Přestože jste speciální školou, vaši žáci zažívají normální výuku se vším, co k ní patří.

Přesně tak, nedávno nám skončil projektový den, který jsme tentokrát věnovali tématu vítr. Kromě toho jezdíme na různé výlety, výstavy, vyrábíme, zpíváme, chodíme do bazénu … Takže děláme v rámci možností vše, co děti v klasických školách.

Jaké děti vlastně navštěvují speciální školu ve Václavkově ulici? Přece jen vaši žáci vyžadují specifické potřeby.

Jsou to žáci se středně těžkým mentálním postižením, těžkým mentálním postižením až hlubokým, dále k nám dochází autistické děti a žáci s kombinovanými vadami.

Vysvětlete, co si pod tímto označením můžeme představit?

Děti s mentálním postižením mají nějakým způsobem omezené rozumové schopnosti přijímat informace a zpracovávat je. Konkrétní stupně jsou rozdělené podle toho, jaký inteligenční kvocient jim zjistí lékaři při psychologickém vyšetření.

Kolika třídami disponujete? Budova ve Václavkově ulici nemá příliš velké prostory…

Celkem máme devět tříd, z toho šest jich je v Mladé Boleslavi a zbylé tři máme v Lipníku, kde je Domov pod lípou, jejichž handicapovaní klienti jsou také našimi žáky. V každé třídě je šest žáků, o které se stará pedagog plus speciální pedagog, vychovatel a asistent pedagoga.

Jak se vlastně liší vaše speciální výuka od té, kterou dostávají žáci v běžných základních školách? Přece jen každý žák má jiné potřeby, které by pedagogové měli akceptovat.

Pro nás je nejdůležitější, abychom pro žáky připravili klidné prostředí. Přicházejí k nám nejen se svým postižením, ale v návaznosti na to i se spoustou nemocí. Nejčastěji například s epilepsií, výjimkou nejsou ani psychické diagnózy. Prostředí proto musí být přátelské a klidné. Navíc pro každého žáka speciální pedagog připravuje individuální vzdělávací plán na základě doporučení poradenského zařízení a konzultace rodičů.

Zmínila jste přátelské prostředí, čím ho vytváříte? Všimla jsem si, že každá místnost je svým způsobem útulná, pestře vymalovaná…

To je možná jedna věc, která je vidět na první pohled, ale na druhou stranu, to hlavní dávají pedagogové, kteří zde pracují. Jsou to lidé empatičtí, vzdělaní, mají bezpochyby velké zkušenosti a stále více se rozvíjejí v rámci kurzů, nebo vlastním metodickým sdružením. Velice často totiž musí vyhledávat sami spoustu informací, protože přichází žáci s novými syndromy doposud pro nás neznámými. Jde také o jakousi vstřícnost a pochopení dítěte. Stává se, že nám děti tykají a oslovují nás jménem. I to tvoří příjemné podmínky ve škole.

Prožíváte třeba s rodiči žáků jejich radosti i strasti?

Samozřejmě, bez toho by to nešlo. Jsme si blízcí a oni vědí, že se nám mohou kdykoliv s čímkoliv svěřit. Na druhou stranu jim jejich situaci už trochu usnadňuje současná společnost, alespoň co se týče přístupu, vnímání či bezbariérovosti. Nejdůležitější je ale raná péče a pomoc rodičům ve chvíli, kdy se jim narodí handicapované dítě. Pro ně je to obrovský šok. Ti jsou pak vděční za to, když ve škole najdou spřízněnou duši, která je chápe a ukáže jim, že jejich dítě má šanci na život.

Jak lze třeba učit dítě, které nemluví. Používáte třeba počítač, nebo tablet?

Přesně tak, používáme alternativní komunikaci. Žáci mohou pracovat s notebookem či iPadem, komunikujeme znakovou řečí, různými piktogramy, obrázky a podobně. Žáci mají k dispozici i komunikační knížky. Je spousta možností.