V deštném pralese vykáceli všechno dřevo na smyčce

Můžete popsat vaše řemeslo?

Vyrábím typ moderních smyčců od houslových po cellové, violové a kontrabasové. Mezi nimi jsou i další poddruhy. Vyrábím je na míru převážně pro profesionální muzikanty. Jsou to všechno na zakázku dělané výrobky. Smyčec je zcela zásadní, muzikanti se dohadují, že mezi 20 až 50 procenty závisí díky němu na kvalitě zvuku.

Z čeho se vyrábí?

Nejlepší smyčce se vyrábí z fernambukového dřeva. To je dřevo z deštných amazonských pralesů, které roste jenom v Brazílii na určitých místech a je velice vzácné. Dnes se už nedá moc kvalitního dřeva koupit.

Jak vypadá fernambuk?

Je to takový větší keř, pět šest metrů vysoký, takže z toho není moc dříví. V části deštného pralesa, kde roste, skoro všechno vykáceli, protože jeho cena byla vysoká. Dneska začínají sázet stromky tam, kde původně přirozeně rostly. Obhospodařují je a oplocují. Až teprve teď, když to vše zlikvidovali, si uvědomili, co tam měli, a snaží se to napravit. Samozřejmě pozdě a bůhví, jaké to bude.

Dá se toto vzácné dřevo získat?

Vůbec se s tím nemůže obchodovat. Když ho chcete přivézt, musíte mít povolení brazilské vlády. Já ho beru ze zásob. Dokud všeho bylo dost, tak jsem si je nakoupil, protože to bylo relativně levné.

Kolik tak asi stojí?

Jestli to mohu přirovnat, tak přířez na houslový smyčec vážící kolem 70 gramů stojí v Německu 250 až 300 eur. Když si to přepočítáte na gramy, vyjde vám cena skoro jako za zlato.

Existuje alternativa?

Ano, například z českého buku, brazilu. Číňané si našli vlastní alternativu. Vypadá to jako fernambuk, má to slušné vlastnosti a laik by si to mohl splést. Tovární smyčce se vyrábějí z karbonu, tam je lisují jako karoserie na auto.

Z čeho vyrábíte další části?

Je tam šroub a žabka, která je z ebenu, slonoviny, stříbra, želvoviny. Nejčastější jsou kombinace fernambukového dřeva, stříbra a ebenu.

A žíně?

Žíně jsou pravé koňské. Já používám mongolské a nechávám si je vozit z Kanady. Jsou i čínské žíně, ale nejdražší jsou z mustanga, z divokých amerických koní. Ty jsou hodně drahé a dneska už je vůbec skoro neseženete.

Jak vypadají mongolští koně?

Je to speciální druh, který chovají pouze k tomuto účelu. Ohon mají 78 centimetrů dlouhý. Jednou dvakrát za rok mu ho ustřihnou a pak mu ještě doroste. To, co používám já, jsou pětkrát přebrané žíně. To znamená jenom dvacet procent svazku, který se odebere. Koňský ohon je jen na pár smyčců.

Jak dlouho trvá výroba smyčce?

Málokdy vyrábím jeden, je to ekonomicky nevýhodné. Raději dělám dva najednou. Mám asi tři stroje, které se přesně nastaví. Na houslovém smyčci je jiná práce než na cellovém. Jeden smyčec by mi trval čtrnáct dní a dva mi trvají osmnáct dní.

A tak si lidé objednávají rovnou dva? Kdyby jeden zničili?

Tak jednoduché to není. Dnes muzikanti kupují za hotové, nejraději by byli, kdybych vyrobil čtyři a oni by si vybrali. Ale já přistupuji k tomu tak, že vyrobím dva, a oni si z nich vyberou. Ale nejenom ode mě, ale zkouší i jiné výrobce.

Máte konkurenci?

Existuje tu velká konkurence překvapivě. V Čechách jich je do deseti, ale já se na českém trhu moc nepohybuji. Muzikanti jezdí po celém světě, takže si je mohou koupit od francouzského mistra smyčaře, kteří jsou nejvíce považovaní. V Německu a ve Španělsku je jich hodně.

Na čem teď pracujete?

Dělám dva houslové smyčce, ale už mám objednané další. Mám asi půl roku zpoždění, ale tak to je. Lidé vědí, že když je to dobré, tak si musí počkat. Ale jsou smyčcaři, kteří ho do týdne udělají. Nebo jsou tací, kteří mají na skladě dvacet smyčců.

Komu všemu smyčce vyrábíte?

Nejznámější je Pavel Šporcl. Pak třeba přední violoncellista Jan Páleníček ze Smetanova tria. Z cellistů Michal Kaňka z Pražákova kvarteta, učitel na AMU. Mám tam také mladého talentovaného Petra Nouzovského. Z violových smyčců Jitku Hosprovou, která je známá ze StarDance. Ve Španělsku, kam často jezdím, mám velkou klientelu.

Hodně cestujete za prací?

