Zatím Deník uváděl příklady historických objektů, které zchátraly v době minulého režimu, kdy byly odebrány původním majitelům, ale chyběly prostředky na jejich průběžnou údržbu, nebo se zpřetrhalo pouto rodu, který se o stavbu dlouhá desetiletí či staletí staral.

Když byl pak po revoluci majetek navrácen dědicům původního majitele, už ve většině případů k navázání pout nedošlo. Novému vlastníkovi chyběl vztah k historické budově, a pokud ji neprodal jinému vlastníku, který by jí dal nový účel, zůstala ve většině případů památka opuštěnou a chátrající. Stala se zátěží, jak pro majitele, tak i pro obec, v níž se nacházela.

O tom, že to nemusí být vždycky stejné, svědčí příklad malého barokního zámku a zemědělského dvora ve Vlčkovicích na Benešovsku. Také tento historický komplex byl po válce vyvlastněn a dlouhé roky v něm sídlily státní statky, až mu po tomto osídlení zůstaly jen holé stěny. V roce 1993 byl zámeček navrácen potomkům Františka Počepického, který zde před válkou a ještě během války hospodařil. Historický objekt byl ve zpustošeném stavu, že ho bylo nutné celý od základu opravit. Jenže na to dědicové neměli ani sílu a ani peníze.

Až v roce 2006 se rozhodl nejmladší z dědiců Jan Počepický, že se zemědělského statku a zámku ujme. Hospodářskou usedlost, v níž se památka nachází, zdědil spolu se sestrou, ta se však provdala na jiný statek. Počepický, čerstvý absolvent vysoké školy se sociálním zaměřením, se do Vlčkovic u Neustupova natrvalo přestěhoval. Bylo nutné od základu přehodnotit svůj život.

Prioritou se pro něj stala oprava zámku, který se už v té době nacházel v seznamu ohrožených památek vedený Národně památkovým ústavem, a obnova hospodářství po jeho dědečkovi, který zde pobýval od roku 1925. Počepický začal tím, že zde založil obecně prospěšnou společnost Statek Vlčkovice.

Život na statku je dřina i radost

Jednatřicetiletý Jan Počepický dnes přiznává, že si vybral tu horší cestu, rozhodně svého rozhodnutí ale nelituje. V tom, zda je pro něj dědictví ve Vlčkovicích štěstím, nebo zátěží, už má jasno. „Zpočátku, když jsme to v roce 1993 dostali, tak to byla zátěž. Vnímal jsem to jen z pohledu toho, že jsem tam musel jezdit pracovat. Názor jsem změnil na vysoké škole. Řekl jsem si, že potenciál to má," vzpomíná. V roce 2010 se za ním nastěhovala jeho současná žena Barbora a založili tu rodinu. Dnes se po dvoře pobíhají jejich dvě malé děti, třetí se prvním krůčkům teprve učí.

Z mladého páru se stali statkáři. Chovají tu asi 80 ovcí, pěstují brambory a krmnou řepu. Práce ve Vlčkovicích je starost na plný úvazek, přesto manželé stačí docházet ještě do jiného zaměstnání, které je živí. „Zatím dělám sociálního pracovníka na úřadě v nedalekých Voticích. To se ale brzo změní. Budu končit, abych se mohl naplno věnovat naší prospěšné organizaci a zemědělce na statku," vysvětluje Počepický a s vážnou tváří dodá: „Chci být sedlák jako moji předci, myslím, že předpoklady na to mám."

Opravy dvou historických staveb

Plánů mají manželé hodně. V zemědělském statku už vytvořili sociální bydlení pro dvě rodiny, které si nemohou dovolit standardně regulovaný nájem. Teď své síly chtějí přesunout do oprav dvou historických staveb - zámku a ovčína. Částečně jim s údržbou pomáhají dobrovolníci v rámci pravidelných dobrovolnických víkendů, kam se většinou přihlásí pět až deset lidí.

