Během více než hodinového zásahu v těžko přístupném terénu nad roklí za Kounicemi na Nymbursku už to několikrát vypadalo, že osmatřicetiletý muž si svůj sebevražedný úmysl rozmluvit nenechá 
a vrhne se do zhruba třicetimetrové rokle. Díky psychické odolnosti, fyzické síle dorazivšího hasiče a nakonec 
i štěstí se podařilo zoufalého člověka zachránit.

Po bouřce

Ale pojďme postupně po stopách příběhu, který vykazuje i znaky náhody. Tou první je fakt, že Jan Pardubský se na výjezdu ocitl nečekaně. „Bylo po velkém slejváku, padaly 
i kroupy a kolegovi na směně volala manželka, že mají doma 30 centimetrů vody, která jim stéká do stavení přímo 
z polí. Tak jsem za něj zaskočil, jinak já už ve směnách nesloužím," vybavuje si začátek pondělního podvečera Pardubský.

V tu chvíli byl hlášen výjezd. Na linku 112 se ozval muž, který se blížil ke strži za Kounicemi, na vodítku měl psa. „Zpočátku to vypadalo, že si chce jen s někým popovídat. Byl v zoufalé situaci, bez práce, rozvedený, sedmnáctiletá dcera s ním moc nemluví 
a bydlí u své jedenaosmdesátileté babičky v Kounicích. Nakonec ten rozhovor s operační dospěl k tomu, že zřejmě chce z té skály skočit, proto jsme to měli hned od začátku hlášeno jako pokus o sebevraždu," uvedl Pardubský.

Dostali přibližné místo určení a dorazili k momentálně vypuštěnému rybníku Cihelna. Hledat potencionálního sebevraha se vydali ve dvou. „Já jsme si sundal bundu, šel jsem jen v triku, abych ho případně uniformou nějak nevyplašil. Vzápětí dorazila záchranka, vyrazili jsme spolu. Snažili jsme se ho v tom terénu najít, což nebylo jednoduché. On to tam znal, jak jsme se později dozvěděli, chodil tam odmala, stanoval tam 
a bylo to jeho oblíbené místo. Navíc ta skála není od silnice vidět. Pak jsem si říkal, že kdyby to udělal, aniž by někomu zavolal, asi by ho našli až po delší době," přemítá hasič.

Hasiči se zdravotníky prolézali křovisky. Netušili, že nahoru vede relativně pohodlná cesta, kterou se tam dostal muž se psem jdoucí před nimi. „Jsem ještě teď pořádně poškrábaný. Ale nakonec jsme se ocitli jakoby pod ním. On seděl na skále nahoře proti nám, my jsme byli asi tak 
v půlce té strže. On telefonoval stále s operační, která ho pochopitelně držela na telefonu, co to šlo. Navázal jsem
s ním kontakt na těch asi třicet metrů. On se nejdřív divil, co tam děláme," vybavuje si začátek jednoho z nejdůležitějších rozhovorů ve svém životě Pardubský.

Na skále

Pak se chtěl k muži na kraj skály dostat. Přímo to nešlo, mezi nimi byla zmíněná rokle. „Nejdřív o tom nechtěl slyšet, že s nikým mluvit nechce. Přesvědčoval jsem ho, že 
v klidu za ním dojdu a promluvíme si, abychom na sebe nemuseli takhle volat. Nakonec jsem se ho ptal, jak se tam za ním dostanu. Mávl rukou, abych to obešel."

Po cestě až na kraj skály se oddělili pouze dva zachránci: kromě Jana Pardubského šel za sebevrahem také lékař záchranky. „Byl jsem skoro 
u něj, ale odhadoval jsem, že kdyby bylo potřeba, tak na něj ještě nedosáhnu. Doktor byl asi krok za mnou. Navázali jsme nějaký kontakt a začali si povídat."

