Tohle bude těžká noc, bleskne hlavou, když společně s desítkami policistů i strážníky vstupujeme na jednu z ubytoven v pražské Libuši. Je čtvrtek večer a právě začíná rozsáhlá bezpečnostní akce v Praze 4. Operace Wolfram. Potrvá téměř až do úsvitu a zaměří se na kontrolu ubytoven (jak jejich návštěvníků, tak vedení evidence hostů provozovateli), dále squatů, kde se závadové osoby zdržují nelegálně, ale i řidičů. A také heren, kam nemají přístup návštěvníci mladší 18 let.

Kontroly nepřekvapí

„Policie, otevřete!" zní chodbou. Zvonění u dveří doprovázejí hlasité výzvy a bouchání, pokud nikdo neotvírá. Po pozdravu následuje žádost o předložení dokladů. Obyvatele běžných bytů by něco takového zaskočilo – lidé, kteří žijí v pokojích ubytovny, se ale nepozastaví. Něco takového je zde normální.

Některé místností působí při otevření dveří nezvykle. Spíš jako sušárna prádla, kde běží televize. Nebo skladiště, kde běží televize. Obrazovka nebliká jen málokde. S předkládáním dokladů není vážnější problém. Rukama policistky vybavené čtečkou (která je bezdrátově spojena s vysílačkou a jejím prostřednictvím napojena do počítačových databází s evidencí obyvatel a řidičských průkazů)procházejí občanské průkazy České republiky i Slovenska, objeví se jeden pas – a také papír s razítkem ruzyňské věznice potvrzující, že mladík, který ho má v ruce, byl propuštěn na amnestii bez dokladů.

Za co seděl? „Jen čorky a alimenty," odpovídá jeho matka dřív, než se dotazovaný stačí nadechnout. „A nevěřte mu; on má v hlavě nádor. A já mám zápal plic a musím mu prát," spouští žena stavidla výmluvnosti, přičemž své informace několikrát opakuje. Historky zde ostatně můžete slyšet různé – těžko ale odhadovat, co je jen pohledem vypravěče na vlastní život. Jedno ale mají společné: nejsou to veselé příběhy. Po chvíli amnestovaný mladík nese chodbou z umývárny do pokoje objemný lavor s namočeným prádlem. Pestré barvy dávají tušit, že tam asi budou ženské šaty.

Ze dveří na okraji chodby opakovaně vykukluje mužská hlava. „Už to bude?" táže se netrpělivě. Po třetím dotazu jsou doklady z tohoto pokoje vyhledány mezi vybranými průkazy a dostávají při lustraci přednost. Nepříjemnostem je lepší předejít než čelit… O pár pokojů dál si ženy, které už své dokumenty dostaly zpět, doklady ukazují navzájem. Ne že by se neznaly – většina usedlíků zde žije déle – či snad pocítily náhlou potřebu prokazovat totožnost ještě jednou. Rozhořela se ale debata, který z občanských průkazů je hezčí. Český, anebo slovenský? Vyhrává slovenská občanka.

Všechno v pořádku

Kontrola ubytovny končí závěrem: všechno v pořádku. Až na detail v podobě zcela rozpadlé kartičky, jejíž části jsou od sebe odděleny. Porušení celistvosti – tak se to nazývá odborně. To, že nejsou potíže, zdě ale nebývalo zvykem. K problémovým osobám prý patříval i někdejší správce. A asi ano, když se na tom shodují všichni. Policisté v uniformách i ubytovaní.

I když jsou prověřeni všichni přítomní, z nichž nikdo nefiguruje mezi hledanými ani pohřešovanými osobami, ještě není hotovo. Zbývá několik pokojů, kde nikdo neotevřel. „Oknem nikdo neutíkal," hlásí policista se psem, který sledoval dění před ubytovnou. Jeho kolegové svítí do oken zamčených pokojů baterkou. Že by se tak někdo skrýval, není vidět. Ale – jistota je jistota, a tak přichází správce s klíči. Odemyká jednu místnost po druhé. Nikde nikdo. Hotovo! Tohle ale mohou policisté říci až poté, co pokoj od pokoje nahlédnou do skříně i do úložného prostoru postele. Ze zkušenosti vědí, že právě tohle jsou schovávačky, kde se snaží ukrýt problémoví jedinci, kteří by se setkání s policisty chtěli vyhnout.

