Trestní senát soudkyně Blanky Bedřichové mu během jediného půldne hlavního líčení vyměřil výjimečný trest odnětí svobody v trvání 25 let (a k tomu ještě padlo rozhodnutí o vyhoštění na neurčito). Podle obžaloby i vlastního přiznání Nagy ubodal bytného, s nímž se předtím pohádal kvůli doplatku za elektřinu spotřebovanou v bytě v ulici Nad Krocínkou; posléze usmrtil nožem i známého, který vraždu objevil a chtěl ji oznámit.

Děsivé hledání

Prvního z ubodaných mužů policisté hledali jako pohřešovaného – marně se po něm sháněli jeho spolustolovníci z restaurace – a při prověřování jednoho z míst, kde by se mohl zdržovat, nalezli hned dvě těla obětí násilného zločinu! I s pachatelem (tehdy v postavení podezřelého), který v bytě zůstával bydlet!!

Spáchání obou mordů Nagy přiznal. Alespoň to řekl kriminalistům při výpovědi na policii; v jednací síni využil práva odmítnout výpověď. S vražednou historií nicméně nejsou spjaty žádné velké otazníky; podle státní zástupkyně Jany Murínové se věc jeví jednoznačně.

Útok v afektu

V bytě, kde vraždil, bydlel Nagy v podnájmu. Protože se ale s majitelem bytu doslal letos v březnu do sporu kvůli platbám, domácí řekl dost. A vyměnil zámek. Již bývalý podnájemník se pak několik dnů i nocí potloukal po ulicích a horko těžko nacházel útočiště. Změna přišla 18. března: domácí ho pustil dovnitř, když Nagy prohlásil, že se potřebuje umýt a převléct.

Podle jeho podání mu 52letý majitel bytu řekl, ať „vypadne", až bude hotov. Dokonce mu prý nabídl víno, které sám popíjel – a právě kolem toho se měla strhnout mela. Nagy prý reagoval tak, že to hostitele urazilo. „Řekl jsem, že od něj nechci," vypověděl na policii.

Tahle slova měla majitele bytu rozlítit natolik, že vyskočil, přičemž převrhl (nebo snad na návštěvníka hodil) konferenční stůl – a z toho spadlo několik věcí. Mezi nimi i nůž, kterého se Nagy podle vlastních slov chopil a protivníkovi zasadil devět ran. Z pohledu soudu šlo o jednání v afektu; mord provedený z náhlého popudu a předem neplánovaný.

Zjištění, že má na svědomí lidský život, ho ale nevedlo útěku. Naopak. Došel si prý do samoobsluhy koupit dvě láhve vodky – jednu zvládl zkonzumovat hned před obchodem – a po jejich vypití byl rozhodnutý: v bytě bude žít dál. Navzdory přítomnosti zavražděného.

Za běžných okolností by se výskyt mrtvého těla, které zůstalo ležet na místě činu, stal v krátké době neřešitelným problémem – svou roli nicméně sehrál fakt, že ačkoli už sluníčko ohlašovalo příchod jara, počasí zůstávalo poměrně chladné. A Nagy se navíc dál staral o to, aby jeho smysly otupoval alkohol.

Umlčení svědka

Zlom v hororovém příběhu nastal 23. března. Tehdy se v bytě objevil další podnájemník; 59letý známý oběti, který předtím Prahu opustil. Objevil tělo zavražděného, načež následovaly výčitky provázené slovy o nahlášení zločinu policii. Za této situace Nagy podle vlastních slov využil situace, kdy návštěvník pod vlivem alkoholu usnul: nožem, stejnou kudlou, jakou vraždil před pěti dny, se rozhodl umlčet i jeho.

Navíc se ještě vybavil tyčí ležící na botníku, jíž nešťastníka nejprve dvakrát praštil do hlavy. „Byl jsem opilý," vysvětloval policejním detektivům, že zdravý rozum nebyl v té chvíli tím, co ovládalo jeho jednání. Soudkyně Bedřichová tento skutek zhodnotila jako promyšlený čin.

Další zlom přišel 27. března. Tehdy se na místě objevili policisté pátrající po pohřešovaném. A našli jednoho muže sdílejícího byt se dvěma mrtvými těly…

Třikrát vraždil, třeba se napravíNemůže být normální, napadle leckoho o člověku, který z malicherné příčiny zmaří zva lidské života, s těly obětí dál bydlí, jako by se nic nestalo, a nadto se netrápí řešením situace a příliš se nezatěžuje kladením otázek, co bude dál (byť, pravda, prohlásil, že kdyby ho policisté nezatkli, šel by se udat sám).

Znalecké vyjádření ale hovoří jasně: není to blázen; duševní chorobou ani poruchou posuzovaný netrpí. Jeho počínání ovlivnil fakt, že se nadměrným a dlouhodobým zneužíváním alkoholu „propil" až k otupělosti; ztratily se zábrany a degradovala morálně-etická složka osobnosti.

Neznamená to ale, že by se vytratilo všechno lidské: resocializace, tedy opětovné začlenění do společnosti, je možná. Není moc pravděpodobná – nicméně není vyloučena. Tohle hodnocení, společně s polehčujícími okolnostmi v podobě projevené lítosti a spolupráce obviněného s policisty při vyšetřování, vedly k tomu, že nebyly splněny podmínky pro úvahy o nejpřísnějším, doživotním trestu.

Nejvyšší možný trest tak nepadl navzdory tomu, že v životě obžalovaného to nebyly první vraždy. Odsouzen na násilnou smrt způsobenou nožem byl už jako mladík; na rodném Slovensku zamordoval v roce 1989 svou prababičku. Osmdesátileté stařence, které se ve svém bytě útočníkovi, jehož znala, neměla šanci ubránit, zasadil 17 bodných ran. Dostal za to tehdy trest odnětí svobody v trvání 12 let.