Z tohoto důvodu vybrali zkušení horolezci právě Čo Oju, šestou nejvyšší horu světa (8201 metrů), která platí mezi osmitisícovkami za tu nejjednodušší. Nicméně výstup na ni si rozhodně jako procházku do Skalního města nepředstavujte.

Před vaším odjezdem jsme mluvili o tom, že máte největší obavy z tak velkého počtu lidí. Naplnily se?

Musím říct, že jsem až překvapený, jak v pohodě to bylo. Žádná velká hádka ani ponorka se nekonaly, samozřejmě bylo pár nedorozumění, ale dokázali jsme si to vždycky vyříkat, takže lidsky to bylo v pohodě. Ovšem i tak si početná skupina vybrala svoji daň, a to po stránce zdravotní. Čím víc lidí, tím větší je pravděpodobnost nemoci. A samozřejmě také nakažení, protože sdílíte dlouhé hodiny uzavřený prostor, a těžko můžete chrchlajícího kolegu vyhnat ze stanu ven, kde je minus dvacet.

A jak jste na tom byl zdravotně vy?

No řeknu to takhle, z deseti lidí se do dvou týdnů rozkašlalo sedm. Já jsem na tom nebyl až tak zle, jako někteří kolegové, ale zánět nosohltanu jsem taky prodělal. Ti nejzdravější z nás vlastně vystoupili na vrchol, i když trošku marodili i oni, ovšem až po návratu.

Podle průběžných zpráv vás kromě zdraví trápilo i jídlo?

To je fakt, měli jsme prostě úplně ničemného kuchaře. To jsem na expedici nezažil snad třináct let, když už třetí den vytahoval párky a ohříval sardinky, říkal jsem si, že si určitě dělá srandu. Vůbec neměl maso, což je v té výšce dost problém, člověk potřebuje kvalitně jíst, a i tak mu svalová hmota ubývá, už jen tím pobytem tam. Já jsem přijel lehčí o sedm kilo.

O průběhu expedice jsme od vás měli informace díky satelitnímu telefonu, jen ty poslední chvíle pod vrcholem moc zmapované nemáme, jak to probíhalo?

Tam se lámal chleba, když jsme seděli ve stanu ve výšce 7500 metrů, kde některé expedice staví ještě třetí výškový tábor, a řešili, jestli nevidomého Honzu táhnout nahoru, nebo je to moc nezodpovědné. A nezodpovědné by to bylo, takže jsme se rozhodli s ním sestoupit. Tráva mě požádal, jestli bych ho nezastoupil jako Honzův vodič, a já souhlasil, protože mi přišlo nesmyslné zkoušet v tom počasí, kdy šíleně foukalo, šplhat nahoru. Vítr se pak sice utišil, takže kluci měli nakonec štěstí, ale i tak to bylo dost na hraně, na vrcholu byli hrozně pozdě.

Jak takové vedení nevidomého v horách vypadá?

Musí mít dva průvodce, jeden ho má na laně a druhý se motá těsně před ním, klepe hůlkami nebo cepínem, ale on se orientuje i podle šustění kalhot. Za Honzou šel David Knill, který s ním odvedl obrovský kus práce. Musím Honzovi vyseknout poklonu, jakou má stabilitu a je opravdu je úžasnej. Já jsem šel před ním a víceméně jsem počítal s tím, že mu to někde ujede a nakopne mě mačkami, ale to se nestalo! Orientoval se skvěle. A svůj výškový rekord také pokořil.

Možná předčasná otázka, ale vím, že doma neposedíte, jaké jsou další plány?

Příští rok to vidím jen na nějaké letní skalní lezení. Už ale spřádáme plány, že napřesrok vyrazíme znovu do Himalájí, mám v hlavě už čtyři roky jeden projekt…

Čtěte také: Vést nevidomého horolezce na osmitisícovku je zajímavá zkušenost