Tři lidé v poutech

Přejíždíme na obří ubytovnu na Novodvorské, kterou provozuje městská část. „Není možné, abychom jinde kontrolovali a naše zařízení vynechali," říká radní Prahy 4 Lucie Michková, předsedkyně radniční komise pro bezpečnost a prevenci kriminality. A vynechávat není důvod. Právě odtud si policisté odvádějí tři osoby: hledanou ženu, Slováka, který porušil zákaz pobytu, a dalšího člověka, po němž kvůli podání vysvětlení pátrají mimopražští policisté.

Tahle ubytovna vypadá jinak – a překvapí nejen svou velikostí. Z 560 lůžek je aktuálně obsazeno 55 procent. Nos nehlásí nic podezřelého – vyjma marihuanového kouře, která je cítit v jednom ze 12 pater, na což také policisté ihned reagují – a oči to zde hodnotí zhruba asi jako panelák před rekonstrukcí. Jen u vchodu překvapí, že skoro každý příchozí si nese nějakou lahev. A tak je očividné, že večer budou mnozí ze zdejších usedlíků trávit ve společnosti piva, vínka i něčeho ostřejšího. Výjimkou je muž, který nese balík minerálek. A asi nepřekvapí, že jeho bydlení patří k těm nejupravenějším.

Nekraďte!

Kontroly zde nejsou ničím neobvyklým, potvrzuje lamentace jedné obyvatelky. „Za deset dní je to počtvrté; už mě to nebaví," stýská si. To je ale výjimka. Lidé jsou zde zvyklí předložit doklady bez reptání – a mít za pár minut klid, pokud je vše v pořádku. Ne všichni obyvatelé ubytoven jsou nicméně takoví, naznačuje jeden z policistů. „Nejvíc se lidskými právy a zákony ohání ten, kdo sám něco porušuje. A naváží se do nás, že jsme placeni z daní občanů ten, kdo sám těch daní moc nezaplatil," shrnuje třináctiletou zkušenost v uniformě jeden z policistů.

I zde žijí lidé různých příběhů. A že sousedy si člověk nevybírá, naznačuje upozornění vyvěšené vedle jedněch dveří: „Nekraďte. Useknu ti ruce. Mám lupénku," hlásí cedule nad vystrčeným sušákem na prádlo. A další drama se právě rodí u recepce. Problémy zde má starší žena, která se přišla nastěhovat. Na zemi stojí dvě tašky a urna z krematoria, jež si žena přinesla. Co jí ale chybí, jsou doklady. A to je problém. „Bez nějakého průkazu totožnosti nemohu nikoho ubytovat. Nikoho," trvá na svém recepční. Během půl druhé hodiny, kterou na ubytovně strávíme, než je i zde hotovo po odemčení a prohlídce pokojů, kde nikdo neotevřel, se věc nevyřešila.

Stovky kontrolovaných

Výsledkem kontrol, jejichž dějištěm se stalo celkem pět ubytovacích zařízení, šest squatů a sedm heren nebo restaurací, bylo vypátrání čtyř celostátně hledaných osob. Celkem bylo kontrolováno 926 osob (z toho 331 cizinců). A akce Wolfram přinesla i odhalení čtyř správních deliktů v souvislosti s provozováním živnosti, jež bude dále řešit radnice. Na 14 stanovištích v ulicích zkontrolovali policisté a strážníci 351 aut, z nich 24 bylo taxíků. Zjistili celkem 81 přestupků v dopravě, za které uložili pokuty ve výši téměř padesát tisíc korun, a oznámili 6 správních deliktů. Dva šoféři byli pod vlivem drog a tři se před jízdou napili alkoholu. Další dva porušili zákaz řízení.

