Od otevření Kliniky uběhl téměř rok. Jak se projekt rozběhl?

Před rokem jsme budovu Kliniky, která byla pět let prázdná, obsadili a začali ji využívat. Máme legální smlouvu na rok, která vyprší na začátku března 2016. Během deseti měsíců, co fungujeme, jsme naplnili převážnou většinu toho, co v projektu bylo na začátku.

Co se zatím podařilo?

Pořádáme přednášky, workshopy, diskuse na různá témata. Otevřeli jsme kavárnu. Od podzimu běží jazykové kurzy angličtiny, francouzštiny, češtiny pro cizince a romštiny na různých úrovních. Probíhají koncerty, divadla. Funguje tam rodičovský klub Mamatata. Zavedli jsme vodu, elektřinu, kterou dál rozvádíme po budově. Děláme vše svépomocí. Je důležité, že všechny každodenní aktivity jsou neziskové. Všechny jsou zdarma, pouze za dobrovolný příspěvek.

Nejde vám o zisk. Co je cílem Kliniky?

Cílem centra je, aby fungovalo na úplně odlišných principech, než na kterých je založena stávající kapitalistická společnost. Cílem našich aktivit je potkávat se s ostatními lidmi a dělat něco, o čem si myslíme, že je smysluplné, rozvíjet sociální vztahy založené na solidaritě, vzájemné pomoci, samosprávě a sdílení.

V jednom článku o Klinice jste napsal, že by lidé měli přestat být „podnikateli svého života". Můžete tuto myšlenku přiblížit?

V současné neoliberální fázi kapitalismu jsme vybízeni a nuceni zároveň k tomu, abychom převzali odpovědnost za své a stali se aktivními. Tato aktivita má mít podobu podnikání, přičemž to, s čím máme podnikat, je náš vlastní život, který je prý naším kapitálem. Mají se z nás stát takové chodící kalkulačky. Člověk by měl neustále propočítávat, na kolik se mu co vyplatí. Jde o to na druhém vydělat, podvést ho, využít. A to podle mne život není. Myslím si, že člověk udržuje sociální vztahy s ostatními lidmi nejen proto, že je to pro něj osobně výhodné, ale i z jiných důvodů. Je to otázka sdílení, spolupráce, empatie.

Jak konkrétně fungujete, kdo vymýšlí jednotlivé aktivity?

Nemáme žádné šéfy, podřízené, ani žádné zaměstnance. Jednou za týden máme takzvané plénum, kde se schází kolektiv. Toto plénum je otevřeno i dalším lidem, kteří chtějí participovat. Rozhoduje se na něm o základních věcech. Vždycky se snažíme dojít ke shodě, což znamená, že se nepřehlasováváme. Tam se řeší všechny důležité věci počínaje tím, jak se postavíme k danému problému zvenčí, konče tím, jak se rozdělí služby a kdo umyje záchody. Tím, že Klinika nemá ředitele, nemá ani uklízečky. Všechno je závislé na lidech, kteří chtějí centrum využívat. Co se týče programu, část garantují lidé z kolektivu a pak se na Kliniku obracejí další lidé s návrhy, co by tam chtěli udělat.

Může přijít úplně každý, kdo by měl nějaký nápad a chtěl by využít prostor?

Přesně tak. Proběhne debata, aby nápad zapadl do koncepce Kliniky, aby nebyl v rozporu se základními principy svobody a rovnosti, které respektujeme. Jsme otevření, ale máme určité hranice.

Klinika velmi rychle zorganizovala akce na pomoc uprchlíkům. S jakými reakcemi jste se setkali?

Prvotním impulsem ke sbírce na pomoc uprchlíkům byly převládající hlasy na veřejnosti, které o těchto lidech mluvili jako o hmyzu, slimácích, které je třeba internovat, či podle entomologa Konvičky semlít do masokostní moučky či zplynovat. Sbírka materiálních věcí měla být symbolická a vyslat politické sdělení, že ne všichni sdílejí podobnou nenávist k uprchlíkům. Ano, strach může být svým způsobem přirozený a pochopitelný. Šíření nenávisti už ne. Reakce nás překvapila, místo pár známých dorazilo během pár dní na Kliniku tisíce lidí, kteří ji zavalili věcmi.

Jak se vám daří Kliniku financovat?

Nezřizuje nás stát, žádná nezisková organizace, ani žádná městská část. Nemáme žádného soukromého sponzora. Snažíme se být autonomní, čili nezávislí a co nejvíce rozhodovat sami o sobě a za sebe. Chod centra je založený na benefičních akcích a dobrovolných příspěvcích.

Arnošt Novák- Vystudoval Mediální studia a Sociální a kulturní ekologii na Univerzitě Karlově v Praze
- V současnosti zde přednáší na Fakultě humanitních studií
- Aktivně se od začátku podílí na chodu Autonomního sociálního centra Klinika

Inspiroval se někdo tímto modelem? Existují v Česku další autonomní centra?

O žádném nevím. Neříkám, že neexistují v menším provedení. Ale neznám žádný projekt, který by deklaroval svoji snahu o autonomii a samosprávu v takovém rozsahu jako Klinika. Existují aktivity, které jsou založené na podobných principech. Vedle Kliniky existuje například Zdrojovna, se kterou teď spolupracujeme.

