„Nikdo z rodičů nic nesbíral," odpovídá Petr Kureš na otázku, zda tuhle vášeň odkoukal v rodině. „Pamatuji si ale odmalička, když jsem dostával hračky, jak jsem si s nimi hrál, opatroval je, nerozbíjel je. A stále jsem chtěl další," směje se.
Dodnes, jak dodává, jsou na půdě u jeho rodičů jeho sbírky. „Vlaječky, plakáty, plastová letadla, baterky, všechno možné. Třicet let navíc kupuji časopis Sport, mám všechny ročníky, aniž by mi chybělo číslo," chlubí se svými úlovky.
Na sbírku je potřeba místo
Občas se ale objeví problém, kam zase novou sbírku uložit. Dům logicky není nafukovací. Co na to říkají jeho nejbližší? „Moje bývalá manželka moc pochopení neměla, nelíbilo se jí, když to bylo všude roztahané. Na druhé straně ale byla ráda, že nechodím do hospody, ale místo toho sbírám," říká s úsměvem.
Jeho současná partnerka ho dokonce tak trochu i podporuje. „Je jí to tak nějak jedno. Zvířatům se přizpůsobila, dokonce mi ale koupila lístky na biatlon, abych mohl jet sbírat podpisy," hoří mu v očích nadšení pro věc.
Petr Kureš totiž sbírá všechno. Nedávno začal sbírat zvířata pro svoji soukromou ZOO. Papoušky, ovce, emu to vše u něj najdete. Jeho sbírce však vévodí suverénně autogramy. Má jich přes deset tisíc. „Odmalička jsem sportovec, takže jsem měl ke sportu vždy nejblíž," vysvětluje.
Zároveň to byla docela levná zábava. „Za třicet korun jste dojel na Spartu, dal si párek, koupil lístek ke stání, viděl jste zápas a jel jste domů. Tam jsem viděl, jak se kšeftuje s fotkami. Tehdy to začalo," vzpomíná na počátek své vášně lovení autogramů.
Vzpomínka na totalitu
Jenže pak přišly burzy, kde sběratel zjistil, že i jiné sporty mohou být fotogeničtější, na fotkách potom podpisy vypadají ještě lépe. „Tehdy nebyl problém napsat si o fotku, za dva dny přišla třeba olympijského vítěze. Za totality to asi bylo jednodušší, dnes si každý myslí, že si všichni můžou všude dojet," vzpomenul na dřívější režim.
Autogramy se však pochopitelně posílají i dnes. Napíšete třeba sportovci, společně mu zašlete fotku k podpisu, musíte však přiložit vratnou obálku, kterou dá na poštu a ta vám dojde zpět. „Je to finančně náročnější, proto se kolikrát vyplatí v Německu nakoupit známky a tak je ofrankovat," podělil se o tipy, jak nejlépe lovit autogramy.
„Musím ale říct, že Němci jsou snad na světě nejlepší, co se týká autogramových karet. Mají je ve všech sportech, jak olympioniky, tak třeba i závodníky v drezuře koní, to je fantastické. To samé Španělsko, Itálie ale moc ne. V Anglii jenom známější kluby," zasvěcuje mě do tajů autogramů.
Poměrně dobře na tom podle něj jsou i Česi, kdy česká fotbalová reprezentace vydává každou sezonu novou sadu, kterou ale není jednoduché sehnat. „Mám rád, když to je pohlednicový formát, patnáct na deset centimetrů. Třeba Liberec má malé kartičky, když se vám tam podepíše, tak ta osoba na fotce pomalu ani není vidět," vysvětluje.
Vše to začalo pivními tácky
„Zpátky k začátkům," říká Petr Kureš po chvilce. „Odjakživa jsem sbíral pivní tácky. Když jedete někam s rodiči na dovolenou a máte v sobě sběratelství, tak si na výletě dáte svíčkovou a jakmile jdete z hospody, hned máte odtamtud tři nové tácky," směje se při vzpomínkách.
