Takový osud už pravděpodobně nepotká barokní Křižovnickou rezidenci v Tursku u Prahy, která se v současné době před očima místních lidí proměňuje v literární dům. Vydejte se s Deníkem za další památkou, která ještě před pár lety patřila mezi ohrožené.

Milan Gelnar společně 
s dalšími dvěma muži koupili zchátralou Křižovnickou rezidenci v roce 2008. Zajistili ji a postupně jí začali dávat takovou podobu, která už nebudí hrůzu kolemjdoucích. Zvenku je v současné době jedna část obložena lešením a usilovně se pracuje i vevnitř. „Naše cíle jsou dokončit stavbu v roce 2016," nastiňuje pro začátek své vize Gelnar. To nejhorší už podle něj mají za sebou. Vyhráno však ještě není.

Obnovování zanedbaných památek je běh na dlouhou trať. Gelnar o tom ví své. Koupit historickou stavbu si ale vždycky přál a pouze hledal vhodný objekt. K rezidenci 
v Tursku přitom vůbec nemusel dojít, Gelnar už stál před podpisem kupní smlouvy ke gotickému domu v Horním Slavkově na Karlovarsku. Na poslední chvíli však od koupi ustoupil. „Nově zastřešená barokní fara měla čerstvě proházenou střechu od kamenů, které tam někdo úmyslně naházel. Říkal jsem si, že v tom kraji bych se jenom trápil," vzpomíná.

Oproti tomu vztahy v malebné středočeské obci, která se nachází asi 14 kilometrů od Prahy, si Gelnar pochvaluje. „Obešel jsem si pár sousedů, seznámil se se starostou a párkrát zašel na zastupitelstvo. Vztahy máme ukázkové," říká.

Jeho slova potvrzuje také starosta Turska Václav Vlk, který vyjadřuje radost nad tím, že rezidenci koupili právě tito tři majitelé: „Naše představa byla taková, že by se bývalá Nová hospoda opravila o něco rychleji. Jako starosta, jsem ale spokojený 
s tím, že v této chvíli je památka alespoň zachráněna."

Literární dům anebo něco jiného

Není divu, že v Tursku mají 
z nových majitelů památky radost. Kromě toho, že opravu a obnovu barokního areálu konečně někdo vzal pevně do svých rukou, tak i nápad, aby tu vznikl literární dům na mezinárodní úrovni, dává neznámé obci naději v její rozkvět.

Milan Gelnar, ředitel jednoho z největších českých nakladatelství Argo, který vlastni Křižovnickou rezidenci spolu s dalším společníkem z Arga a právníkem, nastiňuje své plány: „Literhaus by byl zaměřen hlavně na severské země. Spolupracovali bychom ale s dalšímu literárními domy z celé Evropy. Člověk by sem přijel na dva tři měsíce a mohl by zde studovat."

Podmínky na studium jsou tu ideální: je tu klid, krásné prostředí a do Prahy se člověk dostane autobusem za pár minut. Majitelé památky mají 
v záruce ještě náhradní variantu, kdyby jejich plán s literárním domem nevyšel. „V tom případě by tu vznikly startovací domy," doplňuje Gelnar.

Literární dům má být jádrem celého historického komplexu, který se skládá ze dvou areálů. Je potřeba však myslet i racionálně. „Z bývalého hostince bychom udělali pivovar a nějakou restauraci, aby se údržba domu nějak zaplatila," vysvětluje. Část budovy by pak sloužila jako poštovní muzeum, které by odkazovalo na jeho historii, kdy byl ještě objekt využíván pro potřeby poštovní stanice.

Starosta se k záměrům majitelů stavby staví spíše zdrženlivě. „Účel, kterému by rezidence sloužila, její majitelé v minulosti už několikrát změnili. Poslední návrh zahrnuje literární dům, muzeum a pivnici. Nakonec to ale může dopadnout úplně jinak," míní.

Představa, že by v obci se sedmi sty obyvateli vznikl mezinárodní literární dům, se mu ale zamlouvá. „Určitě by to Tursko zviditelnilo. Někteří lidé měli obavy z toho, že by se najednou obec zaplnila obrovským množstvím lidí, ale já bych to neviděl tak dramaticky," říká klidným hlasem.

Opravovat památku 
je drahý koníček

Ať už stavba bude sloužit jakémukoliv účelu, její podoba by se měla v konečném výsledku co nejvíce přiblížit té původní. Takový je úmysl majitelů. Vítají to přirozeně hlavně památkáři, kteří se podle Gelnara k opravě staví velmi pozitivně.

