Kliknutím zvětšíteVíce než 625 starobylých náhrobků dnes leží šest metrů pod zemí. Pietní místo je nedůstojně zarostlé křovím, mezi kterým se povalovaly odpadky.
„Minulou neděli jsme sesbírali 13 pytlů odpadků a 37 injekčních stříkaček,“ říká Adam Scheinherr, zakladatel iniciativy Libeňský most Nebourat, Nerozšiřovat, která usiluje o navrácení důstojnosti památnému místu a podala návrh za jeho prohlášení kulturní památkou.
"Samotná skutečnost, že na předmětném pozemku v Libni stál židovský hřbitov, pro zahájení řízení o prohlášení věci za kulturní památku nestačí," vysvětluje ministerstvo kultury důvod zamítnutí žádosti.
"Jsme zklamáni z rozhodnutí ministerstva. Je totiž paradoxem, že i když máme přesnou dokumentaci, tak ministerstvo nemá vůli místo prohlásit památkou, aby byl chráněn odkaz historie tohoto místa pro další generace," vyjadřuje zklamání Scheinherr.
„Hřbitov je mementem arogance dvou mocí: nacistické, kdy se po II. světové válce do Libně vrátil pouze nepatrný zlomek židovských obyvatel a komunistické, která pokračovala v ničení židovských památek,“ dodává Scheinherr.
Ačkoliv je za nejvýznamnější židovskou čtvrť považován staroměstský Josefov, někdejší průmyslová Libeň bývá často opomíjena. Židé se v Libni začali usazovat pravděpodobně v první polovině 16. století, za vlády Ferdinanda I. v důsledku vypovězení Židů z královských měst v letech 1541 až 1557. Jejich osidlování dosáhlo vrcholu okolo roku 1746, kdy Marie Terezie vypověděla Židy z pražského ghetta a jako bydliště jim vyhradila Libeň.
I když slovo Libeň má odkazovat ke slovu libý, pozemky, které Židé jako náhradu dostali, valné kvality nebyly. Nízká úroveň terénu a blízkost Vltavy s jejím slepým ramenem byly příčinou častých záplav.
Příkladem domu, který je postaven v typicky záplavové oblasti, je dům číslo popisné 595/8. Vysoko položená okna a vyvýšené vchodové dveře měly zabránit vniknout rozvodněné Vltavě do příbytku.
Silnou asimiliaci místních Židů ilustruje například život spisovatele Vojtěcha Rakousa (původním jménem Adalbert Österreicher). Příznivec česko-židovského hnutí bydlel naproti vchodu do synagogy a na dvorku svého domu choval prasata. Vepřové je přitom pro příslušníky judaismu zapovězeno.
Dětství zde například strávil i spisovatel Arnošt Lustig. Před transportem do Terezína zde pomáhal svému otci v obchodě s látkami.
Prach jsi a v prach se navrátíš
Starý židovský hřbitov v Libni pochází z druhé poloviny 16. století.
„Plocha byla vyplněna 8 až 10 řadami náhrobních desek, rituálně obrácených k východu. Ve svahové části jsou dvě větší, zděné hrobky s nízkými mřížkami. Na západní hranici je sestavena další řada desek, obrácených však k východu, asi ze zrušené části hřbitova. Asi pět procent desek je pokáceno, zčásti násilně,“ popsal podobu hřbitova inženýr Jan Mannsbarth na přelomu let 1946 a 1947. Mannsbarth navrhoval jeho obnovu, místo té ho potkal ale mnohem tvrdší osud.
Hřbitovní objekt musel několikrát ustoupit průmyslové výstavbě. Kvůli budování Rakouské severojižní dráhy a Libeňského Dolního nádraží v roce 1875 byl zavezen jeho jihovýchodní cíp.
Židovská obec tehdy požadovala odstupné jeden milion korun, nakonec byla částka snížena na 870 tisíc korun s tím, že budou převezeny ostatky a všechny pomníky ze zrušené části hřbitova na Nový židovský hřbitov, který byl v roce 1892 zřízen v Davídkově ulici.
K převozu ale nakonec nikdy nedošlo, místo toho byly náhrobky spolu s ostatky přeneseny do jiné části hřbitova.
"Hřbitov byl oficiálně zrušen roku 1892 z hygienických důvodů, byl často zaplavován. Pohřbívalo se ale ještě tři roky potom. Někteří rodinní příslušníci si totiž přáli ležet po smrti vedle svých blízkých," uvádí historička umění Eva Janáčová z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR.
