie a také jeho smysl pro humor, s nímž jsem se později setkal vícekrát. Vzpomínám například na oficiální návštěvu Ukrajiny v roce 1997, kdy se na setkání s novináři zmínil o rychlosti obsluhy u slavnostní večeře: „Měli jsme asi dvanáct chodů a stihli jsme to za padesát minut. To byl fofr.“ V rámci tehdejší cesty navštívil Havel i Černobyl a Zborov, kde svedli v roce 1917 slavnou bitvu českoslovenští legionáři. Po uctění jejich památky byl prezident uvítán i na místním úřadě, kde mu starosta předal dárek skleněnou vázu s portrétem Havla s manželkou Dagmar. Havel se neubránil shovívavému úsměvu paní Dagmar byla totiž na váze zjevně přimalována dodatečně, protože návštěva českého prezidenta se původně měla uskutečnit o rok dříve, kdy ještě Havlovi nebyli svoji. Při zpáteční cestě nesl Havel vtipkování na účet tohoto dárku statečně.

Na Slovensku nebyl Václav Havel rozhodně tak populární jako v Čechách, ale přesto se s ním při jeho poslední oficiální návštěvě Slovenska (29. ledna 2003, symbolicky čtyři dny před odchodem z funkce) zdravila spousta lidí, od předních politiků až po prosté lidi na ulici. Když se Havel večer zúčastnil divadelního představení Tančírna, obecenstvo jej vítalo ovacemi ve stoje. A Havel odpovídal svými typickými drobnými úklonami hlavy s nesmělým, skoro až plachým výrazem ve tváři.

Naposledy jsem Václava Havla osobně viděl letos 2. září, když v Břevnovském klášteře převzal čestné občanství Prahy 6. A zase to byl ten typický Havel: Když spoluoceněná herečka Iva Janžurová navrhla vybudování nového divadla v Praze 6, odpověděl jí Havel, že by tam rád dělal kulisáka, aby tak dokončil oblouk svého života. Ve svém děkovném projevu pak neváhal zkritizovat některé plány hlavního města i Prahy 6, od níž právě převzal ocenění. Ač již tehdy na tom byl fyzicky dost špatně, jeho formulace byly přesné a jasné a jazykové prostředky u něj jaksi samozřejmě dokonale vybroušené. I v tom je kus Havlova odkazu.

Redaktorka, která neměla to štěstí poznat Václava Havla osobně:

Odešel poslední slušný politik

Česko se probudilo do nedělního dne smutnou zprávou. Odešel první polistopadový prezident. Výjimečný státník, který bojoval, aby pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí, který přispěl k pádu komunistického režimu a který po ubíjející éře totality pomohl Česku najít vlastní cestu a vrátit lidem hrdost.

O tom, jak velká ztráta to (nejen) pro český národ je, svědčí jednak zájem velkých světových médií, jednak i reakce lidí na úmrtí exprezidenta.

Zarmouceni jsou i ti, kteří v osmdesátém devátém nebyli ještě na světě nebo byli hodně malí. Mezi ně patřím i já.

Předlistopadovou dobu znám spíše z vyprávění rodičů a neumím si představit, co Václav Havel znamenal pro ty, již tuto dobu vnímali a prožívali ji se vším všudy. První vzpomínky na Václava Havla, které si ze svého raného dětství vybavuji, jsou spojeny s prezidentskou fotografií, která visela v každé třídě. „To je pan prezident,“ oznámila nám v první třídě paní učitelka. Vzhlédla jsem k fotografii a uviděla kultivovaného státníka, který působil velmi skromným a plachým dojmem, ale jeho pohled byl plný odhodlání a přirozené autority.

Jednou mi můj táta, který působil jako chirurg v nemocnici v Londýnské, vyprávěl o tom, jak pan prezident ležel u nich na oddělení po operaci kýly. Měl pro sebe celý pokoj a na svůj nový prezidentský post nebyl ještě moc zvyklý. Aby si zkrátil čas strávený v nemocnici, „zlobil“ svou ochranku. Tlačítkem, které měl u postele k dispozici pro případ nouze, ji přivolával a schovával se jí.

Tátova historka mě moc bavila. Uvědomila jsem si, že i pan prezident je obyčejný člověk, který má svůj osobitý smysl pro humor. Začala jsem ho vnímat jako nepolitického politika - a to mi vydrželo dodnes. Jeho politické jednání bylo slušné. Věřil, že pravda a láska mohou zvítězit.