Mezi jeho největší sbírky však patří ta s figurkami z Kinder vajíček. „Doma to všude leží, když máte malé děti. Tak mě napadlo, že bych je mohl sbírat. Jenže jsem musel najít, kde doplnit sbírky," líčí, jak to celé začalo. Prvním místem byly antikvariáty v Praze, které tyto figurky nabízely. „Potom jsem šel na bleší trh, to už bylo po revoluci, kde jsem se dozvěděl o specializovaných burzách," líčí.
A že tam bylo co najít: celé sady za 500, 800 nebo i tisíc korun. „Jedni obchodníci pokaždé, když byla nová kolekce, nakoupili kamion Kinder vajíček. Čokoládu vyloupali a prodávali, lidi měli zájem, protože byla dobrá. No a postavičky rozprodávali," vypráví, s čím vším se dalo dříve obchodovat.
Hledání odchylek s lupou
Jednu věc chápu, přerušuji tok vyprávění Petra Kureše. Když je člověk sportovec, sbírá podpisy sportovců. Ale kde je sběratelský zážitek v Kinder postavičkách? „Když dáte dohromady celou sadu, seženete k ní i varianty…" zasní se na chvilku Petr Kureš.
Vysvětluje, že Kinder postavičky jsou ručně malované. Proto se občas stane, že je namíchaná špatná barva nebo jsou namalované nedokonale. A to je sběratelský artikl. „Sto sukýnek na postavičce je třeba světle modrých místo tmavě. Nebo mají jinak namalované vlasy. Znám jednoho docenta, co takhle chodí s lupou a hledá vyloženě odchylky, které ani nejsou v katalozích," vysvětluje.
S ostatními sběrateli se pravidelně setkává. „Znám jednoho filatelistu, který měnil s japonským císařem, anglickou královnou, norským králem. Jednou jsme se bavili a on mi říkal, že se musím naučit, že abych něco získal, tak se něčeho musím zbavit. Ale toto neumím. Když jsem něco získal, přilnul jsem k tomu, mám to rád a představa, že bych se toho zbavil, mi nikdy nešla," vysvětluje.
Bude mít svoje muzeum?
Ve hře je také možnost, že by Petr Kureš vše vystavil v Jestřabí Lhotě na Kolínsku, kde žije, ve vlastním muzeu. „Jeden kamarád by se mnou chtěl udělat výstavu všeho. Mám třeba 300 originál fotbalových dresů, přes 500 půllitrů se znaky, plechovky mám, že by se na ně lidé jezdili dívat. Ale bojím se, aby mi něco nezmizelo," obává se z možných nenechavců.
Kde ale dnes získat další exempláře do své sbírky? Bleší trhy? Ve všem pomáhá internet a sběratelství není výjimkou. „Třeba u Kinder postaviček to hodně shodilo ceny," vypráví sběratel Petr Kureš. Všemožné věci pořizuje na aukčním serveru.
„Dřív, když byly jenom burzy, jste přijel a dal za sadu třeba sedm stovek. Něco tady vůbec nebylo, nebo ještě dávno, když se Kinder vajíčka vozila přes tuzex. Teď se dá všechno koupit na Aukru za polovinu," popisuje trend, kdy ceny padají. „Známí mě kolikrát zvali na bleší trhy do Německa. Tam se dá koupit soudek za třicet korun, ale prodat u nás třeba za pět set," vysvětluje.
Dalším jeho oblíbeným sběratelským artiklem jsou turistické známky. „Líbilo se mi to, přijde mi to jako super nápad taková turistická známka," říká a ukazuje přitom část své sbírky. „Dříve jsem dělal obchodního zástupce, když jsem jel někam na kontrolu, tak jsem je kupoval," vysvětluje.
Turistické známky otevírají oči
Sám říká, že mu české turistické známky v mnohém otevřely oči. „Hlavně v tom, jak je Česká republika a Morava neskutečně krásná. „Říkám, že ani nevíme, co doma máme. Troufám si tvrdit, že přes 70 procent lidí to neví," uvažuje nahlas. Turistických známek stihl sesbírat 1200. To je hodně navštívených míst.
