Vypravila se na pěší pouť do Santiaga de Compostela na západě Španělska, jejíž tradice sahá stovky let do minulosti. Na zádech batoh s mapou, rezervními botami a několika kusy ošacení, před sebou stovky kilometrů otevřené krajiny, hodiny strávené v osamění a setkání, na která bude vzpomínat do konce života.

Jak probíhalo vaše rozhodování, zda cestu absolvovat? Spontánně, nebo naopak s rozmyslem?

V Dánsku funguje zajímavá praxe. Kantor dostane po deseti letech práce rok volna, ale stále dostává plat. To mi přijde jako skvělá myšlenka - dovedu si představit, jak musí být člověk po návratu do školy nabitý. O pouti do Santiaga jsem přemýšlela asi čtyři roky. Inspiroval mě k tomu rozhovor s herečkou Sandrou Pogodovou, která tu cestu také absolvovala. Celá věc ale stále vypadala tak nereálně… A pak najednou přišel 3. červenec a já nasedla do letadla do Bilbaa.

S jakým přijetím se vaše rozhodnutí doma setkalo. Nechtěla jste cestovat s někým dalším?

Manžel především ví, koho si vzal, takže moje rozhodnutí respektoval. To, že půjdu sama, bylo jasné - manžel je kartograf, takže na každé cestě s ním vypínám mozek a o mapu se stará on, podobně je to s mým synem, který ovládá angličtinu a všude by se místo mě domluvil. Zatímco s rodinou si na takové cestě těžko řeknete „a teď vás nechci vidět", s lidmi, které na cestě potkáte a rodinu, vám částečně suplují, můžete strávit libovolný čas. Vždycky se můžete zastavit na kávu, zatímco vám dotyčný utíká. Každý má totiž jiné tempo.

Povězte, jaký úsek cesty jste měla před sebou. Začínala jste tedy v Bilbau, ano?

Ano, šla jsem severní cestou, která oficiálně začíná na hranicích Francie a Španělska v Irúnu nebo v Saint-Jean-Pied-de-Port. Na celou pouť jsem ale měla pouze měsíc, takže jsem si úsek zkrátila a začínala až v Bilbau. Těch 890 kilometrů bych nemohla stihnout. Z Bilbaa to je do Santiaga nějakých 780 kilometrů. Nechtěla jsem počítat kilometry a ujít jich každý den přes třicet, chtěla jsem spoustu míst vidět a zažít. Navíc jsem byla limitovaná tím, že jsem se měla po skončení své pouti v konkrétní den setkat v Lisabonu se svými dětmi, takže jsem v jednu chvíli musela cestu přerušit a asi 300 kilometrů dojet autobusem.

Léto patří i na „caminu", tedy na trase pouti, k hlavní sezóně. Pocítila jste to?

Občas to bylo znát v ubytovnách, v těch menších docházelo místo. Můj denní režim jsem ale přizpůsobila své rychlosti. V klidu jsem snídala čerstvé broskve, zastavovala se na kávu a salát k obědu v místech, kde byla hezká vyhlídka… Během dne jsem potkala tak 60 lidí.

Ztratila jste se někdy?

Vyloženě ne, je ale zajímavé, jak člověk musí spoléhat sám na sebe a nachází díky tomu v sobě nové kapacity. Stalo se mi, že mě cesta dovedla k zavřené brance. Nepatřím mezi lidi, kteří by se báli zaklepat na zavřené dveře. Zkusila jsem ji otevřít a ono to šlo. Ocitla jsem se v ohradě pro kozy. Přešla jsem ji a došla k dalším vratům. Váhala jsem, kudy dál a v tom mě předběhla koza a proběhla dírou v plotě, jako by mi chtěla naznačit „tudy běž". Takových podobenství jsem zažila vícero.

Byla cesta někdy utrpením?

Pro mě ne. Měla jsem kvalitní boty, které jsem před lety pořádně prošlápla už v Americe, a často jsem se přezouvala. Výrobci bot se nyní chystám poslat děkovný dopis a jednu z těch dvou bot, v nichž jsem cestu absolvovala a které bohužel, ve svých dvaceti letech, celou cestu nevydržely. Ale puchýře nebyly žádné! Setkala jsem se ale se studentkou z Prahy, pro kterou cesta utrpením byla. Já nespoléhám na technologie, nevěřím jim. Ta dívka, o které mluvím, si sáhla na dno ve chvíli, kdy její chytrý telefon nadupaný informacemi vypověděl službu. Dokonce volala domů, že chce cestu přerušit. Nakonec ji ale auto odvezlo do krásné ubytovny a mezi těmi přátelskými lidmi opět získala sílu pokračovat. Setkala jsem se ale i s lidmi, kterým boty úplně zničily nohy a kteří chodili po několikacentimetrových puchýřích. Ti skončit museli.

Fyzická námaha vám nevadila, samota také ne, měla jste někdy strach?

Neměla, největší nejistotou na pouti ale je, že člověk nikdy předem neví, kde bude večer spát. Na cestě jsou rozesety ubytovny po dvou, čtyřech, osmi kilometrech. Někde začínají ceny na pěti eurech, někde stojí nocleh deset, někde je příspěvek dobrovolný. Postel ale nejde rezervovat, což je hlavní stresor, protože nikdy nevíte, kam vlastně stihnete dojít. Dvakrát mě zachránila ona studentka, která mě nechala přespat u sebe ve stanu, když se na mě místo nedostalo.

Vzpomínám si, že credencial, dekret poutníka, je vydán na základě prohlášení, že člověk cestu podniká ze spirituálních důvodů. Hrála v tom i u vás roli víra?

Svou pouť jsem měla posvěcenou od dominikánského faráře Romualda. Dokonce mi do credenciálu napsal latinské požehnání. Během cesty jsme spolu komunikovali a on mi napsal zprávu, že všechno, co od té cesty očekávám, přijde. Pak jsem se náhodou dostala ke kostelu, kde právě končila bohoslužba a farář kropil odjíždějící auta svěcenou vodou. Oslovila jsem ho, že pro něj mám poselství. Určitě si říkal, co mu nějaká ženská s batohem na zádech může přinášet za poselství. Dala jsem mu přečíst ten latinský text od českého faráře, dali jsme se do řeči, on mi do credencialu napsal další nápis. Když jsme se loučili, utrhl jeden květ z květiny na oltáři a dal mi ji do vlasů. Chodila jsem s ní celý další týden. Další úžasný moment jsem zažila v cíli - v Santiagu probíhá každý den v katedrále mše, na které farář vítá všechny poutníky a zmiňuje, kolik jich přichází z které země. V den, kdy jsem dorazila já, dokončili Svatojakubskou cestu další čtyři lidé z „la Republika Cheka". Tekly mi slzy po tváři.

Takže jste našla to, co jste hledala?

Vyplnilo se vše, co jsem od pouti do Santiaga čekala. Teď jen doufám, že se do Španělska někdy vrátím a těch zbývajících 300 kilometrů, které jsem z časových důvodů přejela autobusem, dokončím. Stálo to rozhodně za to. A mohu-li se vrátit na začátek k dánskému modelu: jen odpočinutý a nabitý člověk může svou energii předávat dál.

Čtěte také: Z Prostějova až na konec světa. Poutník inspiruje svými zážitky celou řadu lidí