„Havel se zasadil o to, aby se Hrad stal živým kulturním a společenským centrem," vzpomíná dnes Zdeněk Lukeš. Havla za jeho divadelní hry obdivoval už jako student. Právě jemu věnoval jednu ze svých posledních knih Praha Václava Havla. Letos jste vydal knihu s pražskými místy, která se váží k Václavu Havlovi.

Jaká místa měl v Praze rád?

Havel měl rád Prahu jako takovou, a tak bylo jeho oblíbených míst mnoho. Patřilo k nim nábřeží Vltavy, Kampa, oblast kolem Národní třídy a Václavského náměstí nebo třeba Ořechovka. Samozřejmě také Anenské náměstí s Divadlem Na zábradlí, kde působil ve své asi nejšťastnější éře. Praha ho fascinovala podobně, jako mnoho dalších lidí, líbilo se mu, že má v centru středověký urbanismus, že se všude střídají různé architektonické styly, že centrem protéká řeka.

Čím jsou jeho oblíbená místa charakteristická?

Jsou to hlavně místa, která jsou spojena s jeho dětstvím a mládím, tedy ta, kde se scházel s přáteli, kde byly kavárny, bary, ale také divadla, jež navštěvoval.

Václav Havel se stal inspirací vaší poslední knihy. Byl pro vás inspirací i v běžném životě?

Samozřejmě. Havla jsem měl moc rád. Přišlo mi, že je to atypický politik, člověk, který se chová úplně normálně, nijak se nepovyšoval, říkal, co si myslí. Když s ním člověk mluvil, neměl pocit, že mluví s nějakým bohem, ale že mluví s člověkem velice živým, který měl zájem popovídat si o všem možném. Člověk si ho také velice vážil za jeho statečnost v totalitní době. Oceňoval jsem ho jako mimořádnou osobnost, ač jsem měl pochopitelně na řadu věcí jiný názor. Kromě toho jsem měl rád jeho divadelní hry, které jsem pro sebe objevil už jako gymnazista. Zahradní slavnost vystihovala přesně totalitní dobu. Byl to velice nadaný umělec a současně člověk, který měl morální zásady, kterým leccos obětoval, včetně kriminálu.

Jaká je Praha bez Václava Havla? Chybí zde jeho hlas?

Chybí. Občas si já i další Havlovi přátelé a spolupracovníci říkáme, co by asi říkal na tu a onu věc.

Dá se v Praze nalézt stopa bývalého prezidenta i na méně známých místech?

Ve své knížce jsem se snažil na některá taková upozornit. Třeba na dřevěnou restauraci Vltava (dříve Paroplavba) přímo na náplavce, kam rád chodil a zasloužil se pak v 90. letech o její záchranu, dále Rybárnu v Gorazdově ulici v bloku, kde bydlel, pak na řadový domek ve Starých Dejvicích, kde bydlel nějaký čas s Olgou v době, kdy byl disidentem. Pak na místa, kde bydleli jeho přátelé.

Která to byla?

Například místa, kde bydleli Pavel Kohout, manželé Němcovi nebo Zdeněk Urbánek, či miniaturní domeček ve střešovických Kocourkách, kde měl ateliér Vladimír Merta a kde s Pavlem Landovským nahrál svou hru Audience. Některé jeho oblíbené podniky už samozřejmě neexistují, zanikla například Rotisserie v Mikulandské, jiné jsou stále v provozu, jako hospoda U Bohouše v Polské ulici nebo kavárna Slavia na Národní třídě.

Jak jste vybíral místa do knihy?

Zařadil jsem místa, která miloval. Nedalo se ale nic dělat, musel jsem zařadit i témata, jako byly nemocnice, vyšetřovny StB a věznice, která rozhodně rád neměl. Zdaleka se tedy nejedná jen o přehled Havlových oblíbených míst. Nemohl jsem vynechat ta, která v jeho životě hrála temnou roli. To bych nevystihl složitost doby, kdy se ze dne na den stal disident prezidentem.