Jezdím pravidelně do Španělska. Odtud mě oslovil houslař, se kterým jsme měli společného zákazníka. Je tam ateliér a hudební nahrávací studio. Otevřeli si tam obchod a pořádají workshopy. Poslední čtyři roky tam jezdím šestkrát ročně a dělám základní opravy. Přednáším i o výrobě smyčců.

Jak jste se ke svému povolání dostal?

Studoval jsem na nižším gymnáziu v Říčanech. A protože jsem nebyl moc studijní typ a nebavilo mě to, tak mámu napadlo, že bych mohl zkusit něco ručně. Náš známý se tím živí, takže ji napadlo něco podobného.

Věděl jste tenkrát něco o tomto oboru?

To, že se smyčec vyrábí extra, jsem se dozvěděl, až když jsem dělal přijímačky na školu v Lubech. Ale nebylo to tam na dobré úrovni. Až zpětně jsem zjistil, že nás naučili jen držet nářadí. Možná mě za to teď odsoudí, ale všechno jsem se naučil, až když jsem se vrátil zpátky a začal jsem u houslaře Petra Zdražila.

Jaké byly vaše začátky?

Tenkrát jsem mu přivezl ukázat nějaký výrobek, který jsem se naučil ve škole, a byl jsem na něj extrémně hrdý. On na to koukal a říkal, jestli si z něj nedělám srandu. Řekl mi, že je to úplně k ničemu. Málem jsem se urazil. To víte, zhrzená ješitnost mladého dvacetiletého kluka. Pak jsem si říkal, jestli na tom něco nebude.

Takže jste se za ním vrátil?

Šel jsem za ním znovu a hodně mi poradil. Sice smyčce nevyrábí, protože je houslař, ale má to takzvaně v oku. „Byl" jsem ruce, které se řídily jeho radami. Když jsem smyčec vyrobil, tak jsem si říkal, že je to něco úplně jiného, než co mě učili ve škole. Ale pak přišel zákazník a koupil si ho.

Čím byl ten smyčec jiný?

To, na co mě Petr přivedl, je francouzská škola, v Čechách jsou jenom dva nebo tři, co ji praktikují, ostatní používají německou školu. Nic proti, existují i dobré německé smyčce, ale můj způsob to není, je to moc dokonalé. Podle zkušeností nefungují tak dobře, což vychází z přírody, která je totálně asymetrická. Když rostou stromy přirozeně v lese, tak je to hezké, ale když je tam vysází člověk, tak vám tam něco vadí, ale nevíte přesně co. A to je se vším.

Hrajete na housle?

Ne, smyčce zkouším jinak. Mám už přehled, že když je vyrobím, poznám okamžitě, jestli je dobrý. Jestli je superdobrý, to musí vyzkoušet muzikant. Třeba Pavel Šporcl přijede a vyzkouší si smyčce. Taky ho to docela baví. Jako si chlapi zkouší auta, tak si muzikanti zkouší nástroje, aby mohli porovnávat.

Jaké jsou vaše aktivity v Říčanech?

Přistěhoval jsem se před sedmi lety do jedné části Říčan. Tady nebyla ulice, nic. Jen pár domů. Jak jsme měli všichni společné začátky, že jsme stavěli domky na stejné adrese, tak jsme se hodně spřátelili. Už od začátku jsme společně upekli vuřty s dětmi, uklízeli jsme nepořádek po stavebnících.

Co všechno jste ve městě udělali?

Největší problém byl, že tu nebyla příjezdová cesta, kanalizace a osvětlení. Byla tu hodně rozbitá prašná cesta. Jedním z cílů bylo, abychom tu měli asfaltku. I když jsme se to snažili svépomocí, vozili jsme štěrk, nepomáhalo to. Založili jsme občanské sdružení a po roce jsem se stal předsedou, protože nikdo jiný to dělat nechtěl.

Jak pokračovala stavba silnice?

Pozemek je soukromý, takže jsme věděli, že si to musíme postavit sami. Po třech letech intenzivní práce jsme vybrali částku asi 900 tisíc korun a za necelé dva miliony jsme postavili tuto silnici s tím, že jsme si domluvili s městem, že jí jim předáme a oni nám zaplatí padesát procent.

To muselo být náročné?

Je neskutečně legislativně náročné splnit všechny podmínky města. Tři roky běhání po úřadech, stovky hodin – a děláme to tři. Většina lidí nám ale poslala příspěvek.

A co komunikace s radnicí?

Teď je výborná. Za minulého vedení to bylo těžší, ale od doby, kdy v Říčanech vládne na radnici Sdružení nezávislých kandidátů Klidné město, tak se to hodně zlepšilo. Nikdo nám neházel klacky pod nohy, snažili se nám vyjít vstříc, zastupitelstvo nám schválilo příspěvek, což bylo bezprecedentní. Díky nám změnili vyhlášku, že i když je silnice soukromá, tak nám vrátí padesát procent.

Takže jste spokojený?

Město je na dobré úrovni. Podle toho, jak jezdím po celém světě, tak jsem dřív byl hodně kritický. Byl tu nepořádek, všechno přerostlé a mně to hodně vadilo, protože na Západě tohle nevidíte. Ale teď jsem opravdu hrdý Říčaňan.