Jdu do Itálie, tvrdil Rumun kráčející po dálnici na Německo

Je tedy na místě důkladně posoudit okolnosti každého případu a míru provinění - podobně jako to v případě trestných činů dělají soudy - přičemž ne vždy je na místě přistoupit k maximální možné sankci.

Tohle pravidlo policejního provozu slyšel Deník od Michala Bílka a Radka Kalkuše - členů motohlídky pražských dopraváků, jejíž činnost měl po část služby možnost zblízka sledovat. 

„Ne" se může prodražit

Hned v prvním případě nebyla na místě vyměřena pokuta žádná. Případ chodce na dálnici budou řešit úředníci magistrátu; ve správním řízení. Do toho se předávají jednak závažnější prohřešky, jednak přestupky, které by sice bylo možno vyřešit na místě v blokovém řízení, avšak provinilec s tím nesouhlasí.

Zkušenosti ovšem hovoří jasně: zpravidla si nepomůže a dosáhne jen toho, že se řešení jeho pochybení protáhne a také vyjde dráž (ve správním řízení totiž mohou padnout vyšší finanční sankce, než jsou pokuty uložené na místě, a navíc je vyměřen správní poplatek).

A ještě - jako tentokrát - jdou do správního řízení případy, kdy je předpokládaným viníkem cizinec, se kterým se nelze plynule dorozumět a věc projednat. A čekejte s hříšníkem u silnice, než se nahonem podaří sehnat tlumočníka s úředním oprávněním zajišťovat překlady do rumunského jazyka!

Reakce na dálku

To, že budou jednat s cizincem, Michal Bílek s Radkem Kalkušem ve chvíli, kdy přichází výzva k výjezdu, netuší. Vědí jen, že pojedou „pod vrzem", jak se mezi policisty říká, a to poměrně daleko.

Jeden z týmů, jimž je nyní svěřeno hlídkování na dosud fungující části Pražského okruhu, který nyní nese označení D0 - od Lipské ulice na severozápadě metropole až k Říčanům na jihovýchodě - těsně poté, co vyjel z garáží policejního ředitelství v Kongresové ulici a prostřednictvím vysílačky se přihlásil do služby, dostal pokyn k zásahu v Lochkovském tunelu. Čidlo tam detekovalo přítomnost chodce, jehož přítomnost potvrdily i záběry kamer.

Řídicí dispečink v Rudné reagoval na dálku okamžitě: pomocí proměnných značek snížil rychlost jízdy v tunelu z obvyklé osmdesátky na 60 km/h - a operátorka pomocí kamer pohyb muže v místě vyhrazeného autům dále sledovala, připravena podle potřeby dále reagovat; kdyby to bylo nutné, mohla dokonce uzavřít vjezd do tunelu.

Deník dostává rychlý pokyn: nesnažit se držet krok s policejním vozem, jet pěkně podle předpisů - a na místě zásahu v tunelu neokounět; tím méně pak zastavovat. Ostatně ani policisté nezůstanou v tubusu stát dlouho: pěšího účastníka provozu, který na dálnici nemá co pohledávat (a v tunelu to platí dvojnásob) naloží do služebního vozu a vyvezou ho ven; teprve pak s ním budou věc řešit.

Nesnadný příjezd

Později oba členové zasahující posádky vyprávějí, že taková jízda k zásahu není nic jednoduchého a vyžaduje velkou opatrnost. Rozhodně totiž neplatí, že majáky zajistí volný a plynulý průjezd. Ne, že by řidiči uvolnit cestu nechtěli - případy, kdy se v někom třeba probudí závodnické choutky a má snahu poměřit síly právě se spěchajícími policisty, jsou spíš výjimkou. Z levého jízdního pruhu ovšem auta uhýbají pomalu; z pohledu šoféra policejního vozu by se dokonce dalo říci, že zoufale pomalu.

Michal Bílek s Radkem Kalkušem se shodli, že někteří motoristé zazmatkují a honem nevědí, jak reagovat. Jiní zapomínají sledovat dění za sebou. Častěji ovšem na vině bývá to, že se plně nevěnují řízení a vedle kroucení volantem se snaží stihnout ještě leccos dalšího: rozptylují svou pozornost telefonováním, laděním rádia, ovládáním navigace, hledáním v mapě…

Andrea Zoulová z ředitelství pražské policie přikyvuje a připomíná, že někdy dokonce dojde i na kurióznější činnosti. Deníku připomněla případ řidičky, která se během popojíždění v koloně stačila ještě věnovat líčení. Včetně používání řasenky!

Stát se mohlo ledacos

Chodce s velkou taškou zastihl Deník až za tunelem. Na sjezdu pro silničáře, kde ho policisté zastavili. Ani oni nedojeli ve chvíli, kdy byl muž ještě v tubusu - přičemž od operátorky dohledových kamer z řídicího centra silničního okruhu věděli již cestou, že muž mezitím tunel opustil; vyšel ven a míří dál směrem k dálnici D5.

Vyvázl bez úhony, ale stát se mohlo ledacos. I když zde chodec kráčí mimo jízdní pruhy, nepříliš široký „chodníček" rozhodně neposkytuje bezpečí; člověka, který se po něm pohybuje, by snadno mohl zachytit kamion větších rozměrů. 

To platí pro zbloudilého poutníka, o jakého šlo v tomto případě - a ještě více pro lidi, kteří se v tunelech určených pouze autům objeví z jiných pohnutek: zpravidla pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek, případně v důsledku psychických problémů.

Chodec v tunelu přitom není v metropoli jevem ojedinělým. Někde jde o dobrodruhy, častěji ovšem o cizince, kteří neznají cestu a jen vědí, že se chtějí držet trasy silničního tahu E55. Či si třeba chtějí zkrátit cestu mezi Zbraslaví a Barrandovem.

Chodec musí pryč

Muž z Rumunska měl kliku; nic se mu nestalo a prošel bez úhony. Tomu, že ho zastavili policisté, se ani nepodivoval. „Jdu do Itálie," vysvětloval své počínání. Na dálnici se prý ocitl proto, že jinou cestu nezná. A že tahle cesta vede na západ; nikoli na jih, ale na Německo? „Chci do Itálie," trvá cizinec na svém - a netají své odhodlání držet se vytčeného směru.

S policisty se jakžtakž dorozumí pomocí rukou a mezinárodních slov; na projednání přestupku to ale nestačí. Domluvíme se česky? Cizinec jen krčí rameny. Angličtina, němčina? I tyhle nabídky odmítá jednoznačné vrtění hlavou. Italsky by to možná šlo, nabízí. 

Tohle ovšem není řeč, v níž se v Praze běžně projednávají přestupky u silnice, a tak policisté sepisují podklady k předání věci do správního řízení. Na místě dojde jen na kontrolu, zda má dotyčný v pořádku doklady, a prověření, zda se nejedná o hledanou osobu.

Tady není problém, a tak může dojít na vysvětlování, kudy dálnici opustit. Policisté ovšem tuší, že se s tímto mužem možná nevidí naposledy. Mají poměrně jasno: i když mluví o Itálii, ve skutečnosti moc dobře ví, kde se nachází a co dělá. Míří do Německa, přičemž se snaží stopovat kamiony. A i když ho pošleme na Lochkov, nejpozději před Slivenec zase vrátí zpátky…

Bezpečný odjezd

Policisté tedy cizinci vysvětlují, kudy opustit dálnici a dostat se do civilizace - současně ale vědí, že ještě bude třeba dát pozor, zda dotyčný svou přítomností opětovně nenarušuje bezpečnost provozu na rychlostní komunikaci.

Zanedlouho ovšem pochopí, že na další setkání už nejspíš nedojde. Když počkali, až cizinec vykázaný z dálnice zmizí za terénní vlnou a odjížděli plnit další úkoly, na nedaleké odstavné ploše viděli stát kamion přepravující auta. Rumunský kamion.

Ten, který před chvílí projížděl kolem, když prověřovali doklady dálničního chodce - a ano, opravdu se jim to nejspíš nezdálo: vypadalo to, jako když dotyčný jeho řidiči pokynul s jednoznačným gestem: jeď dál. Klidně by se teď mohli vsadit, že vědí, nač šofér čeká a koho vyhlíží.

Stejně jako je nyní téměř jisté, že Rumuna špacírujícího Evropou po svých už nepotkají; tenhle muž se dál poveze. Na dálnici se pak chodec už opravdu neobjevil.

Motorka v terénu

Už během prověřování cizince bez auta se málem schylovalo k dalšímu zásahu těsně v sousedství. Na nedaleké louce se objevil jezdec na krosové motorce. Obkroužil dvě tři kolečka, načež zase zmizel. Lze jen spekulovat, zda se raději ztratil, když si zpovzdálí všiml policistů a jejich služebního vozu, nebo se jízdy už nabažil.

Že nepobyl dlouho, by mohlo lecčemu nasvědčovat - při pohledu na dálku a bez bližšího prozkoumání věci ovšem těžko konstatovat, zda se dotyčný protiprávního jednání spíše dopustil, nebo nedopustil: není jisté, zda možnost jezdit nemá domluvenou s vlastníkem pozemku; dokonce by mohlo jít o jeho vlastní majetek. A pokud jde o motocykl, šlo sice o stroj bez poznávací značky - ovšem jezdec na něm nepřijel ani neodjížděl po pozemní komunikaci…

„Chodec vyřešen, poučen a odkloněn - a my jsme k dispozici," mohli členové hlídky ohlásit do vysílačky ve služebním vozidle.

Čtěte také: Za týden bude Praha plná omezení