Tato vize však patří k těm nejnákladnějším. Právě nedostatek peněz brání tomu, aby byla rekonstrukce dokončena v co nejkratším termínu. Tři muži koupili rezidenci za 5 milionů, další desítky milionů ale stojí její oprava. Například nové střechy přišly na 12 milionů. Jednu čtvrtinu celkových nákladů zaplatili z dotací od ministerstva, ostatní museli dát ze svého. „Abychom to dokončili, tak potřebujeme dalších 25 milionů. A to jsou jenom stavební věci," zamýšlí se Gelnar.

Stavební záměr počítá s tím, že by se každý rok opravila alespoň část stavby. „Čím dříve to opravíme, tím to bude levnější," uvažuje Gelnar. Časem by totiž podle něj docházelo k dalšímu chátrání, které by vyžadovalo peníze navíc.
A oni nechtějí stavbu udržovat pouze při životě, ale chtějí jí dát svůj účel.

Velkou naději pro majitelé rezidence v Tursku teď budou Norské fondy, do kterých se budou hlásit, a u nichž je šance obdržet na opravu větší obnos peněz. Najít dostupné peněžní prostředky tedy patří 
k hlavním, ne-li nejdůležitějším úkolům, který muži mají.

Člověk si to musí zasloužit…

Gelnar má ještě v živé paměti, kdy památku koupili a pustili se do prvních oprav. „Bylo to čiré zoufalství. Utratili jsme prvních tři sta tisíc a nebylo to nikde vidět. Bylo to, jako když plivne – nic," vypráví. Vinu za zchátralé památky, které dnes „padají lidem na hlavy" přičítá komunistům, za to, že historické budovy průběžně neudržovali.

Nejinak to bylo i u rezidence v Tursku. Tady však bylo provedeno během 70. a 80. let několik necitlivých změn, které stavbě spíše uškodily. Gelnar upozorňuje například na zrekonstruované toalety nebo viditelně proměněné schodiště, které nahradilo původní barokní schody. „S tím my už bohužel nic neuděláme," povzdychne si cestou po schodech.

Další ránu stavba dostala po revoluci, kdy byla navrácena soukromému majitel. Na odkupování stavby dnes Gelnar vzpomíná s úsměvem, tehdy mu ale do smíchu moc nebylo.

„Kupovali jsme to od nějaké jeřábnice. Měla asi šest dětí a každý přitom vlastnil jeden díl stavby. Jenže jeřábnice odložila v dětství všechny své potomky do dětského domova. Museli jsme tedy všechny najít a jejich podíl odkoupit," vypráví pobaveně nakladatel 
a pokračuje: „Na jednoho 
z nich jsme si dokonce museli zaplatit soukromého detektiva. Kluk byl na drogách a neměl občanku."

Vložené úsilí stálo za to

Nakonec to všechno dobře dopadlo a tři muži se stali v roce 2008 majiteli historického komplexu v Tursku. V té době už ale byl ve značně zchátralém stavu. To vyžadovalo jednat okamžitě. Úsilí, které Gelnar do opravy musel vložit, však podle jeho slov stálo za to.

Křížovnickou rezidenci si zamiloval ještě dříve, než si začal zjišťovat něco o její historii. Už tenkrát měla stavba dle jeho slov nezaměnitelnou atmosféru. Nyní se jí díky citlivým opravám navrací její původní krása. Zachovalé barokní klenby, které zdobí snad každou místnost bývalé Nové hospody, konečně vystoupily na povrch, restaurátoři obnovují původní fasádu i nábytek. Každý den se tu na tom usilovně pracuje a první výsledky jsou už na pohled zjevné.

Gelnar si na závěr neodpustí trochu skepse. „U nás se říká, že máme hodně památek. Ale když se nad tím zamyslím, tak kolik těch památek je živých, kolik z nich ještě nespadlo?" táže se. Francie nebo Itálie má podle něj historických staveb mnohem víc, ale nemají je označkované, jako je tomu u nás. „Tam se v těch stavbách normálně bydlí, průběžně se udržují, a proto investice do jejich oprav není tak velká. U nás tyto stavby nechali komunisté čtyřicet let chátrat, proto se není čemu divit, když dnes dosluhují," uzavírá svou myšlenku.