Tady si velitel českobrodské stanice vybavuje jeden zásadní detail a možnou zkušenost do budoucna. „Pořád se díval dolů z té skály a chvílemi byl opravdu mimo. Ono se to o sebevrazích říká, že chvíli před tím mají takové stavy, ale já jsem se dosud nikdy 
v podobné situaci neocitl. Během toho asi hodinového povídání se čtyřikrát postavil 
a už to vypadalo, že skočí. To byly ty chvíle, kdy byl mimo. Snažil jsem se na něj mluvit, ptát se ho, aby musel odpovídat. I když to občas byly blbosti, za každou cenu jsem se snažil udržet hovor," vybavuje si dramatické chvilky Pardubský.

Důvěru si hasič získal na začátku velmi taktickým gestem. „Podával jsem mu ruku, že se představíme. On nejdřív že ne. Ty mě strhneš, říkal mi. Nestrhnu, chci se ti představit a chci znát i tvoje jméno, když si máme o něčem povídat. Nakonec mi ruku podal, došlo ke stisku a já povolil. Bylo vidět, že je rád, že jsem ho opravdu nestrhl k sobě 
a vytvořila se tam nějaká důvěra."

Vedle psychicky labilního muže seděl pes, který jej co chvíli olizoval a do svého páníčka drkal. „Sice to byl relativně malý pes. Taková směs, v podstatě dlouhosrstý jezevčík, ale v kůži vlčáka," odlehčuje na chvíli své vyprávění statečný muž. Ale obava, že by pes svého pána mohl omylem shodit, také proběhla hasiči hlavou.

Podívej, pes tě má rád

A o čem si v takových chvílích záchranář a sebevrah povídají? „Probrali jsme všechno možné. On mi v podstatě vyprávěl, v jaké je situaci. Po rozvodu, kvůli nehodě přišel 
o práci, teď je sešroubovaný, mají mu vyndavat dlahy. Pak má přijít i o další peníze, jeho sedmnáctiletá dcera se s ním prakticky nebaví. Říkám mu: já mám taky sedmnáctiletýho syna a myslíš, že ho často vídám?" navazoval styčné body Pardubský.

Přitom si všiml, že muž má sebou skleničku asi se čtyřmi cigaretami. Což dávalo časový prostor k hovoru. Došlo ještě jednou na psa. „Povídal jsem: podívej, jak tě má rád, pořád tě olizuje a ty by si ho vzal sebou. Pak mi začal podávat vodítko, abych si ho vzal. Říkám, já ho nechci, mě se bojí, to je tvůj pes." Situaci v jednu chvíli nechtíc vyhrotili dorazivší policisté. „On je zahlédl, jak přicházejí a hrozně se rozčílil. Ať jdou hned pryč, nebo skočím. Tak ti zase odešli."

Nakonec rozhovor naštěstí dospěl až k dohodě, že sejdou dolů k rybníku a tam budou 
v povídání pokračovat. Všichni čtyři, muž se psem, hasič a lékař záchranky se zvedli k cestě dolů. Nutno 
v tuto chvíli připomenout, že bylo po bouřce a všude bylo dost mokro.

„V tu chvíli mu na té trávě ujely nohy. On stál opravdu na krajíčku té skály, nebyl tam dál ani centimetr. Plácl sebou na břicho, ruce před sebe a začal ujíždět dolů. Vystartoval jsem a chytil ho za pravou ruku. Doktor taky přiskočil, vzal ho za druhou 
a společně jsme ho vytáhli. Opravdu už nad tou roklí visel."

Po skutečné záchraně pak všichni sešli dolů k rybníku. Tam byl hasičův kolega, policisté, zdravotní sestra a řidič sanitky a také starostka Kounic. „Doktor mu pak říká: ‚Hele, ty si byl k nám upřímnej nahoře, teď zase budu upřímnej já. Já tě prostě musím odvézt na vyšetření, to je nařízení."

Starostka vzala psa, že mu ho odvede domů. Teď on se začal strachovat: jé, do blázince, pak mě ještě zavřou policajti. Říkám mu, neblbni, co by tě policajti zavírali, vždyť si nic neproved, to vůbec neřeš. No, dovezli ho do Kosmonos, ale myslím, že za pár dnů bude zpátky. Nejdůležitější je, aby se do podobného stavu a situace nedostal znova. Podle mého by mu měl nějaký odborník, psycholog, pomoci," uzavírá vyprávění velitel českobrodských hasičů Jan Pardubský.