Kromě Jana Wericha a slavného francouzského herce Yvese Montanda obsluhoval například i ruského pilota Meresjeva či český herecký pár Luďka Munzara 
a Janu Hlaváčovou.


Pocházíte z osmi dětí. Jaké bylo vaše dětství?


Moc hezké. Rád na něj vzpomínám. Vyrůstal jsem 
v Praze. Byl jsem nejmladší kluk v rodině. Mám ovšem ještě dvě mladší sestry.

Jste vyučený číšník. Pracoval jste například v Alcronu a Obecním domě. Jaká to byla práce?

Velice dobrá. Moc se mi líbila a bavila mě. Vyučil jsem se v Alcronu. To jsem ještě nosil jídlo, kdežto šéfové obsluhovali. Pracoval jsem tam čtyři roky. Pak jsem přešel do Repra a tam už jsem kasíroval. Měl jsem pod sebou osm servírek. To byl krásný život.

To jste rychle povýšil.


Dělal jsem také bankety a recepce. Obsluhoval jsem různé herce a slavné osobnosti, jak cizí, tak naše. Například ruského letce Meresjeva. Přežil pád letadla. Přišel o obě nohy, ale chodil. Když přijel k nám do Prahy, tak se všichni mohli zbláznit. Všude byla spousta esenbáků. A on to byl tak skromný člověk. Když se postavil, tak se zahoupal, ale pak šel.

Kdo další z cizích velikánů vám utkvěl v paměti?


Třeba Yves Montand, francouzský herec. Obsluhoval jsem i jeho manželku, Simone Signoret, která přijela s ním. Byla velice hezká. Naléval jsem jim polévku ze šálku. Byla zrovna rajská. Já jí koukal na prsa a tu rajskou jsem jí lil do klína.


To musel být pořádný poprask.


To byl malér! Myslel jsem, že mě vyhodí, ale zůstal jsem. Ona byla tak krásná.



Co na to její manžel?


Smál se.

Máte víc takových příhod?


Jednou jsem dělal banket. Nalévali jsme kořalky. Nedopité lahve jsme si mohli brát. Ale jen ty načaté, ne
otevřené ne. Kluci je házeli ven z okna. Po akci jsem je šel sesbírat. Jenže jsem nevěděl, že kolem hlídali vojáci.

Jaké české osobnosti jste jako číšník obsluhoval?


Dělal jsem svatbu Munzarovi a Hlaváčové. Obsluhoval jsem třeba Jana Wericha. Všichni jsme byli paf, když přišel někdo známý. Nejvíce vzpomínám právě na pana Wericha, ten do táců se sýry a šunkou rád sahal rukama.

Máte výbornou paměť na to, co kdo jedl. Pamatoval jste si objednávky svých stálých hostů?


Ano. Správný číšník si vše musí pamatovat.

Později jste si založil i vlastní restauraci.


Na tu dobu mám krásné vzpomínky. Řídil jsem celý podnik. Byl jsem číšník 
i provozní. Podnik jsem vedl
s manželkou, která v restauraci vařila.


Scházíte se dnes ještě se svými kamarády číšníky?


Už ne. Ale tady v domově bydlí jeden kolega kuchař. Chodil jsem s ním do školy. Potom jsme se potkali až tady. Strašně dlouho jsme se neviděli. Občas se spolu díváme na fotbal.

V jaké z restaurací, kde jste pracoval, se vám líbilo nejvíce?


V Alcronu. Tam jsem přičuchnul ke svému řemeslu. Než jsem nastoupil do učení, tatínek mi říkal, že jako číšník budu buď bohatý, nebo budu pít. Nepil jsem, ale utrácel jsem hodně.

Svoje řemeslo jste si vybral sám?


Ano. Chtěl jsem být číšník, velice se mi to líbilo. Ale je to dřina, to si nemyslete. Za šichtu se člověk velice naběhal. Správný číšník musí umět běhat a být slušný.

Uměl jste i cizí jazyky?


Za jeden jazyk se u nás tenkrát bralo 40 korun. To bylo hodně. Uměl jsem rusky a ještě jsem se učil německy. Měli jsme ale v restauraci číšníky, kteří uměli i francouzsky a anglicky.

Na co ze svého života dnes nejraději vzpomínáte?


Toho je moc. Já byl v životě velmi spokojený. Je těžké vybrat jeden zážitek. Rozhodně ale vím, co bylo nejhorší. To bylo období vojny. Sloužil jsem 29 měsíců, které jsem protrpěl. Byl jsem u pohraniční stráže. Tenkrát ještě byly hranice. Chránily se proti narušitelům. Já byl kuchař. Jinak jsem měl život hezký.

Celý život jste prožil v Praze. Jaká byla vaše nejoblíbenější místa?


Měl jsem rád noční podniky. Užíval jsem si život, jako každý normální člověk. V naší restauraci bývalo veselo. Hrávali jsme karty. Naproti byla fabrika, hodně lidí se stavovalo na pivo.

Jak se od dob vašeho mládí Praha změnila?


Změnila se ohromně. Všechno je dnes moderní. Alcron celý předělali. 
Z mládí mi ovšem nic nechybí. V domově pro seniory jsem spokojený. Hlavně mě těší mé děti. Mám tři, každé z jiného manželství, ale drží pohromadě. Synové žijí tady a dcera v Kanadě.

Byl jste se za ní někdy podívat?


To ne. Vždycky, když přijedou kluci, tak mi řeknou, co je nového.



Zažil jste válku, příjezd ruských vojsk do Prahy, sametovou revoluci. Co vás osobně nejvíc zasáhlo?


Když odešel poslední ruský voják z naší republiky. To jsem byl opravdu rád. Byli tady jenom dočasně, ale to bylo let.

Zdeněk Vilímeknarodil se 8. března 1940 v Praze, pochází z 8 dětí
je vyučený číšník, pracoval například v Obecním době
vedl vlastní hospodu
je předsedou Výboru klientů Domova pro seniory v Pyšelích

Domov pro seniory Pyšely domov pro seniory funguje 
v bývalém zámku v Pyšelích od 1. listopadu 1953
příjemné prostředí dotváří 
i udržovaná zámecká zahrada
kapacita zařízení je v současnosti 60 klientů
domov má 36 zaměstnanců
zaměstnanci domova svým klientům nabízí bohatý aktivizační program
senioři se mohou účastnit fyzioterapie, ergoterapie či cvičení s hudbou
součástí služeb je i zdravotní a ošetřovatelská péče

V seriálu Příběhy pražských pamětníků každou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů a známých 
i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách: www.prazsky.denik.cz 
a www.praha.eu
Tento projekt vznikl za podpory hlavního města Prahy.

Čtěte také: Jaroslava Nováková: Cestu z chalupy nám zkřížily ruské tanky