VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Judita Matyášová pátrala po osudech židovských dětí

Kolín /ROZHOVOR/ - Judita Matyášová strávila několik let pátráním po osudech židovských dětí, které musely v roce 1939 utéct do Dánska z nacisty okupovaného Československa. Výsledkem jejích rozhovorů s pamětníky, nyní lidmi kolem devadesátky, je film s názvem Na sever. Kde se vzala myšlenka na natočení filmu? Nejen na to jsme se jí zeptali v našem rozhovoru.

23.4.2016
SDÍLEJ:

Publicistka Judita Matyášová, autorka knihy Přátelství navzdory Hitlerovi, která mapuje osudy dětí v Dánsku.Foto: Archiv J. Matyášové

Po osudech židovských dětí pátráte delší dobu, výsledkem je film Na sever. Zachytili jste příběh i kolínských židovských dětí?

Určitě ano, leitmotivem je kolínská rodačka Hanka Dubová, která dětství prožila v Kolíně a v roce 1939 odjela do Dánska. Celou dobu, co tam byla, čtyři roky, si psala deník. Ten na mě velmi zapůsobil, není to pubertální povídání. Jsou tam samozřejmě první radosti i starosti, ale je tam velice dobře popsáno, jak vnímá svět daleko od domova. Známe deník Anny Frank, který zachycuje bezprostřední blízkost nebezpečí. Hanka ho sledovala z povzdálí, ale i tak si uvědomovala, co se doma děje. Z její rodiny se zachránili pouze sestřenice, teta a strýček. Její vnučka také pátrá, v našem filmu je vidět i setkání s dánskou pěstounskou rodinou.

Můžete čtenářům přiblížit historické pozadí toho, jak se židovské děti snažily prchnout z Československa, v té době okupovaného nacisty?

Všichni známe příběh Nicolase Wintona, který pomáhal dětem uprchnout do Anglie. Jenže tady jde o příběh 80 dětí z celého Československa, původně měly vycestovat do Palestiny. Na jaře roku 1939 se začaly připravovat, chodily do přípravné školy všechno to byly děti ze středních a vyšších vrstev ve věku 14 až 16 let.

Proč taková věková hranice?

Přece jenom poslat někoho do Palestiny v pěti letech asi nebylo zcela ideální. Děti se připravovaly na práci v kibbutzu, v létě 1939 se situace zhoršovala.

Kdo tuto akci organizoval?

Organizátorem byla Židovská obec a sionistické spolky. Kdybych to měla něčemu připodobnit, tak tyhle děti chodily do židovských sionistických spolků, něco jako skaut, dejme tomu. Odmalička se znaly a vídaly se to je rozdíl oproti Wintonovcům, kdy se „jeho" děti poprvé setkaly až ve vlaku. Jinak se neznaly, pokud nebyly příbuzní. Spojila je až cesta vlakem, do Anglie jely děti ve věku od tří do 17 let. Tahle skupina, co jela do Dánska, je skutečně specifická.

Byla tam naděje, že se s rodiči někdy uvidí? Nebo všichni věděli, že je to jednosměrná cesta?

To musela být velice těžká věc pro každého rodiče. Samozřejmě v tu chvíli věřili, když stáli na nádraží a posílali svoje děti do neznáma k cizím lidem, že pro ně dělají to nejlepší, že je posílají do bezpečí. Až na jednu nebo dvě výjimky žádné z těchto dětí se s rodiči, sourozenci nebo příbuznými nesetkalo, protože jim rodina zemřela v koncentračním táboře.

Film už má za sebou několik promítání. Co říkají mladí lidé na osudy těchto dětí ve spojitosti s aktuální uprchlickou krizí? Jisté podobnosti tady jsou.

Mám bezprostřední zážitek z Jihlavy, kde celý příběh začal původním pátráním v roce 2010. Sál byl plný lidí kolem 15 let. Jedna z prvních věcí, na co jsem se jich ptala, byla, jestli se někdy ptali doma, odkud jejich rodina pochází, jestli vůbec mluvili s prarodiči o rodinné historii? Z celého sálu 170 dětí se přihlásili tři studenti. Také jsem se ptala, jestli si umějí představit, že by do rodiny přijali někoho cizího z jiné kultury.