U vstupní brány tehdy ještě stával z části dřevěný domek hrobníka s obřadní síní hlásající nápis „země země" (meafar leafar), překlad starozákonního verše „Prach jsi a v prach se navrátíš.“
Ačkoliv starší literatura uvádí, že byl domek zbourán dávno před stavbou libeňského mostu (1925–1928), nedávno nalezené fotografie jasně dokazují, že stál ještě v roce 1928, kdy se začalo s úpravou libeňského předmostí. O rok později pak došlo k zasypání severní části pohřebiště, což byla přibližně čtvrtina původní rozlohy. Jeho zachovaná část byla ještě udržována až do čtyřicátých let 20. století.
Katastrofální následky pak přinesla 2. světové válka. Z koncentračních táborů se vrátila jenom hrstka přeživších. Antisemitismus dále sílil po komunistickém puči v únoru 1948, tentokrát pod jinou ideologickou nálepkou, a tak nic nebránilo postupné devastaci zbytků židovských památek. Jednotlivé domy postupně mizely, například v roce 1956 byly zbourány ty nejhodnotnější stojící na rohu ulic Voctářovy a Koželužské.
"V některých domech byla dokonce soukromá modlitebna, což svědčilo o bohatství místních rodin," uvádí Janáčová.
Za Prahu krásnější
V padesátých letech byly často vznášeny požadavky na zrušení hřbitova, nebo alespoň jeho úpravu. Konečnou ránu mu pak zasadila typická dobová akce nazvaná Za Prahu krásnější. Nový územní plán s ním již nepočítal, na jeho místě se plánovala nakonec nerealizovaná stavba velkého olympijského areálu, který měl vyrůst na libeňském a karlínském břehu Vltavy.
Státní židovské muzeum tehdy požadovalo zachování pietního místa s odůvodněním, že „patří mezi nejzajímavější židovské hřbitovy venkovského typu“. Žádalo pořídit úplnou fotodokumentaci všech náhrobků a historicky, nebo umělecky cenné náhrobky přenést na bezpečné místo. K tomu ale nedošlo.
Nakonec mu nezbývalo než s likvidací souhlasit, jeho podmínka ale byla, že pohřebiště bude pouze zasypáno a hroby zůstanou neporušeny, což rovněž dodrženo nebylo. Paměť místa tak byla úmyslně navždy zničena, starobylé náhrobky byly nešetrně pohřbeny pod šestimetrovou vrstvou zeminy a lomového kamene.
Několik náhrobků se ale zachránilo, například náhrobek karlínského rabína Jakoba Hällera (1808–1890), který v roce 1986 pravděpodobně vykopali dělníci budující tramvajovou zastávku. Masiv černé žuly je dnes umístěn na Novém židovském hřbitově na Žižkově. Tesaný nápis v němčině a hebrejštině prozrazuje silné asimilační vlivy.
Dalších 16 náhrobků, přesněji macev, bylo těsně před zasypáním tajně odvezeno a ukryto ve sboru Československé církve husitské v Michli. Tamní farářka Eva Mikulecká k hřbitovu uvádí: “Rada Starších našeho sboru nedávno schválila podporu iniciativy, zastoupené panem Scheinherrem, usilující o prohlášení Starého židovského hřbitova v Libni za kulturní památku a rovněž schválila, že pokud bude revitalizace hřbitova úspěšná, souhlasí s návratem židovských náhrobků z naší farní zahrady na částečně obnovený libeňský hřbitov.“
Význam hřbitova potvrdil i Národní památkový ústav jako součást svého návrhu na prohlášení Libeňského mostu kulturní památkou podaného v roce 2004. Návrh ale tehdy neprošel.
Synagogu zachránili herci
S osudem hřbitova je pevně spjata nedaleká synagoga. I když je její dnešní stav žalostný, k její devastaci naštěstí nedošlo, během komunistických let zde mělo sklad Divadlo pod Palmovkou, jehož herci měli k památce pravděpodobně vřelejší vztah.
V roce 1989 byla synagoga navrácena Pražské židovské obci a brzy poté ji začalo využívat sdružení Serpens, které se věnuje připomínkám libeňské židovské historie.
Součástí její plánované rekonstrukce by měla být také částečná revitalizace hřbitova. Koncem listopadu má Židovská obec v Praze vykácet náletová křoviska. Diskutuje se také nad opravou a dokončením hřbitovní zdi a částečném odkrytím alespoň části hřbitova či vybudováním vhodného památníku.
11
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
