Jak rozhodování dopadlo, vědí moc dobře přinejmenším stovky studentů a jejich rodičů, kteří si během uplynulých patnácti let do Taneční školy Zita našli cestu. Pro ten letošní ročník, jenž do tanečních nastoupí na podzim, Zitovi připravili nečekané překvapení.

Letos je to patnáct let od momentu, kdy jste se rozhodli, že se bývalé kino stane vaším druhým domovem…

O koupi jsme se rozhodovali v roce 2001. Během sto osmdesáti dní jsme ten sál, který byl v havarijním stavu, opravili a na podzim roku 2002 otevřeli první základní kurz.

Jak to tady tenkrát vypadalo?

Bylo to rozpadlé kino – asi pět let to tu bylo zcela mimo provoz. Sice to tu měla nějaká firma pronajaté, ale k žádným úpravám nedošlo, takže na sále byla hromada suti, zatékala sem voda, střecha byla propadlá, běhala tu různá zvířátka a v noci tu spávali bezdomovci. Ten nepořádek jsme zlikvidovali, nechali si zpracovat projekt a začali ho realizovat. Od otevření je sál takřka ve stejné podobě. Obměňuje se jen zvuková aparatura, kterou už za tu dobu našeho působení zde máme třetí. A také se opakovaně investovalo do světelné techniky a digitálních projektorů.

Když jste spouštěli taneční ve vlastním sále, už jste jezdili vyučovat i do Brandýsa nad Labem a Čelákovic, kam jezdíte i nyní?

Ne. Původně jsme učili různě po okrese – v Benátkách, v Dolním Bousově. Ale v těch menších městech dětí ubývalo. Pak se na nás usmálo štěstí – oslovil nás brandýský ředitel, pan Tomášek, kterému se líbilo, jak učíme, a prohlásil, že naše taneční musí být v Brandýse. Dokonce tam měli podmínky i pro kurz pro dospělé a taneční přípravku. Když jsme tam začali dojíždět, dělali jsme konkurenci Čelákovicím, a tak jsme po domluvě začali organizovat naše kurzy i tam. Ale nejčastěji jsme bývali tady na sále, už druhý rok provozu jsme tu pořádali čtyři kurzy – v pátek dva pro studenty, v sobotu jeden pro ty, kteří byli přes týden na internátech, a v úterý kurz pro sportovce, kteří přes víkend do tanečních nemohli kvůli zápasům a rodiče chtěli, aby uměli tančit.

Letos jste se rozhodli pro šokující nabídku. Povězte mi o ní.

Je to rarita. Za tu dobu, co učím, což je přes 40 roků, jsme takovou akci ještě neměli. Ten, kdo se do konce února přihlásí do základního kurzu tance, zaplatí kurzovné jen 15 korun. Ten náš sál pozvedl úroveň zdejší taneční výuky a zkrátka si důstojnou oslavu zaslouží. Nechtěli jsme pořádat nějaké dny otevřených dveří nebo oslavu pro veřejnost, zamysleli jsme se a došlo nám, že na podzim v kurzu přivítáme patnáctileté tanečníky, kteří jsou vlastně stejně staří jako náš sál. A právě s nimi chceme to výročí oslavit. Je to trochu netradiční dárek – dnes jsou děti zvyklé spíše na drahé telefony – takže jsme zvědaví, s jakou odezvou se to setká, ale doufáme, že jeden kurz naplníme.

Možná vás zájem naopak překvapí. Kdo vám v téhle době nabídne něco takřka zadarmo?

Nával nepředpokládáme. Kdyby se ale večerní kurz naplnil, budeme schopni otevřít ještě jeden odpolední.

Jaká část současných patnáctiletých vůbec chodí do tanečních? Je to číslo pořád zhruba stejné, nebo se v čase mění?

Samozřejmě to sledujeme, takže můžeme říct, že do tanečních k nám nebo ke konkurenci chodí asi 50 procent dětí. Před deseti lety to bylo podstatně víc, zhruba 60 nebo 70 procent. Zcela se to ale odvíjí od rodičů. Myslím, že dost rodičů těch dnešních patnáctiletých samo do tanečních nechodilo, a tak o to nemají zájem ani jejich děti. Protože nemají osobní zkušenost, netuší, že tanec je velká zábava. Všude kolem nás, v Rakousku nebo Německu, se navíc tančí na velmi vysoké úrovni. Každý, kdo umí tančit a vyjede do zahraničí, má jistotu, že si neuřízne ostudu. Na druhou stranu asi polovina absolventů základního kurzu tance pokračuje v našich pokračovacích kurzech. Někteří pak vyzkouší i kurzy speciální, po jejichž absolvování už dostanou diplom a mohou se plynule začít účastnit tanečních soutěží. Jsme jedna z pěti českých tanečních škol s certifikací EU, takže učíme kompletní repertoár včetně samby nebo paso doble.

Před několika měsíci žila celá země televizní soutěží StarDance. Zaznamenáváte v této souvislosti větší zájem o taneční kurzy?

První ročníky se určitě projevily na zájmu dospělých. Při těch posledních dvou jsem si ale říkal, že by se měla televize rozhodnout, zda je ten pořad zábavný (a pak by ta soutěž neměla mít profesionální porotu), nebo je to soutěž (a pak by do toho neměli zasahovat neodborníci). V tom druhém případě by se nemohlo stát, že by se netanečník dostal do finále. Letošní ročník byl spíš antireklamou.

Myslíte?

Věřím, že mnozí lidé řekli: Vždyť já do tanečních nemusím, vždyť on tancuje jako já.

Podepisuje se na klesajícím zájmu o tanec i nedostatek příležitostí k tomu si skutečně zatančit?

Rozhodně. Naši absolventi si ztěžují, že jim kapely nezahrají pořádný waltz, pořádné tango. Plesy byly vždy kvůli tanci, koncerty od toho, aby se na nich tleskalo zpěváků. To by se nemělo zaměňovat.

Chcete něco dodat na závěr?

Ještě jednou bychom zájemce chtěli do tanečních pozvat, protože jedno je jisté – taková nabídka už se opakovat nebude. Co bych ještě rád zdůraznil, je fakt, že máme profesionální ozvučovací techniku, se kterou jsme už pětkrát doprovázeli mistrovství světa. Stalo se, že za námi přišel čerstvý mistr světa, který poděkoval, že naše perfektní hudba ho motivovala k nejlepšímu výkonu. Na stejnou hudbu se u nás tančí ve všech kurzech.

Čtěte také: Nejde jen o tanec. Plesová sezona 
v Praze je o luxusu i přátelské atmosféře