Jak byste krátce představila muzikoterapii úplnému laikovi?

V první řadě je třeba říci, že existuje obrovské množství muzikoterapeutických metod. Kdyby mluvil o muzikoterapii člověk, který vystudoval analytickou muzikoterapii, byl by to úplně jiný obraz než ten, který by představil muzikoterapeut pracující například podle metody Nordoff−Robbins. Takže není možné podat vyčerpávající a obecně platné vysvětlení.

Jak ji tedy vnímáte vy?

Já za sebe bych řekla toto. Muzikoterapie může člověku trpícímu určitými symptomy, problémy, nejčastěji emocionálního charakteru, pomoci k jejich zmírnění či úplnému odstranění. Děje se to zaprvé na základě dobrého terapeutického vztahu, za druhé za užití média hudby. Podmínkou je aktivní účast pacienta. Není to jako u zubaře. Přijdete na sezení a budeme společně hrát na nástroje, na které lze hrát bez předchozího hudebního vzdělání.

Jak ta hra probíhá?

Ta hra je nejčastěji improvizovaná, spontánní. Po skončení hry je na řadě rozhovor. Někteří pacienti mají během hry obrazové představy, někteří u sebe vnímají např. bolesti v určitých částech těla, v někom vyvolá hudba zajímavé asociace, které nás mohou přivést k jádru problému, který zrovna ten člověk řeší. V muzikoterapii jde o prožitky, o emoce, o improvizaci, tvořivost, objevování skrytých stránek osobnosti. Nejde tam o výsledek. Hudba, kterou hrajeme, nemusí být dokonalá a krásná, nejde tam o výkon. nikdo vás nehodnotí za to, jak (dobře) hrajete.

Jak jste se vlastně k muzikoterapii dostala?

Sir Simon Rattle, šéfdirigent Berlínské filharmonie, si v jednom rozhovoru posteskl, že když ještě chodil do školy, měl pocit, že se tam v hudební výchově učil spoustu informací, ale že s vlastní hudbou jako takovou se tam nesetkal. Pro mě to vždycky bylo podobné. Něco jako koukat se přes výkladní skříň cukrárny a nemoci ochutnat dobroty, které tam jsou vystavené. Myslím si, že by muzikoterapie nevznikla, kdyby lidé nezapomněli společně muzicírovat, očišťovat prostřednictvím hudby své emoce, radovat se z prožívání krásy, která z hudby plyne. Hledala jsem lidi, kteří vidí věci podobně a četla knihy, kde se o tom psalo, a odpověď jsem našla v muzikoterapii. Tenkrát jsem ještě ani pořádně nevěděla, že něco jako muzikoterapie existuje. V roce 2009 jsem jela do Berlína na seminář duchovní hudby pro chrámové hudebníky. Berlín mi tenkrát učaroval a já jsem si říkala – tak tady bych chtěla – když ne bydlet, tak aspoň studovat. Jeden z vedoucích lektorů semináře byl docentem Universität der Künste. Po příjezdu domů jsem si na stránkách UdK zjistila, že zde nabízejí také obor muzikoterapie. To bylo někdy v únoru. Měla jsem asi tři týdny na to, abych si vyběhala vše potřebné pro přihlášku. V červnu jsem jela do Berlína na přijímací zkoušky a v říjnu nastoupila ještě s jedenácti dalšími kolegy do prvního ročníku. Byly to nesmírně náročné, ale ještě více dobrodružné a krásné tři roky.

Vím, že ji učíte či poskytujete dětem ve školce. Komu ještě dalšímu? Třebas i dospělým?

Čas od času přijde někdo z dospělých, že by měl zájem o muzikoterapii. Neodmítám je. Vidím ale, že to umím lépe s dětmi. Dospělým často chvíli trvá, než „přepnou" do hravého režimu, jsou zvyklí pracovat a chovat se seriózně. Někdy mají opravdu velké zábrany projevit se jinak než verbálně. S dětmi se jde rovnou na věc, bez nějakého předchozího divadla. To druhé je mi jaksi bližší.

Pro koho je a není vhodná?

To je velmi dobrá otázka. Občas mám takový dojem, že někteří lidé mají tendenci vidět v muzikoterapii jakýsi univerzální všelék. Kdyby to tak bylo, pak běda celému farmaceutickému průmyslu! Nejčastěji se setkáte s muzikoterapií jakou s jednou z mnoha podpůrných léčebných terapií. To znamená, že pacient například bere léky, dochází na psychoterapii a k tomu ještě na muzikoterapii. Existuje tým odborníků, který v ideálním případě spolupracuje. To je možné právě na klinikách nebo v rehabilitačních zařízeních.

Pro koho lze tedy muzikoterapii doporučit?

Muzikoterapie je vhodná pro lidi s poruchou autistického spektra a v zásadě pro všechny, kteří trpí dalšími typy emocionálních poruch. Hudba je médiem, jejíž výsadou je, že má přímý přístup k lidské emocionalitě. Zvlášť vhodná je také pro pacienty s psychosomatickými problémy. Moji kolegové pracují například s lidmi trpícími Parkinsonovou chorobou nebo obecně se skupinami seniorů, muzikoterapie se užívá v paliativní péči, u novorozenců, u lidí, kteří mají z jakýchkoli příčin potíže ve verbální komunikaci. Také existuje koncept muzikoterapie vhodný pro integraci cizinců, tréninkový program pro nezaměstnané lidi, kteří hledají práci. To spektrum využití je velmi široké. Na muzikoterapii může chodit i zdravý člověk, který jen chce vyvážit to, že pracuje celé dny pouze intelektuálně. Znáte ten pocit, kdy Vám jde hlava prasknout se samého přemýšlení. Když hrajete a zpíváte, tento nepříjemný pocit jako zázrakem zmizí. V rámci prevence teď v Německu zavádějí muzikoterapii na hudebních i základních školách.

Pro koho vhodná není?

Muzikoterapie není vhodná pro lidi, kteří se nacházejí v akutním psychotickém stavu. Velmi opatrně se musí postupovat u traumatizovaných pacientů. Pozor musím dávat například také, když přijde pacient, který má problém se závislostí na drogách. Pro tyto lidi totiž často hudba znamená útěk z reality. No, a nakonec, muzikoterapie není vhodná pro ty, kteří nemají rádi hudbu.

To, co vím já je, že má muzikoterapie přesah z hlediska léčebného – otvírá duše dětem, jejich skryté stránky a třeba i bolesti, se kterými se dá potom pracovat. Jak se toho dá vlastně dosáhnout?

Pozorností, nasloucháním, tím, že dám prostor, aby se dítě vyjádřilo, a doprovázím ho hudebně tam, kde se zrovna nachází. Nesnažím se ho měnit, nesnažím se ho něco naučit, přijímám ho se vším takové, jaké je. Důležitým faktorem je zde čas. Lidské zrání, ozdravné procesy, zpracovávání bolestí. To vše potřebuje svůj čas. Je to jedna z mála oblastí, kde se lidem dosud, Bohu díky, nepodařilo nic urychlit. Muzikoterapeut musí mít odborné znalosti z psychologie, částečně i z klasické medicíny, zejména z psychiatrie, ale musí být také srdcem muzikant. To vše jej uschopňuje intervenovat tak, aby umožnil pacientovi – za jeho aktivní spolupráce – nastoupit cestu postupného uzdravování. Takhle by se to dalo říci obecně.

A v praxi?

V praxi je to případ od případu jiné. I pro terapeuta stojí na začátku léčby velký otazník ve smyslu, jak se dostat do kontaktu s emocemi pacienta, jak to udělat, aby… V tom je ta tvořivá stránka celé práce. Většinou to není o tom, že plánuji dopředu, co budeme dělat, ale spíš o tom, že po skončeném sezení reflektuji, co a jak jsem dělala, co se událo, jaký to mělo význam, jaké emoce byly u pacienta a u mě přítomny při společném hraní a podobně. Když mám před sebou dospělého pacienta nebo starší dítě, tak spolu o hudbě, kterou jsme hráli, hovoříme. Součástí mé práce, která není vidět, je video-analýza intervencí, které provádím. Sednu si, dívám se na záznam a kriticky hodnotím, jaký dopad má to, jak hraji, na pacienta. Je to taková sebekontrola, sebereflexe. No a pak je tu samozřejmě supervize.

Co vás na muzikoterapii nejvíce baví a co naopak vnímáte jako něco, čemu byste se raději vyhnula?

Baví mě naslouchat skrze hudbu tomu, co se odehrává v duši druhého člověka. Je to skoro až pohádkové: Jiřík snědl sousto bílého hadího masa, které se podávalo na královském stole, a začal rozumět tomu, co si povídají ptáci a ostatní zvířata. Zejména dospělí lidé se naučí během mnoha let dovedně maskovat, co skutečně prožívají, co si přejí. Navenek ukazují něco zcela jiného. Jsou sami se sebou v rozporu. Někdy z toho dokonce onemocní. Potom sednou ke klavíru a diví se, jaké emoce se to u nich přihlásí ke slovu. Muzikoterapie je velmi napínavá, velmi užitečná a tvořivá práce. Na druhé straně trošku závidím svým kolegyním ze studií v Německu, že nemají takový problém začlenit se do profesního života. Mohou pracovat na klinikách, v hudebních školách, v rehabilitačních zařízeních, v soukromých praxích. Zde v Čechách je situace mnohem složitější – máme zkrátka oproti jiným zemím trošku zpoždění – a člověk musí mnoho energie investovat do budování rámcových podmínek své práce, hledat kontakty, přesvědčovat, vysvětlovat, obhajovat. To mě, přiznám se, moc nebaví.

Jaké nástroje používáte?