Co vám na to řekli?

Že si neumí představit, že by jeli tak daleko od domova a tam si zvykali. Že by radši zůstali s rodinami. V té situaci člověk neví, co bude. V roce 1939 si některé rodiny řekly, že zůstanou radši pohromadě. Jenže to znamenalo, že šly pohromadě do Terezína a tak dále.

Příběhy jste nejprve psala. Kde se objevil nápad je zfilmovat?

Nejdříve jsem pátrala v Dánsku a Švédsku. Tam jakoby se protrhla stavidla. Děti bydlely čtyři roky na venkově na statcích. Když jsem příběh publikovala v regionálních novinách, byla jsem překvapená, kolik Dánů si je pamatuje, má na ně vzpomínky, jejich fotky, deníky. Když jsem zjistila, že jich většina žije v Izraeli, řekla jsem si, že když už to je tak náročná cesta, bylo by potřeba určitým způsobem zaznamenat jednotlivé osudy pamětníků.

A proč zrovna vyhrál film?

Věděla jsem, že to je námět na knihu. V roce 2013 jsem vydala Přátelství navzdory Hitlerovi, kde je 12 osudů těchto dětí včetně těch kolínských. Došlo mi, že něco lze popsat v knížce, ale to, jak ti lidé v devadesáti letech působí vitálně, cestují s rodinami do svého původního bydliště, jaké mají reakce a jak vypráví lze zachytit jenom na kameru. Nechtěla jsem zachytit 20 příběhů, ale zachytit tři, na kterých se dá ukázat, že každé z dětí si na Dánsko zvykalo jinak.

Jak to myslíte?

Pro někoho to bylo dobrodružství, pro někoho naopak ne. Třeba pro Hanku zde bylo vidět, že první měsíce byly tortura. Hanka byla intelektuální děvče, studijní typ. Najednou, když to řeknu drsně, byla v zapadákově na statku, kde se necítila úplně dobře. Ale nedá se to hodnotit, protože pro ty Dány to mohla být holka z města, která se do práce nehrne. Je to takové oboustranné. Film jsem primárně chtěla pro mladé lidi.

Jak jste jim film zpřístupnila?

Často chodím do škol a je vidět, že když se jim promítají příběhy z války, tak se na ně hodinu hrne hrůza, Terezín, Osvětim… Puberťáci sedí a po šedesáti minutách se jich někdo zeptá, co si o tom myslí. Co na to můžou říct? Každý si pamatujeme, když jsme ve škole něco takového měli, jak bylo fajn, že nemusíme psát písemku, že je volno. Jenže, když jsme náš film pustili puberťákům, bylo to jiné. Byla jsem dost nervózní, půl hodiny uplynulo, dokonce i scény, u kterých se lidé smějí. Tady nic. Ptala jsem se, co to znamená? Ve foyer, kam jsem se šla uklidnit, mě zastavila jedna z učitelek. Ta říkala, že kdyby se jim film nelíbil, tak jsou slyšet děti. Ne film.

Dnes je hodně způsobů, jak pořizovat video, kamery jsou relativně cenově přístupné, webové streamovací služby poskytují značný komfort při sdílení videí. Inspirovalo to někoho, že se vás ptal, jak třeba zmapovat svoji rodinnou historii?

To jsem zatím nezaznamenala. Hodně záleží na dvou základních vlivech buď k tomu člověka vedou v rodině, k nějakému vztahu k historii obecně, nebo je aktivní dějepisář nebo občankář, který děti přihlásí do pátracích projektů. V několika takových školních projektech jsem angažovaná, vyprávím jim, jaké to je, když se bavíte se starším člověkem. Zní to banálně, ale fakt je, že když se ptáte náctiletých lidí, jestli někdy souvisleji mluvili s prarodičem nebo někým ze sousedství, většinou řeknou, že vůbec. Tahle bariéra je někdy oboustranná v tom, že si starší člověk říká, jestli by to ty mladé zajímalo, když jsou stále u kompjůtru, že nebudou nikoho unavovat. Na druhou stranu, většinou to není tak, že by se někdo ve čtrnácti probudil a řekl si budu nahrávat svého dědu.