Jenže náročné opravy si žádají především peníze. Manželé se neobejdou bez peněžité pomoci státu a kraje. Na částečnou opravu střechy, zajištění zámku, opravu ovčína a jiné nutné práce dostaly dosud čtyři miliony, každý rok jim stát na dotacích přidělí asi 250 tisíc. Celkové náklady na rekonstrukci však Počepický vyčísluje až na pětatřicet milionů. „Zatím jen udržujeme. Snažíme se, aby to nespadlo. Na nic většího nemáme peníze," přiznává.

Velkou nadějí by mohly být evropské fondy. Aby však o ně Počepický mohl žádat, potřeboval by projektovou dokumentaci, jejíž samotné vypracování by vyšlo na 200 tisíc.

Zatímco při hovorech o památkách a jejich záchraně přemýšlí Počepický v milionových částkách, na statku ve Vlčkovicích žije s rodinou docela poklidným životem i s tím málem, co tu místní podmínky nabízejí. Nespěchají, ví, že život mají jenom jeden a co se stihne, se stihne. To se naučili až tady. „Našli jsme tu smysl života," shoduje se pár, který se seznámil na vysoké škole v Praze. Oba studovali obor se sociálním zaměřením.

Hektický život ve velkoměstě ani jednomu nevyhovoval. Ve Vlčkovicích se naučili, že nic není samozřejmé, že aby si mohli zatopit, tak musí nejdříve do lesa pro dříví, které musí naštípat, vysušit a uskladnit. „Zimy jsou tady na České Sibiři opravdu tuhé, před třemi lety tu celý únor byly teploty pod dvacet stupňů" zachvěje se při vzpomínce na zimu Počepická. Když mluví o životě na statku ve Vlčkovicích, z jejího hlasu nezazní kousek stížnosti na drsné podmínky, které tu zakouší.

Sen rodinného penzionu

Život ve Vlčkovicích, v němž je evidováno dosud asi 24 adres, vyžaduje soběstačnost a vytrvalost. „Je to jiný život než v paneláku. Ale alespoň děti ví, odkud se berou vajíčka," pousměje se Počepický. Uvědomuje si ale, že na opravu zámku sám nestačí, a že než se zámek alespoň částečně zrekonstruuje, uběhne spousta let. „Třeba to po mně jednou děti převezmou, ale nutit je k tomu nebudu," říká.

Jeho vidinou je udělat ze zámku rodinný penzion. „Domácí podmínky, domácí strava, krásné prostředí v České Sibiři…," zasní se. Jeho vidina je taková, že by penzion zaměstnával sociálně slabé lidi, kterým ostatně pomáhá už dnes. „Rád bych Vlčkovice zviditelnil a udělal z nich turisticky zajímavou destinaci s obnoveným kulturním dědictvím," shrnuje svůj záměr.

Celkově působí Počepický klidným a dojmem. Když hovoří o budoucnosti, mluví vyrovnaně a optimisticky, rozhořčí se až ve chvíli, kdy se řeč stočí do minulosti usedlosti – do doby, kdy zde sídlily státní statky. „Neměly k tomu vztah, nebraly v potaz nějaké estetično, byly schopní tam dát příšerný umakartový příčky," zlobí se.

Že estetično opravdu neřešili, potvrzuje i neuvěřitelná bytová kostka, která vyrostla pár kroků od barokního zámku. Dům o dvou podlažích trkne do očí každého nového návštěvníka. Počepický si však na jeho existenci už zvykl a mávne nad ním pouze rukou.

Multižánrový festival

Raději se rozhovoří o festivalu, který se tu uskuteční už o víkendu 12. a 13. července. Na přípravách multižánrového festivalu se podílí pouze dobrovolníci. „Jejich počet každoročně stoupá, což mě moc těší," pochvaluje si mladý hospodář.

Součástí programu je promítání filmů a besedy s filmovými režiséry, soutěže, fotbalový turnaj a workshopy. Akce se každým rokem setkává s úspěchem. Kapacity ovčína, v němž se akce koná, je dle Počepického vyčerpaná. Výtěžek, který se vybere na vstupném, putuje na opravu zámku a ovčína.

Čtěte také: Zámek v Kolči se probouzí do života. Peněz je ale málo a síly dochází