Je o malém klukovi, který musí psát do školy deník. Neví proč a hlavně o čem by měl psát. V té době se ale jejich feně erdelteriéra Džejce v jejich newyorském domě narodí naráz jedenáct štěňat. A hned je o čem psát. Dobrodružství začíná. Chlapec pozoruje, jak štěňata rostou a píše o nich, protože se stanou jeho nejlepšími kamarády. Přitom si uvědomuje, že většina věcí, kterými se zabavoval dříve, třeba hraní počítačových her, je mnohem méně vzrušující. Do péče o psy je zapojena celá rodina. Problém je, že jedenáct štěňat doma zůstat nemůže. Psí deník ale končí šťastně, protože: „když si člověk už úplně zoufá, přižene se z vesmíru jakási neviditelná ručička, ta zmáčkne nějaký neviditelný knoflík a všude se rozsvítí…" Kromě feny Džejky zůstane doma i Drahoušek.

„Je to vlastně fotografický příběh. Trochu pohádka, která vychází z pravdivé události. Knížek postavených na fotce je pořád poměrně málo. Psí deník byl pro mě vlastně takovou výzvou. K tomu, že se všechno podařilo tak, jak jsem si představovala, moc přispěla i špičková grafička Martina Kupsová," řekla Eva Heyd o své nové knize, která by mohla zdobit každou dětskou knihovnu.

I příběh samotné Evy Heyd je ale velmi zajímavý. Narodila se v Praze, kde vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově. Po absolvování školy pracovala jako novinářka a věnovala se především focení, které se pro ni stalo důležitějším, a ve fotografii prošla všemi obory. V tehdejším Československu pracovala pro časopis Československý architekt, který byl mezi architekty a umělci velice oblíbený, a přispívala také do řady dalších časopisů například do Tvorby, nebo do Scény. Psala o architektuře, výtvarném umění, fotografii, animovaném filmu, o skle. V roce 1985 odešla do Ameriky, kde zůstala dvacet let.

"Nejdřív jsem tam asi čtrnáct dnů dělala číšnici, ale řekli mi, že na to nemám talent a že by mi do černé komory také nelezli. Měla jsem ale veliké štěstí, že jsem přišla do jednoho fotografického studia, kde dostal půl hodiny před tím výpověď asistent. Takže jsem hned dostala práci. Bylo to těžké, technika i technologie byly tehdy v Americe úplně jiné než u nás, byla to úplně jiná práce.Po dvou letech jsem celé studio vedla. Pak se mi narodil syn a odešla jsem na volnou nohu, vzpomněla na první roky v New Yorku Eva Heyd.
Fotila pro muzea, galerie, umělce, sběratele, architekty a designery v New Yorku a na východním pobřeží Spojených států, mimo jiné pro Whitney Museum of American Art, pobočku Muzea moderního umění, osmnáct roků spolupracovala s věhlasným Museum of Art and Design a dalšími institucemi. Věnovala se také vlastní výtvarné tvorbě spojené s fotografií, kterou tu představila na mnoha výstavách.

Do Česka se Eva Heyd vrátila v roce 2005 po dvaceti letech téměř na den stejně. V New Yorku bydlela v domě z roku 1930 a dům ze stejného období si vyhlédla i v Rožmitále pod Třemšínem. „Dcera se už před tím vrátila do České republiky a založila tu rodinu. Pak jsem našla v Rožmitále dům a přestěhovali jsme se se zbytkem rodiny, do které jsme samozřejmě počítali i naše dva erdely, hrdiny Psího příběhu," vysvětlila Eva Heyd. O brdské krajině prý krásně mluvil její americký kamarád Marek, který sem před odchodem do USA jezdíval na prázdniny a část rodiny paní Evy pochází z nedalekých Čimelic.

„Když jsem byla mladá, myslela jsem si, že bych neuměla bydlet na malém městě, ale po letech v New Yorku mě už Praha neláká. Je tam nedobrá energie. A takový pocit v Rožmitále nemám. Říkám si, že kdybych se po příjezdu ze Států vrátila do Prahy do nějakého bytu, tak už bych byla asi zase zpátky v Americe. Ale drží mě to tady, protože mám moc hezký dům, je tu nádherná příroda a lidé kolem mě jsou fajn," pochválila Eva Heyd.

Dnes pracuje střídavě v Čechách i v USA, kde má stále klienty. Nějakou dobu také učila angličtinu na Waldorfské škole v Příbrami, na jejím lyceu bude učit fotografii a své bohaté zkušenosti s focením skla předává i studentům sklářské školy v Novém Boru. Její život, zkušenosti a krásné snímky by vydaly na několik deníků. Psí deník tak vůbec nemusí být posledním.

František Žán