Kde jste se inspirovali vy?

Podobná centra, i když více subkulturní, u nás fungovala v 90. letech. Byla zde Ladronka, Milada, Cibulka. Sociální centra fungovala v hojné míře i v zahraničí. V současnosti jsou hodně ve Španělsku, Itálii, Řecku. Autonomní centra, která inspirovala nás v 90. letech, fungovala v Německu, v Dánsku a Holandsku. Tento koncept funguje po celé západní Evropě i ve světě.

Bavíme se teď o squatterech. Lidé si pod tímto pojmem možná představí bezdomovce, tuláky, drogově závislé. Vy jste ve squattu žil. Jak vypadá?

Existují dva typy squattingu. Jeden vzniká z důvodu nouze. Lidé bez domova, když někde přespávají, nemají nájemní smlouvu, jsou to v určitém smyslu squatteři, aniž by to slovo třeba vůbec znali. V západním světě existuje squatting jako politická aktivita, jako sociální hnutí. Tito lidé se identifikují s určitými myšlenkami. Snaží se nemovitost udržovat minimálně v takovém stavu, v jakém byla, když ji obsadili, nebo ji ještě vylepšovat, rekonstruovat.

Co znamená squatting pro vás?

Pro mě osobně znamená squatting to, že obyvatel-squatter dům neničí, ale minimálně ho alespoň zakonzervuje. Nevytrhává parkety a netopí si jimi ve vedlejší místnosti. To je pro mě hranice a určitá definice „politického" squattingu.

Klinika byla před rokem velmi zdevastovaná. Nejdříve jste ji vyklidili. Daří se vám ji teď i opravovat?

Kliniku jsme vyklidili od nánosu bordelu, injekčních stříkaček, výkalů. Někde dosahoval až po pas. Budovu jsme vyčistili, vymalovali. V průběhu roku jsme zavedli elektřinu. Rozvádíme vodu. Zprovoznili jsme odpady. Prostor jsme zútulnili. Nákladnější opravy nemá význam dělat, protože máme smlouvu na rok a po roce nám ji mohou, ale nemusí prodloužit.

Jednáte se státem o prodloužení smlouvy?

Už v březnu letošního roku nám bylo řečeno, že se budova v nejbližších dnech převede na GIBS (Generální inspekce bezpečnostních sborů), na který se do teď nepřevedla. Pro nás se nic nemění. Stále zastáváme názor, že by Klinika měla být využita jako sociální centrum. Potvrzují se naše argumenty, že GIBS ji tak nutně nepotřebuje. Uplynulo skoro devět měsíců a nic se neděje. Kdyby nebylo nás, budova by byla další rok prázdná a chátrala by.

Jak se stavíte k argumentům, že squatteři využívají majetek, který není jejich?

Tím se dostáváme k podstatě squattingu. Za ní se skrývá názor, který právo na bydlení dává na stejnou úroveň jako právo vlastnit. V momentě, kdy já něco vlastním a nepotřebuji to, nechávám to chátrat, tak nevykonávám vlastnická práva. Vzdávám se jich. Na světě jsou země, které právo na bydlení staví na stejnou úroveň jako právo vlastnit. Důležité je říci, že squatteři neobsazují nikomu nemovitost, když majitel odjede na dovolenou, nebo chatu, kam jezdí jednou za půl roku. Squatteři obsazují majetky, které jsou dlouhodobě a prokazatelně prázdné. Vlastník se o ně nestará, nebo s nimi v horším případě cíleně spekuluje.

Dříve jste prohlásil, že by Kliniku mělo mít každé město? Plánujete rozšiřování?

To není naší rolí. Fungujeme jako příklad pro ostatní. Můžeme plnit exemplární roli a inspirovat ostatní, či edukační roli, poradit lidem, jak se věci dělají. Můžeme s nimi sdílet pozitivní a negativní zkušenosti. Naším cílem není jezdit do jiných měst a obsazovat baráky pro někoho. „Každé město potřebuje svoji Kliniku," znamená inspiraci.

Ani v Praze nemáte vytipovaná další místa, která jsou dlouhodobě opuštěná?

Osobně mě trochu mrzí, že Klinika neinspirovala další. Snažili jsme se upozorňovat na spekulantské aktivity soukromých vlastníků. Firmy často vystěhují lidi, dům nechají chátrat a pak ho buď zbourají, nebo přestaví na hotel. Naše aktivita se teď usídlila na Klinice. Na boj se spekulanty nezbývá čas a energie. Bylo by fajn, kdybychom inspirovali další. V Praze je spousta domů, které by si zasloužily být zasquatované, zabydlené, oživené. O podobě města by neměli rozhodovat jenom developeři a lidé, kteří mají peníze, ale především lidé, kteří ve městě žijí a kteří ho svým každodenním jednáním vytvářejí. Bez nich by prázdné domy developerů a spekulantů byly k ničemu. Developeři a spekulanti obyvatele města potřebují. Lidé developery a spekulanty ne.