Zatímco jiní by se na jednom pracovišti nesnesli, těmto dvěma ženám to vyhovuje. „Když mi někdo řekne, že máme nejlepší chlebíčky, na všechno zlé zapomenu," říká Jana Šilhanová.

Jak dlouho už vaříte a připravujete lahůdky?

Už docela dlouho, od roku 1979. Během té doby jsem samozřejmě vystřídala několik pozic, ale vždy v oboru. Pak zemřel manžel, do toho se stavil barák a já zůstala s dcerami. Ty mi pak pomáhaly. V devadesátých letech jsem pak na stará kolena založila vlastní firmu, příští rok tak oslavíme 20 let.

Zůstala jste s dcerami sama. Co musí ženská vynaložit, aby tohle všechno zvládla?

Nějak to šlo. Já jsem z práce jezdila na stavbu. Vařila jsem knedlíky, míchala maltu. A teď, když už je mi přes šedesát, si říkám, jak jsem to mohla zvládnout. Ale na druhou stranu musím říct, že mi neustálá práce pomáhala překonat i tu bolest.

Vrhnout se do podnikání je tvrdý chlebíček, s čím jste se potýkala?

Tak nejvíc asi vždy člověka potrápí, když mu lidé začnou házet klacky pod nohy. Vše se ale dá vyřešit. Když jsem pak přišla sem do Lhoty a začala budovat provozovnu, už jsem v hlavě přesně viděla, kde budeme připravovat maso, kde bude studená kuchyně…

Vaše dcera Jana vám začala pomáhat spontánně?

Nejdříve se mnou dělala dcera Irča, pak Jana, která tu se mnou už zůstala. Dohromady je nás tu tak dvacet.

Nejenže spolu s dcerou pracujete, navíc i bydlíte spolu. Je to náročnější?

Neřekla bych. My se ani nehádáme, Janina je klidná. Jana má na starosti objednávky, administrativu, komunikaci se zákazníky.

Kdy začínáte?

Vstávám ve čtyři ráno, abych už do pěti byla v práci. Podobně jako děvčata. Musí se ještě všechno ráno doladit, aby řidiči mohli od šesti rozvážet.

Ochutnáváte ještě, nebo díky práci už to pro vás není tak výjimečné?

Dřív jsem chodila na salát a sekanou, ale už to po letech není tak časté. Samozřejmě, že okoštnu. Teď navíc děláme krabičkovou dietu, tak ji z povinnosti taky ochutnávám. Musíme kontrolovat, jestli je jídlo dobře ochucené, správnou gramáž…

Krabičková dieta byla vyžádaná od lidí nebo to byl váš nápad?

Dcera Jana: Tak nějak to přišlo, protože jsme už dříve připravovali saláty. Radila jsem se proto také s výživovými poradci z fitness centra, jakou skladbu jídelníčku zvolit, s jakou gramáží. Jídelníčky jsem pak tvořila už sama.

Vy jste ze svého původního oboru trochu utekla, je to tak?

Já mám vystudovanou pedagogickou fakultu, obor němčina a tělocvik, takže jsem obor změnila totálně.

Byl ve vás někdy rozpor, jít učit nebo podržet mámu?

Ani ne. Učit jsem nechtěla, takže to tak nějak spontánně vyplynulo. Mamce jsem pomáhala jako malá, takže to byl spíš takový přirozený vývoj.

Je to výhoda, když rodinné vztahy jsou částečně ovlivněné i těmi pracovními?

Pro mě je to výhodné. I v tom, že si vyjdeme vstříc. Já mohu kdykoliv odběhnout si třeba vyzvednout děti, rozvézt je na kroužky - na hokej, bruslení, do sokola s babičkou. Pro mě je to výhodnější, než kdybych musela být do čtyř v práci a pak teprve opouštět zaměstnání.

Sokol, cvičení - takže jste zastáncem spíše spartánské výchovy?

Matka: Já byla dlouholetá členka a cvičitelka sokola. Doteď ještě cvičím. Je to teď hravé. S podivem ale zjišťuji, že děti jsou dost nemotorné.
Dcera: Já myslím, že ten sokol dá dětem hodně. Naučí je obratnosti a disciplíně.

Vedete firmu, odpoledne vyrážíte cvičit a ve volnu ještě také děti trénujete. Pohyb a kondice je i ve vaší práci potřebný, ne?

Taky si proto dávám ve fitku zabrat. Ale jsem tam asi nejstarší. (smích)

Byla někdy nějaká krize?

Ani ne, spíš se vždycky hledala cesta ven. Já nemám to srdce tady ty holky pustit na dlažbu. Navíc dnes, kdy není práce. Takže i stále hledáme cestu, čím upoutat, ať už je to příprava rautů či veselky. Často zajišťujeme nejen jídlo, ale i hudbu, prostírání.

Jaká byla největší akce, kterou jste pořádala?

To byla akce pro pět set lidí. Neustále ale vymýšlíme nové designy, jídla. Veškerou přípravu a konečný vzhled pak zařizuje dcera. Občas je to ale frmol. Dokonce se nám už stalo, že jsme v jednom dni chystali tři svatby. Jednu na z nich dokonce na lodi. V takových extrémních situacích nám pomohou i známí.