Už před rokem 1989 se „proslavil" tím, že stál za zákazem cementáren v Berouně, které znečišťovaly ovzduší.
„Stálo mě to ale místo prokurátora, samozřejmě se mocipánům nelíbilo, že mě místní lidé adorují. Našli si na mě tedy nějaký úplný nesmysl a byl jsem „převelen" do boleslavské Akumy," vzpomíná.
V Mladé Boleslavi pracoval jako kotelník v Akumě
V Akumě ho zastihl i listopad 1989. „Zpočátku jsem přikládal olovo do kotle, ale brzy jsem jako právník začal fabrice vydělávat velké peníze."
„Některé obrazy, které se mi z té doby vybavují, jsou velmi silné, jako šmouhy, které dohromady dávají obraz. První z nich je pohled na Palackého ulici z rohu od sokolovny, kde byla hlava na hlavě, bylo šero, tma, padalo listí, a lidé měli ohrnuté límce u kabátů, aby jim přece jen nebylo tolik vidět do tváří," vzpomíná dnes.
Lidé upírali zraky na ostře osvětlený vchod do divadla, kde mluvili ti nejodvážnější. „Byl bych rád, kdyby tam zazněla jména těch, kteří skutečně vystoupili jako první, nebáli se. Petr Pospíšil, Maruška Kautská, Lucka Vernerová, Jana Šlechtová, Milan Hauer, Vladimír Šťastný… Ti si zaslouží, aby se o nich psalo, protože jejich jména dnes málokomu v Boleslavi něco řeknou," vysvětluje.
K listopadovým událostem má ještě jednu osobní vzpomínku, v níž figuruje jeho tehdejší i současný přítel, známý boleslavský historik a porevoluční starosta města Karel Herčík.
Herčík tvrdil, že se změny nedožijeme
„Máme takový klub, scházíme se už pětačtyřicet let, a to mohl být rok 1987, možná 1998. Seděli jsme v hostinci U Fišerů v Hrdlořezích a debatovali o politice, bylo to v době, kdy se objevil Gorbačov s glasností a začaly nepokoje v Polsku. A já jsem tvrdil, že tohle hoši komunističtí neustojí. Herčík skepticky tvrdil, že my se toho nedožijeme. A tak jsme se vsadili, na přání doktora Herčíka o láhev nejdražšího koňaku, co jde sehnat. V kritických listopadových dnech byl zrovna v Německu u nějakého kamaráda, volal mi a říkal: Vezu ti tu flašku, moc rád jsem ji prohrál," přidává Jaromír Patočka další střípek.
Vzpomínky má ale i z pozdějších měsíců, kdy byl velmi činný jako právník v boleslavském Občanském fóru a v roce 1990 se stal okresním prokurátorem v Mladé Boleslavi.
„Jezdili jsme i po nejrůznějších schůzích, silnou vzpomínku mám z Mnichova Hradiště, kam jsem byl pozván, abych jim poradil. Čekala tam na mě plná tělocvična lidí, seděli i na nářadí, na žebřinách a podobně. Myslel jsem, že dostanu infarkt. Naštěstí jsem zpaměti znal články Jana Procházky, tak jsem začal s tím, že by volby neměly vypadat tak, že za celou rodinu odvolí pes Dingo. Následoval potlesk, tréma ze mě spadla, a pak už to šlo samo," vypráví.
Pak už na něj čekal předvolební kolotoč k prvním svobodným volbám, které se konaly na začátku června 1990. Na společné kandidátce za Středočeský kraj jeho jméno figurovalo vedle Miloše Zemana, Rudolfa Hrušínského, Valtra Komárka či Jiřího Dienstbiera mladšího. Opustil místo prokurátora a začala jeho kariéra poslance a později generálního prokurátora.