„Bydlel u nás ruský hoch Ivánek. Chtěl pomáhat, ale už se nevrátil.“

Podle slov Boženy Němcové bylo tolik práce, že si to dnes jen málokdo dovede představit. „To vám pak vypadala okna pěkně, všichni se ptali, kdo jim to dělal."

Marie Fialová: Tatínek se nikdy nesmířil s tím, že nám zabavili majetek

Co všechno jste na statku měli?

Vše, na co si vzpomenete. Krávy, ovce, kozy, prasata, husy, kachny. Moc ráda jsem tam pomáhala, bavilo mě to.

Takže oba rodiče pracovali doma?

Tatínek byl k tomu ještě okresní cestář. Měl na starosti, aby byly silnice čisté a v dobrém stavu. Maminka ale zemřela, když mi byly dva roky. Rodila doma a ztratila hodně krve.

Maminku si tedy moc nepamatujete?

Byla jsem hodně malá, ale mám dodnes fotku, když se s tatínkem brali. Otec se později podruhé oženil, tak jsme se sestrou získaly další dva sourozence. Byli jsme velká rodina.

Do kolika let jste zůstala v Šatlavě?

Než jsem šla do učení. To mi nebylo ani čtrnáct. Jenže jsem pak byla dlouho nemocná. Měla jsem úraz. Jezdili jsme s kamarády na sáňkách a jeden z nich do mě strčil. Jak jsem jela dolů, zamotala se mi pod sáňky noha a nějakou dobu jsem s tím byla v Podkrkonoší v nemocnici.

Pamatujete si jako dítě nějakou nepříjemnou situaci z války?

V pětačtyřicátém byli u nás v hospodě němečtí vojáci. Bydleli tam. Celou tu hospodu zničili. Přitom to tam bylo tak pěkné. U nás tajně bydlel jeden ruský hoch, jmenoval se Ivánek. Jednou, když jeli přes Hořice Němci, vzal si kolo a odjel. Chtěl asi pomoci těm druhým a už se nevrátil. Nikdy jsme ho už neviděli.

Utíkala jsem a vedle mě jezdily německé tanky

Kam jste šla dál do učení?

Učila jsem se dva kilometry od nás. Pak mě ale poslali doučit se do Karlových Varů, zkoušky jsem zase dělala v Chebu.

To jste se docela nacestovala?

To ano, ale kam jsem přišla, byla jsem tam jako doma. Nějak se mi vždy podařilo se dobře přizpůsobit. Nemůžu na nic v životě naříkat. Jen později, když jsem se vrátila domů, tak tu pro mě nebyla žádná práce.

Proto jste odjela do Prahy?

Měla jsem v Uhříněvsi tetičku. Tehdy to ovšem ještě nebyla část Prahy. Začala jsem v Uhříněvsi pracovat a seznámila se s manželem.

V práci?

Kdepak. Cestou do práce. Potkávali jsme se pravidelně v jedné ulici. Ze začátku jsme se ale ani nezdravili. Mně se líbil, byl hezký a sympatický. Pak přijel cirkus a konalo se tam nějaké vystoupení. Seděl hned v řadě za mnou a tak jsem se nějak dali dohromady. Chodili jsme na schůzky, vzali se a měli děti.

Co dělal manžel?

Byl voják. Ale než šel na vojnu, pracoval jako cukrář.

Z cukráře vojákem? To je rozdíl. Upekl vám někdy něco?

Ještě když se vrátil po válce z vojny, tak právě v Uhříněvsi pomáhal v jednom cukrářství. Pomáhal s pečením cukroví na Vánoce. Já upekla linecké a on mi řekl, ať to nechám, že to nazdobí. Měl to vždy za chvilku hotové.

Hana Hejduková: Hana a Edvard Benešovi mě chtěli adoptovat

Zajímali jste se o politiku a veřejné dění?

Manžel byl komunista. Já ale tyto věci vůbec neřešila, doma jsme se o tom nebavili. Starala jsem se o domácnost, vychovávala děti a chodila do práce. Neměla jsem myšlenky na žádnou politiku.

Vydržela mu jeho komunistická víra celý život?

Pořád se k tomu hlásil. Ačkoli nějaký názor na celou věc měl, tak mi ho nikdy neřekl. A já se ho nevyptávala. Byla to jeho práce. Nic mi ani nevyprávěl, protože věděl, že by mě to ani nezajímalo. Měla jsem jiné starosti.

Jaké?

Dlouho jsem byla nemocná s páteří. Prodělala jsem devět operací. Tudíž si se mnou dost zkusil. Dvacet let jsem trpěla při každém pohybu. Tahal mě do auta, z auta. Dneska by mě nepoznal. Jsem tak šťastná, že se věci srovnaly, a proto si velmi vážím toho, že mohu normálně chodit. Každý den vyrážím s chutí na procházku.

Kdy váš manžel zemřel?

Před třiceti lety. Nikdy předtím ale nestonal. Nejspíše měl problémy s tlakem, protože když jsme jeli někam daleko autem, tak najednou zčervenal. Jeli jsme vždy hned na stranu a počkali až to bude lepší.

Co se mu stalo?

Byla jsem zrovna u rodičů a on měl za mnou přijet. Jenže nedorazil. Bylo mi to divné, tak jsem jela domů. Našla jsem ho, jak leží v posteli. Ptala jsem se, co mu je. Řekl, že ho jen bolí krční páteř, proto mu dělají obstřiky. Druhý den jsem šla nakoupit a uvařila mu, co měl rád. Později měl jít na odběry, jenže se mu udělalo zase špatně. Přijela lékařka a řekla, že to je zadní infarkt a je potřeba ho odvézt do nemocnice. Bydleli jsme v prvním patře a oni ho ani nevzali na nosítka. Šel po svých. Dna dny nato zemřel. To byla to pro mě velká rána.

Zmínila jste, že jste mu uvařila jeho oblíbené jídlo. Co to bylo?

Jéje. Udělala jsem mu vepřové nožičky v papiňáku. Ty měl moc rád, tak si pochutnal, když je obíral. Na to nikdy nezapomenu, jak si tehdy liboval.

Zdeňka Šimáková: Byla to hrůza, když Němci přijížděli na motorkách do centra