Co chystáte dalšího? O těchto osudech jste psala, teď máte za sebou film. Co dál?

Teď nás čeká turné po školách a regionech. Stále mám v hlavě příběhy Baťovců a baťovských rodin v zahraničí a z jejich poboček doufám, že se mi vše podaří zpracovat. Myslím, že příběhy jsou na knížku. Jsou tam hodně zajímavé příběhy, i když jeli tři tisíce kilometrů od domova, tak v nich ona baťovská a československá hrdost je. Pro mě to je zajímavé téma domova, jak si ho vytvořit daleko od původního. Proto jsem trochu alergická, když někdo řekne no jo, váš film, ten bude o válce vždy říkám, že to je o univerzálních věcech.

Myslíte téma domova?

Každý z nás byl v pubertě, pamatuje si, že to je samo o sobě dost těžké období. Pokud má člověk štěstí na rodiče, tak tím slavně propluje a zjistí, že rodiče jsou pro něj nejdůležitější lidi na světě. Ale tyhle děti to neměly. Je to také o přátelství, které trvá skoro 70 let. A o pomoci lidem, kteří jsou v nebezpečí. Když jsme se dánských pěstounů ptali, proč si je k sobě vzali, nechápali, co to je za otázku, že to je přece jasné, že si je vzali. Viděla jsem i dobové výzvy v dánských novinách: dánské matky a rodiny, otevřete svoji náruč pro děti, které jsou v ohrožení. Navíc jim Dánové pomohli i v roce 1943 při útěku do Švédska. A mohlo by se říct, že to byli úplně cizí lidi a bývali to dělat nemuseli.

Čtěte také: Lady Milena: Být hodný a nezlobit nestačí, nutné je i činit

Autor: Jakub Šťástka

23.4.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Koncert Robbieho Williamse, Letňany, 19.8.2017
8

Showman Robbie Williams zaměstnal manželku, tatínka i snoubence

Robbie Williams.

Pař jako Rus, zpívá Robbie Williams v novince, kterou přiveze i do Prahy

AUTOMIX.CZ

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc. Jaké koupit? A jakým se radši vyhnout?

Sportovně užitková vozidla vládnou světu a to nejen mezi novými auty, ale jejich obliba výrazně roste i mezi ojetinami. Pojďme se tedy podívat na to, jaké možnosti máte, když si chcete pořídit ojeté SUV s relativně omezeným rozpočtem. Probereme si SUV do 300 tisíc a koukneme na pět kusů, které za to stojí. A také na pět, jimž byste se měli vyhnout.

DOTYK.CZ

Praha různýma očima - jako dějiště bollywoodského snímku i v díle ruského poety

/ VIDEO / Většina videí Prahy se zaměřuje na známá místa a pamětihodností, jako je Pražský hrad, Karlův most a Staroměstské náměstí. Ale na Prahu se dá dívat i jinak. Shodou okolností to teď ukazuje hned několik snímků.

Sobotka bude mít dostavení s ministry, zhodnotí práci vlády

Premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) příští týden absolvuje další dvě bilanční schůzky s ministry, při kterých v závěru volebního období rekapituluje splněné a nesplněné části vládního programového prohlášení. V pondělí bude jednat s ministrem pro lidská práva a legislativu Janem Chvojkou (ČSSD), v úterý s ministryní pro místní rozvoj Karlou Šlechtovou (za ANO). Sdělil to dnes tiskový odbor Úřadu vlády.

Kam za zážitky nejen o víkendu? Inspirujte se na novém webu Tipy Deníku

Chcete mít přehled o kulturních, sportovních a dalších akcích ve všech regionech? Pak navštivte naši stránku www.tipydeniku.cz, kde najdete fůru inspirace co podniknout nejen o víkendu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení