Lidé z mordparty ho vnímali jako přízrak. Mladíka vybavil jeho instinkt přímo geniálním modem operandi pro sériového vraha. Hned po zločinu se vrátil domů, do pražského Motola, zpět do ulity nevábného ňoumy, kterého v okolí nikdo dvakrát nemusí. Během rekonstrukcí uvedl Hojer řadu detailů, jež mohl znát jedině vrah. V případě děčínské vraždy se rozpomenul, že se při svlékání oběti o něco poškrabal. Čtyři roky stará dokumentace ukázala, že vedle obnaženého stehna oběti trčí větvička ostružiníku.
V případě vraždy ve vlaku zas Hojer předvedl nesnadnou manipulaci se zajišťovací záklopkou dveří WC. Navzdory nízké inteligenci prokázal Hojer nadprůměrnou topografickou paměť a paměťové vjemy vůbec.
Mám rád svého vyšetřovatele
Zřejmě věčným otazníkem naší kriminalistiky zůstane totožnost oběti ze slovenského Ružína, oběti, které zaříznutý drát a působení vody postupně oddělilo hlavu a obě ruce, jež nejspíš skončily v hlubinách přehrady. Nic nenapovědělo ani Hojerovo doznání. Pustý břeh, osamělá žena, nastavující tvář říjnovému slunci… „Ale bránila se, málem mi vyškrábala oči!“ uvedl pachatel. Vodní plocha Ružína tehdy představovala oblíbené místo pro Čechy, ale i pro turisty z Maďarska, Polska a NDR. Pravdu o svém jméně si žena odnesla s sebou.
Proč se vlastně Hojer doznal s tak fatální upřímností k pěti vraždám? „S obviněnými jsem hrál vždycky na rovinu. Je to podle mě lepší,“ říká Markovič. „Ale když vám obviněný věří absolutně, je to hrůza! Láďa brzy ztratil oba rodiče, proto se na mě dost upnul. Když jsme se vraceli z rekonstrukce na Slovensku, položil mi v autě hlavu na rameno a usnul. Jeho advokát to sledoval s úžasem!“ Samozřejmě, každé doznání znamenalo výslechy, prověrku výpovědi, rekonstrukci… Cokoliv z toho bylo lepší než nuda ve vyšetřovací vazbě. Obviněný Láďa Hojer žil na dluh. Nad varováním svého obhájce mával odmítavě rukama, zdálo se mu, že šibenice je stále někde v nedohlednu…
Obsah spisu naznačuje, že Hojerův slovní projev byl skoupý. Plukovník Markovič s tím ovšem polemizuje: „Pokud se Hojer necítil ve stresové situaci, byl až překvapivě upovídaný. Když ale musel vysvětlovat některé detaily, ledacos mu došlo, styděl se.“ Hojer například dlouho tvrdil, že odřezané části těla v brněnském případě hodil do vody. Nakonec se přiznal: odvezl si je domů, ukájel se na nich, pokoušel se je jíst… „Nechtěl jsem říct pravdu, že jsem je sežral. Abyste se po mně nedívali jako po hladovým tygrovi. Abyste si o mně nemysleli, že jsem blázen nebo lidožrout.“ Prázdniny Ládi Hojera vydržely zhruba rok. Krátce po tom, co se začal seznamovat s obsahem spisu, odvolal svou výpověď. U soudu ovšem Hojerova změna výpovědi ztroskotala. Proto zmlkl.
Ještě občas, za pomocí svého obhájce, zabojoval, ale nakonec pochopil, jak je všechno marné. „Jasně, že počítal s popravou. Posílal ostatním vyšetřovancům ve vazbě lístečky s namalovanou šibenicí. Ale to bylo jen takové frajerské gesto. Zaháněl strach z oprátky,“ glosuje Markovič.
Jak vyzrát na zpropadené ženské
„Hojer byl špinavý a smrděl, měl jedny šaty, byl věčně hladový, bez peněz. Mě bral jako matku, nosívala jsem mu občas jídlo. Připadal mi jako debil. O vraždě v Motole mluvil často. Říkal, že policajti jsou blbí a na vraha nepřijdou,“ uvedla Hojerova spolupracovnice.
A co jeden z jeho kamarádů? „Na mě působil jako nenormální. Byl neustále zamlklý, jenom pořád opakoval, že přijede rakev, že přijede dřevěnej spacák… Rád vyřezával lampičky z překližky, to byl jeho největší koníček.“ Jestliže chlapi v hospodě brali Hojera jako mlčící doplněk na chvostu party, ženám byl k smíchu nebo odporný. Jenomže Láďa Hojer věděl, že „dokáže“ získat jakoukoli, sebekrásnější ženskou jedním, a to zcela přesvědčivým způsobem… A když se ty mrchy bojí, když zoufale škemrají, když marně bojují o život, to už nejsou tak suverénní a sebejisté! V takových chvílích je pánem situace on!
Jak už bylo řečeno, Hojerův zabijácký instinkt vymyslel dokonalý způsob vraždění. Pak ale v hospodě prožíval muka, když chlapi probírali mediálně známé vraždy z vlaku či tu z Brna a on se nemohl ke své „slávě“ přihlásit! Beztak by mu nikdo nevěřil… Osudná mu byla vražda poslední, nedaleko bydliště. Hojera se sice kriminálka poptávala, ale řekl, že žádný výkřik neslyšel, že spal…
Proč nevěřit bezúhonnému mladíkovi? Jenomže Hojera vzedmuté emoce motolských lidí pohltily, navíc denně chodil kolem místa vraždy. Vyrovnal se s tím na úrovni svého intelektu, v souladu se svou psychopatickou povahou. Je svědecky doloženo, že několik nocí spal u kamarádů: „Doma se bojím, u nás se vraždí.“ Stejně tak se třikrát kamarádům cestou přes můstek vesele chlubil: „Zabili tu ženskou! Kdo ji zabil? No přece já!“ V hospodě tajuplně naznačoval, že přijede rakev, dřevěnej spacák. Jen se mu smáli. Postaral se o pět rakví… Šestý dřevěný spacák odjel s ním. Stalo se tak dne 7. srpna 1986.
VIKTORÍN ŠULC