Redaktor Michal Káva vzpomíná, jak se z obrázku nad katedrou stal symbol svobody:

Už se s ním bohužel nikdy nesetkám

Smrt Václava Havla, který pro mne je symbolem toho, že dnes si mohu dělat a říkat co chci, mne zasáhla stejně jako většinu obyvatel. Když jsem jej před pár týdny viděl v televizi, tak vypadal čile a aktivně, ale když vyšly fotky z jeho setkání s dalajlámou, tak bylo jasné, že příliš důvodů k optimismu není.

Vzhledem k tomu, že jsem sportovním redaktorem, tak na rozdíl od kolegů, kteří dělají politiku a veřejný život, jsem se s ním nikdy osobně nesetkal. A bohužel už se mi to ani nikdy nesplní.

Je to asi měsíc zpátky, když jsme s kamarády probírali, jakou má kdo práci, a došla řeč na to, že mojí náplní je denně být v kontaktu s veřejně známými lidmi. Jeden z kamarádů se mne zeptal, abych „z fleku“ vyjmenoval tři lidi, se kterými jsem se ještě nepotkal a chtěl bych. Začal jsem vyjmenovávat sportovce, ale on mi řekl, že mohu i mimo sport. Ihned jsem vypálil: „Václav Havel.“

Listopadová revoluce mne zastihla ve čtvrté třídě základní školy, takže jsem to vůbec nemohl vnímat. Jen nám prostě vyměnili obrázky prezidentů nad katedrou. Ale vzhledem k tomu, že naše rodina nepatřila za totalitní doby k těm politicky uvědomělým, tak vím, jak nadšeně se o tehdejších změnách s nadšením mluvilo. A jak jsem stárl a začal trochu poznávat i politický svět, tak od začátku mi byl dáván Václav Havel za příklad člověka, který se postaral o to, že už u nás neklepe po nocích policie a nevyptává se, jestli jsme v kontaktu s babičkou a dědou, kteří kdysi utekli do západního Německa.

Václav Havel byl v mých očích zkrátka politikem, který je symbolem svobody. A i přesto, že kolikrát nebylo v naší společnosti reálně splnitelné to, co on chtěl změnit, tak ten jeho zápal pro pravdu a lásku by i po jeho smrti měl jít příkladem.



20.12.2011
SDÍLEJ:
Nový přístřešek v tramvajové zastávce Nad Havlem
2

Nad Havlem chtěli lidé budku u zastávky, jejich úsilí mělo úspěch

Miloš Zeman a Karel Srp starší. Ilustrační foto.
5

Dle očekávání: Karel Srp v radě ÚSTR nezasedne. Kvůli členství v KSČ

Pěstujeme olivy

I u nás se dají vypěstovat olivovníky. Můžete je mít i doma, vždyť naprosto nejlepší pro naše podmínky je jejich pěstování v květináčích. A tak se jich nebojte a pojďme společně na to.

Co je pro někoho stará veteš, jinému poslouží. Zaklínadlo zní: Re-Use

Praha – Pomoci vdechnout nový život starým věcem mají takzvaná Re-Use centra, která umožní nacházet uplatnění pro starší, avšak stále funkční či využitelné předměty. Ty by jinak kvůli své nemodernosti skončily v odpadu. Po vzoru Vídně nebo třeba Budapešti začíná magistrát hledat vhodné prostory pro spuštění pilotního projektu – dobře dostupnou krytou halu. Či více hal: buď pro otevření hlavního Re-Use centra, nebo několika center menších.

Na ozdravné pobyty pro děti ze smogových oblastí půjde 40 milionů

Praha - Na ozdravné pobyty dětí, žijících ve smogových oblastech, půjde 40 milionů korun z Národního programu Životní prostředí. Žádat o ně mohou školy, školky a nově i dětské skupiny, a to od 4. září. Oproti dřívějším dotacím je nyní podmínkou, aby byl pobyt spojený s ekologickou výchovou. V dnešní tiskové zprávě to sdělilo ministerstvo životního prostředí.

Ztraceným lidem v lesích pomohou záchranné tabulky

Praha - Body záchrany. Tak se jmenují destičky se speciálním kódem, s jehož pomocí hasiči či záchranáři lehce lokalizují člověka v nouzi. V pražských lesích jich nově přibylo 29.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení