Větší část programu jste trávili v Sedlčanech a okolí. Jak jste předtím tento region, kde bydlí i váš kolega senátor Jiří Burian, znal?

Sedlčany jsem měl spojeny zejména s průmyslem. Znám odtud nože, ale příjemným překvapením pro mě byla firma Stros. Kdysi jsem ve strojírenském závodě pracoval, tak to pro mě byl návrat do mládí. Viděl jsem stroje, které jsem samozřejmě neznal a znát tenkrát ani nemohl, protože jsou modernější. Velmi milé bylo zjištění, že majitel tohoto závodu investuje. Neodebírá, jak to někdy bývá zvykem, peníze, kdy provoz pomalu a jistě chátrá. Druhým zážitkem pro mě byl relaxační areál Monínec. Rodinu Jaroslava Krejčího musím obdivovat. To, co tam vybudovali, je neuvěřitelné. Jsou to lidé, kteří nepotřebují, aby se jim od narození vměšoval stát do života. Poradí si sami. To je i moje životní krédo: Žít a nechat žít. Člověk se narodil jako svobodný a nepotřebuje řídit. Úsměvné na Monínci bylo, že v době, kdy jsme jeli lanovkou dolů, jsme pořádně zmokli. A jak to bývá, po naší jízdě hned pršet přestalo.

Co dalšího byste z prohlídky Příbramska zminil?

Naše návštěva byla smutná v tom, že jsme navštívili věznici Bytíz a potom Památník Vojna Lešetice. Jak je známo, jde o autenticky dochovalý areál, v němž byli vězněni odpůrci komunistického režimu. Jde o ojedinělé zařízení svého druhu ve střední Evropě. Nevýhodou muzea obětem komunismu však je, že se nachází uprostřed lesů. Na odlehlém místě historicky ale tento lágr vznikl, s tím nejde nic dělat. Kdyby byl od města půl kilometru, byla by jeho návštěvnost mnohem vyšší. O to víc je potřeba ho propagovat. I když starší generace padesátá léta pamatuje, pro mladé jsou události té doby takzvaně španělskou vesnicí. Je to logické, že nejdou jejich vzpomínky tak hluboko do minulosti a právě proto by se o tom všem měli dozvědět.

Přiblížil byste vaše pracovní jednání na Příbramsku?

Samozřejmě jsme si vyslechli stále stejné stesky na růst administrativy. Od hasičů, přes veterináře a obecní úřady všichni mluví o tom, že by se měly věci zjednodušit a všichni to dělají naprosto obráceně. Díky tomu, jak technika obrovsky postupuje, tak je možné dělat další a další databáze a programy. Často věc, kterou si můžete zapsat na papírek, musíte půl hodiny vyhledávat na počítači. Program od vás vyžaduje další údaje, které k ničemu nejsou. Každý si tam ale chce přidat to svoje a to lidem život velmi komplikuje. Z hlediska ústavně-právního výboru jsme se zajímali o Okresní soud a prokuraturu v Příbrami. I tam jsme zaznamenali stížnosti o narůstající administrativě. Největší problém, který jsme vyslechli, se týkal nesvéprávných osob, kdy se musí ve velmi krátkém časovém limitu zkoumat, zda stav stále platí. Soudy to pochopitelně nemohou zvládnout, protože není ani dostatek znalců.

A co byste vyzdvihl z programu?

V Sedlčanech jsme se setkali se zástupci bezpečnostní rady města. Stížnosti jednotlivých složek byly stejné. Například hasiči poukazují na problémy s technickými prohlídkami. Vědí, že jejich technika není úplně nejmodernější a na novou nedostanou peníze. Chápu je. Autobus jezdící pravidelně několikrát denně ze Sedlčan do Příbrami, je úplně jiný příběh, než auto uhánějící nárazově k požáru. Ve srovnání s pneumatikami a dalšími hořícími předměty, které jedou uhasit, je míra emisí jejích automobilu naprosto zanedbatelná. Ale protože předpisy dělají lidé od stolu, tak stanoví stejné normy pro linkový autobus jako pro hasičské vozidlo. To je na ukázku jen jeden příklad toho, kde by měl zafungovat zdravý rozum a bohužel se tak často neděje.

Čtěte také: Mezi krajskými kandidáty jsou opět desítky zákonodárců

Marie Břeňová