Po třech letech pak byli po odpykání části trestu propuštěni na podmínku – a Snopková ihned začala shánět podklady, která by jí umožnily očistit své jméno. Senát Ivo Zelinky ale obnovu procesu nepovolil. Podle jeho závěru se neobjevily žádné nové a dosud neznámé skutečnosti, které by ho opravňovaly nařídit nové jednání.

Tři trestné činy

Třebaže oba obžalovaní od počátku trvali na tom, že nic nezákonného neudělali, podle dřívějších soudních rozhodnutí jsou vinni. Jakožto významní členové představenstva akciové společnosti Liberta, mělnického výrobce kočárků a invalidních vozíků, do které vstoupili v rámci procesu velké privatizace v roce 1996, se dopustili dvou trestných činů: podvodu a zvýhodňování věřitele, Snopková pak sama ještě porušování povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání. Měla totiž ukrývat dokumenty k účetnictví firmy v úpadku před správcem konkursní podstaty.

Vše trochu jinak

Společné provinění podle soudu spočívalo v neoprávněné převedení 5,6 milionu korun z bankovního úvěru poskytnutého na provoz Liberty. Trestní senát dal za pravdu státnímu zástupci Petru Jirátovi, podle něhož Svoboda se Snopkovou použili peníze na splacení dluhu své další firmy. Obžalovaní se hájili tím, že je poslali do Bratislavy tamějšímu podnikateli Pavlu L. – jako zálohu na rozjezd výroby kočárků na Slovensku. Záměr se ale nenaplnil a částka propadla. Pavol L. podle advokáta Zdeňka Honzíka ve třech výpovědích verzi Svobody a Snopkové potvrzoval, u soudu (vyslýchán byl doma na Slovensku, jelikož cestu do Prahy odmítl) ale zásadně obrátil. Honzík má za to, že se zalekl výhrůžek.

Jedním z dalších vytýkaných prohřešků je prodej nemovitost z vlastnictví Liberty, či přesněji způsob nakládání s milionem korun, který za ni manažeři Liberty v roce 1997 převzali v hotovosti. Z pohledu justice se jednalo o zkrácení věřitelů uplatňujících vůči Libertě pohledávky. Snopková to však odmítá. Na jednu stranu zdůrazňuje, že připravit objekt na prodej bylo nákladné; bylo třeba odstranit těžké stroje včetně jeřábů a následně něco dozdívat, jelikož kupec byl ochoten převzít objekt pouze „vymalovaný a zametený", na straně druhé hovoří o tom, že samotné vyčíslení pohledávek – jednou spočtených na 150 milionů, jindy prý za zhruba 133 milionů – je pochybné. A v seznamu věřitelů se údajně ocitly i subjekty, které s Libertou nikdy neměly nic společného, případně závazek z minulosti týkající se úhrady topného oleje v množství, jaké firma prostě neměla šanci spotřebovat. Pochybný je prý také třeba závazek spojený s rekonstrukcí bytu ve Mšeně, kde prý Liberta nikdy byty neměla.

Nic nezákonného?

Problémy podle Snopkové souvisí s tím, že v době privatizace prakticky neexistovalo účetnictví – dokonce kvůli tomu auditor odmítl vyslovit výrok – a podklady, které byly k dispozici, operovaly s nesmysly. Třeba sklady, papírově plné látek na kočárky, obsahovaly znehodnocený materiál prožraný od myší, který správně měl být už dávno odepsán. „Od počátku říkám, že my jsme žádné trestné činy nespáchali," zdůraznila Snopková. A z jejích slov vyplynulo přesvědčení, že pokud by se Svobodou skutečně měli v úmyslu Libertu tunelovat, nemusely by probíhat složité operace posuzované soudem. „Stačilo navázat na způsoby, které v Libertě vládly do té doby," prohlásila.

Argumenty nestačily

Svou nevinu se Snopková snažila prokázat třeba stanoviskem Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, které sepsalo své vyjádření poté, co odsouzení podali dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (svou při ostatně neúspěšně hnali až k Ústavnímu soudu ČR). Píše se v něm, že v souvislosti s čerpáním úvěru nebyl prokázán úmysl spáchat trestný čin. „Tohle je ale jen jedno z mnoha vyjádření," odmítl Jirát stanovisko svých nadřízených, čímž Snopkovou šokoval. Soudce Zelinka mu nicméně dal za pravdu. „Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství v Brně je jen vyjádřením jedné z procesních stran. Sloužilo pouze jako další argumentace pro rozhodování Nejvyššího soudu ČR – a ten dovolání odmítl; teprve toto rozhodnutí je pro soud závazné," zdůraznil Zelinka.
Advokát Honzík zase u Jiráta narazil s rozsudkem Městského soudu v Praze, týkajícího se vymáhání necelých 113 milionů korun společností Liberta, a. s., v likvidaci po ministerstvu financí. Soud s ohledem na promlčení vydal zamítavé stanovisko – v odůvodnění verdiktu ale hovoří o chybách při privatizaci. To však podle Jiráta není směrodatné; podstatný je prý pouze výrok. Tedy slova: zamítá se. I v tomto případě soudce Zelinka přikývl Jirátovi, že v této skutečnosti nelze vidět důvod k obnově řízení. „Městský soud v obecné rovině dovozuje, že při předávání privatizovaného majetku došlo k nesrovnalostem. To ale neví věc dříve neznámá; na tomto byla postavena obhajoba," zdůraznil předseda senátu, jenž k nově řízení nenašel žádný důvod. Zákon totiž jasně stanoví, že by se musely objevit nové důkazy, nikoli pouze snaha o nový pohled na důkazy již existující. A to je podle Zelinkových slov i případ nesrovnalostí v účetních dokladech.

Řešení kauzy ještě není u konce

„Takhle vypadá spravedlnost v České republice," ulevil si při odchodu z jednací síně advokát Zdeněk Honzík. Naopak žalobce Petr Jirát, v poslední době mediálně známý zejména z kauzy vazebně stíhaného poslance Davida Ratha, Deníku řekl, že vše skončilo přesně podle jeho očekávání. „Jinak to ani dopadnout nemohlo; vždyť oni žádné nové důkazy nepředložili," řekl na adresu svých protivníků. Sám prý byl zvědav, s čím Snopková vyrukuje.
Rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení ještě nemusí být konečné. Barbora Snopková podala stížnost proti rozhodnutí přímo v jednací síni.