Seriál Deníku: Olympijský sen.

Nejprve manžel František v roce 1980 do amerického Lake Placid. Poté mladší z jejích synů Tomáš, opět v americkém Salt Lake City (2002). A pak vrchol v Turíně (2006), kde se dočkal i starší František a navíc si mohl v jednom týmu zahrát s bráchou.

„U toho jsem nesměla chybět, na semifinále jsem vyrazila osobně. Bylo to jedinkrát v mém životě a zrovna prohráli se Švédy. Pak ale porazili Rusy a přivezli bronz. Možná někdo pokrčil rameny, ale já byla šťastná. Že mají medaili a že se jim nic nestalo," směje se maminka v pokoji svého domu ve Velké Dobré těsně vedle Kladna.

V náručí s dvouletým vnukem Lukasem, kterého si teď při návratu Tomáše a jeho rodiny z kanadského Toronta do Čech, konečně užívá dosytosti.

Samozřejmě za pomoci své maminky Libuše, která jí i v požehnaném věku rázně pomáhá řídit chod domácnosti.

Nadějná basketbalistka

Hokej Ludmilu Kaberlovou provází vlastně celý život. Hrál ho její táta, pak se coby nadějná basketbalistka seznámila na gymnáziu s manželem Františkem. Brzy jejím manželem, prvoligovým hráčem a reprezentantem.

„Mě hokej nikdy nevadil, sama jsem vždycky sportovala. V mládí basketbal, a v Japonsku, kde Franta na sklonku kariéry hrával, jsem začala s tenisem. Ten mě vzal hodně, hraji ho dodnes," vypráví paní Ludmila.

A tvrdí, že Tomáš měl jako malý také blíž k bílému sportu. „Do hokeje se mu moc nechtělo. Jeden trenér tvrdil, že má obrovský talent," chlubí se, ale je ráda, že si Tomáš nakonec vybral hokej a svým způsobem překonal i oba Františky. Nemá tolik titulů mistra světa, ale zase jede už na svou čtvrtou olympiádu.

„Moc mu to přeju, ale Fanda měl v tomhle trochu smůlu. Do nominace na olympiádu v Naganu se o kousek nevešel a přitom dobře hrál. Ale abychom někde křičeli a zlobili se v novinách, jako to vidíte dneska, to v žádném případě. Nakonec to byl úžasný úspěch, nepřekonatelný a u televize se na něj koukalo krásně. Pro mě je olympiáda u televize stejně nejvíc," směje se.

Řízky a buchty

Nicméně v roce 2006 si krátkou návštěvu Turína také užila. I díky Františkovu tchánovi. „Pan Matušovský se tam vyznal, pořádně nás protáhl po několika soutěžích, hlavně lyžařských. Škoda, že nebylo víc času," vkrádá se jí do hlasu trochu lítosti, ale zase vytahuje veselejší vzpomínku na zpáteční cestu. „Letěli jsme spolu s hokejisty a byla tam ohromná legrace."

A což takhle přichystat Tomášovi na cestu do Soči něco dobrého? Ludmila Kaberlová nic takového s maminkou neplánují. Je to minulost a u plotny strávily kvůli oběma synům hodně času.

„Samozřejmě hlavně, když byli kluci malí. Třeba Frantův tým trenéra Berana, v němž hráli i další slavní kluci včetně Jaromíra Jágra, čekal, co bude za buchty. A řízků bylo také nepočítaně," mávne rukou u plotny stojící babička, další obrovská fanynka obou mladších Kaberlů.

Ona, i zbylí prarodiče se na výchově hokejových klenotů české šperkovnice podíleli nemalou měrou. „Prarodiče nám hodně pomáhali, bez nich by se olympijský sen kluků asi sotva splnil. Velkej Franta hrál ligu, a když byla přestávka, byl na soustředění s nároďákem většinou v Nymburku. A já chodila do práce. Hlavně děda Josef s kluky strávil moře času a jediné, co mě mrzí, že se jejich největších úspěchů nedožil," dodala Ludmila Kaberlová.