Obecně řečeno takové nástroje, na které se dá hrát bez předchozího hudebního vzdělání. Potřebujete mít bicí nástroje – já mám djembe, rámový buben, štěrbinový buben, boomwhackery, potom dechové nástoje – různé druhy fléten (takovou kuriozitou je nosní flétna – hrajete na ni nosem), okaríny, melodiku, ozvučné kameny – to je takový „rozložený metalofon". Totéž existuje v dřevěné verzi, to je pak „rozložený xylofon". No a pak jsou to různé drobné nástroje, které snad ani nemají oficiální jména, různé chrastící náramky a „štěrchátka", cvakající žabičky a podobně. Děti moc rády hrají na kazoo, maminky zase na kalimbu. Já sama někdy při muzikoterapii používám housle. To je nástroj, který nejlépe ovládám. A pak taky kytaru a klavír.

Co je při výběru nástrojů důležité?

Důležité je, aby všechny nástroje měly hezký zvuk, proto nepořizuji žádné levné nástroje, protože když je zvuk nástroje pěkný, kvalitní, pomáhá to ozdravným procesům lidské duše. Ze stejného důvodu také dbám na to, aby byly nástroje dobře naladěné. Když mám na muzikoterapii malé děti, často pracujeme s hlasem a využíváme i tělo jako hudební nástroj.

Vím, že děti ve školce rozdělujete na skupinky, podle potřeby se jim věnujete i individuálně. Jaká jsou kritéria tohoto rozdělení, jak vlastně poznáte, co je pro které dítě vhodné?

Je třeba znát problematiku různých psychických poruch a nemocí. Na základě těchto znalostí pak vyhodnotím, z čeho bude mít dítě větší užitek. Je asi pochopitelné, že dítěti s poruchou autistického spektra nabídnu individuální terapii, zatímco například dítěti, které se potřebuje naučit komunikovat s vrstevníky nebo se mezi nimi prosadit, je na míru spíše muzikoterapie skupinová. To je ideál. Když jsme chodili v Berlíně na kliniku, mohli jsme tam trošku nakouknout pod pokličku a dozvěděli se, že de facto klíčovou roli zde často hraje finanční stránka. Skupinová terapie je levnější. Terapeuti musejí často pracovat s příliš velkými skupinami pacientů na úkor efektivity. Ve školce je to jinak. Tam jsou děti, které nemají žádné závažné problémy. Skupina dětí je pro ně přirozená a myslím, že právě v tomto věku je pro ně velkým úkolem naučit se vycházet s vrstevníky. Ale pak jsou děti, které potřebují pozornost dospělého stále. Ve skupině jsou nejvíc vidět. Veškeré dění se točí kolem nich a ostatní děti přijdou zkrátka. Takové případy zná každá učitelka. No a to je pak indikace pro individuální muzikoterapii.

Co to znamená?

Takové dítě může mít nějaký deficit, který může dozrát, věnujeme-li mu individuální pozornost a péči. Jinak mně se letos velmi osvědčilo rozdělení na kluky a holčičky. S děvčaty můžete zpívat písničky, hrát ukolébavky panenkám, tančit jako víly, většinou je to příjemná a klidná hodina. Kluci jsou od začátku do konce plní energie, běhají, výskají, poměřují síly a hrají na bubny nebo na boomwhackery. Po takové hodině ze mě teče pot a bolí mě svaly. Oni ale tohle plné nasazení potřebují.

Kde vás najdou případní zájemci o muzikoterapii?

Docházím jednou týdně do Církevní mateřské školy sv. Jakuba v Kutné Hoře, kde pracuji s vybranými dětmi a spolupracuji také s kutnohorskou římsko-katolickou farností, kde mohou zájemci využít mých služeb. Kromě toho začínám pořádat vzdělávací semináře, přednášky a besedy pro ty, kteří se o muzikoterapii chtějí dozvědět více. Jeden takový seminář se uskuteční v lednu v Kutné Hoře. Kontakty a informace jsou pak k nalezení na internetu.

Čím je pro vás vánoční čas?

Je pro mě výjimečným časem, kdy prožívám vděčnost za své vztahy – za rodinu a přátele. Je časem radosti ze vzájemnosti a z toho, že jako lidé ještě víme, že existuje láska a že si uvědomujeme, že ji všichni potřebujeme. Lidé jsou na pár dnů v roce trošku jiní. Myslím, že Vánoce nás jako společnost, navzdory převládající izolovanosti, ještě tak nějak spojují. Já mám snad ale ještě raději advent, kdy se člověk připravuje a těší, vymýšlí, co chce komu nadělit pod stromeček, myslí na lidi, které má rád. Když pak přijdou Vánoce, tempo prožívání se podstatně zrychlí. Je jaksi intenzivnější. Program je nabitý návštěvami, událostmi, a také cestováním. Nejtěžší je vždycky ten přechod od Vánoc do po-Vánoc. Mohl by být pozvolnější.

Čtěte také: Muzikoterapie může pomoci člověku zmírnit symptomy či problémy, jimiž trpí