Má Petr Kureš dojem, že sesbíral už všechno? „Ani náhodou. Ale to bude pokaždé něco. Myslím si, že sběratele může zastavit jedině jeho smrt," říká s úsměvem. Lituje však toho, že ve sbírání nemá následovníka, ani jeho syn, ani děti jeho partnerky o sbírání příliš zájmu nejeví. „Syn se mnou dříve jezdil na výstavy Kinder postaviček, to ho bavilo. Ale třeba se toho dočkám u vnoučat," říká nadějně.
Existuje sbírka, kterou by chtěl založit? „Třebaže čím jsem starší, tím jsem línější, začínají se mi líbit věci, které bych chtěl sbírat, to ano," odpověděl po chvilce zamyšlení. „Třeba teď se mi začaly líbit staré pivní lahve, které mají ještě vytlačené logo, pár jich mám. Ale také si říkám, kde na to brát peníze?" ptá se. Prodat třeba Kinder sbírku a koupit něco jiného, to prý neumí.
Opětovný zájem o poctivý vinyl
Petr Kureš také vzpomněl na to, jak na vojně sbíral gramodesky a uvítal, že se znovu rozjíždí nová výroba a zájem posluchačů o poctivý vinyl. „Doma jich mám asi pět set. Když jsem byl na vojně, tak jsem nekouřil, nepil, takže jsem jezdil do Třebíče, něco jsem si vybral, nechal tam žold a zase jel zpátky," směje se.
Stejně jako v případě gramodesek ožívají i další sběratelské zájmy, třeba o keramické izolátory ze sloupů elektrického vedení nebo různých typů mlýnků na zeď. Populárním artiklem jsou třeba mlýnky na kávu. „Je mi ale jasné, že bych neskončil jenom u jednoho," vypráví se smíchem.
Ptám se sběratele Petra Kureše, zda nesbíral také hrací žetony známé jako pogy, které jsme za mých dětských let sbírali všichni ve škole. „Ty sbíral syn. Tuším, že na půdě určitě někde jsou," odpovídá. „Říkám si, že až jednou budou chtít vyklízet barák, tak to je pomalu na kontejner. Ale tvrdím, že všechno má svoji hodnotu. Pro 99 lidí ze sta to může být k ničemu ale jde o toho jednoho, který má sběratelskou vášeň, a dá za artikl třeba, obrazně řečeno, milion," vysvětluje.
Doba sběratelství tolik nepřeje
Současně dodává, že dnešní doba sběratelství tolik nepřeje. Mladí žijí podle jeho názoru něčím jiným. „Když mi bylo sedmnáct, začínal jsem sbírat plechovky. Jezdil jsem na kole pár kilometrů k Plaňanům, kde jsem věděl, že parkují kamioňáci, chodil jsem po příkopech a sbíral plechovky. Umíte si dnes představit, že dítě z Kolína jede na kole čtyři kilometry pro něco takového?" ptá se.
Když prý dnešní generace něco chce sbírat, stahuje spíše věci z internetu. „Také si ukládám obrázky českých hokejistů NHL. Říkám si, že si je jednou nechám vytisknout a podepsat, ale ještě jsem to neuskutečnil. Dřív to bylo méně dostupné, tak proto jsme asi po nich byli hladovější," kýve hlavou.
Je podle Petra Kureše něco, co se sbírat nedá? „Myslím, že se dá sbírat úplně všechno. Když jsem byl v Itálii na dovolené, tak jsem přivezl 200 malých cukrů. Jednomu zákazníkovi jsem vozil propisky, on mně pivní tácky," svěřuje se.
V čem je pro něj sběratelství ale důležité? „Myslím, že sběratelství představuje vytržení z dnešního uspěchaného světa," říká trpělivě. Někdo si prý sedne každý večer na pivo, on si listuje v albech s podpisy.
Současně je ale sběratelství adrenalin, když se zrovna draží něco, po čem hodně toužíte. „Když vím, že aukce končí v jednu v noci, tak nesmím usnout. Když potom uspějete, máte ohromnou vnitřní radost," uzavřel Petr Kureš.
Čtěte také: Sedmdesátá léta? Pro sběratele měla kouzlo. Bylo to o vášni, ne o penězích