V podzemí nikdo

K lustrovaným osobám nepřibývají další, i když navštěvujeme ještě několik míst, kde se občas vyskytují bezdomovci a squatteři. Někdejší „branické ledárny", pozoruhodný (dnes ovšem nevyužívaný a zazděný) systém štol v Branické skále, a opuštěné domy v mnohamilionové hodnotě ve vilové čtvrti v Podolí. Všechna místa jsou to působivá, každé svým způsobem. Zvlášť umělé jeskyně v Branické skále nadchnou každého milovníka podzemí. Jen vstup není snadný: po břiše pozadu zasoukat do sotva půlmetrových dvířek a pak se trefit na žebřík je docela fuška. Zato ta podzemní nádhera! Byť úžasný dojem kazí sprejerské čmáranice a něco odpadků, jež zde zanechali ti, kteří zde byli před námi.

Na dojmy turistického charakteru ale není kdy. Bude se zamykat vstup, který zůstal nezabezpečen, aby byly chodby zajištěny proti neoprávněnému vniknutí – a také je třeba celý komplex projít. Aby uvnitř nikdo nezůstal, byť zde nemá co pohledávat. Stopy na stěnách ale naznačují, že tohle pravidlo se v minulosti zase až tak moc nedodržovalo. Nápisy prozrazují, že se tu scházívaly všelijaké komunity; narkomani, anarchisté – a třeba i satanisté. Nebo aspoň ti, jimž učarovaly jejich symboly…

Na nikoho ale nenarážíme v celém rozlehlém prostoru. Jsou tu pouze netopýři. Usadili se právě nad jedním z nejkrásnějších míst –ovšem poetickou romantiku kazí vzpomínka policistů na to, že právě tady se před deseti lety našla mrtvola. Mimochodem – dodnes není známo, kdo to zde vydechl naposledy.

Prázdný squat

Nikoho nenacházíme ani ve squatu, ve který se na počátku ledna změnil opuštěný dům v Zachově ulici. Nechce se ani věřit, že rozlehlá nemovitost, kterou prý současný vlastník koupil před pár lety za 15 milionů jako investici (a prý později nekývl zájemci nabízejícímu 20 milionů, jelikož měl zájem vybudovat na tomto místě bytový komplex – k čemuž ale nedostal povolení) se mohla změnit v obraz zmaru za pouhé tři týdny. Chybí vybavení, zloději kovů odnesli topení, elektrické dráty ve zdech zůstaly jen proto, že pachatelé po vytržení vzorků ze zdi zjistili, že rozvody jsou provedeny v hliníku. Být to měď, dozajista ni už někdo ze stěn vytěžil. A tu i onde se nacházejí hromady… no, prostě všeho možného. Včetně několika polámaných mobilů, které jejich původní majitelé určitě postrádají. „Svinčík" je snad to správné slovo, které by aspoň trochu mohlo přiblížit zdejší prostředí, kde se opravdu vyplatí koukat, kam šlapete.

To, že jsme nenarazili na živou duši, překvapí i policisty. Prý se zdečasto zdržuje desítka lidí se psem, z nichž nebohé zvíře je snad jediným členem party, který nebere drogy. A kdo ví; možná je i jediným, kdo nekálí uvnitř domu… Tentokrát to ale vypadá, jako by pásky městské policie se zákazem vstupu měly magickou moc. Nikde nikdo. A do budoucna by to tak už mělo zůstat. Policisté jsou s vlastníkem v kontaktu – a už na příští týden prý má objednanou firmu, která objekt vyklidí a zabezpečí. Místní policisté to tu ale budou i nadále sledovat – stejně jako se zajímají o dění kolem několika dalších neobydlených domů, o kterých vědí ve svém rajonu. Často je na ně upozorní sousedi, kteří o pobudy a pochybné existence ve svém okolí prostě nestojí.

Blikající majáky jely krokem

Dlouhá noc končí před čtvrtou ráno „spanilou jízdou" policejních aut ulicemi. Kolony aut se stovkou policisty končících náročnou službu projíždějí ulicemi se spuštěnými majáky – ale krokem. Téhle demonstraci policejní síly se říká americká patrola. A v boji se zločinem má smysl, vysvětlil Deníku Jan Daněk z ředitelství pražské policie. „Trestná činnost pak podle zkušeností vždy poklesne," konstatoval, že zločinci se při pohledu na nebývalé rojení policistů zaleknou – a nějaký čas dají pokoj.