S Václavem Havlem jste byli blízkými spolupracovníky. Měli jste nějaká společná oblíbená místa?

Zabývali jsme se s kolegy hlavně revitalizací Pražského hradu. Chodili jsme po hradním areálu. Tomu on věnoval opravdu hodně času. Je to obrovský prostor, museli jsme se s ním nejprve seznámit. Zábavné bylo, když jsme se dozvěděli, že k Pražskému hradu patří také Chotkovy sady. To tehdy vůbec nikdo nevěděl. Nejprve jsme si říkali, že prostě jde o nějaké nedorozumění. A nebylo? Pak se ozvali z magistrátu, že patří nám, že si je máme vzít a laskavě se o ně starat. Hradní zahradníci už toho měli nad hlavu. Předtím se starali o Královskou zahradu, kde bydlel Husák. Najednou jim přibyl Jelení příkop, Jižní zahrady a další. Nakonec se Chotkovy sady skutečně převedly na Hrad a dodnes se o ně starají hradní zahradníci.

Václav Havel se zasadil o zpřístupnění řady míst na Hradě…

Ano. K Hradu například patří také Svatováclavská vinice, která byla léta uzavřená, a Václav Havel velice stál o to, aby se otevřela. Byl z ní naprosto nadšený. Za své prezidentské éry se otevření bohužel nedočkal. Pracovat se na tom začalo už za něj. Dnes je to velice oblíbené místo. Fascinovaly nás také Lumbeho zahrady. Opět šlo o oblast nepřístupnou veřejnosti. Horní zahrada je dnes otevřená a dolní slouží jako zázemí pro zahradníky. Všechno to byla naše společná oblíbená místa. Dále třeba Jelení příkop. Líbila se nám zdejší polodivoká příroda, která kontrastovala s dokonale upravenými zahradami.

Jaká místa ho zajímala mimo Hrad?

Havel se velice zajímal třeba o osud kavárny Slavia. Během rekonstrukce Národního divadla se opravovaly i okolní domy. Tenkrát bylo zničeno původní zařízení kavárny. Výsledek byl dost předesignovaný a nešťastný. Všichni pamětníci postrádali zařízení z 30. let. Havel neustále mluvil o tom, že by bylo fajn vrátit kavárně původní vzhled, který nesla až do roku 1983. To se nakonec podařilo. Naštěstí se našly i původní lampy a skryté věci schované za novým obkladem. To ho vždycky velmi zaujalo a udělalo mu to radost. Naopak se velmi trápil nad Barrandovskými terasami. Teprve dnes začínají rekonstrukční práce.

Nebýt Havla, vypadala by dnes tedy Praha jinak?

Určitě by jinak vypadal Pražský hrad. Jemu vděčíme za otevření prostor, které byly za komunismu zavřené, jako je Královská zahrada, Jižní zahrady, Jelení příkop. Havel řekl, že na Hradě nebude bydlet. Kdyby bydlel v domečku v Královské zahradě, nedala by se z důvodu ochrany prezidenta otevřít. Těžko říct, jak by si počínali jiní prezidenti. Jeho nejvýraznější příspěvek spočíval v tom, že se tu objevila Nová oranžerie. Víte, ono není snadné na Pražském hradě něco postavit.

Čím to je?

Místo je jednak sledováno širokou veřejností a dále má mnoho lidí názor, že na Pražském hradě už všechno je a nic nového se nemá přidávat. Každý nový zásah vede k debatám. Někoho by to třeba odradilo. Havel si ale velmi přál, aby zde stála i současná architektura, která doplní mozaiku. Stala se jí právě Nová oranžérie architektky Evy Jiřičné a tunýlek, který spojuje horní a dolní Jelení příkop od Josefa Pleskota.

Jaká byla spolupráce s Václavem Havlem z vaší strany?

Havel sice pocházel ze stavitelské rodiny, byl to ale přeci jenom hlavně spisovatel, umělec. Neměl někdy nereálné architektonické nároky? Ani ne tak architektonické. Pamatuji si, že měl představu postavit v Lumbeho zahradě domov důchodců a studentskou kolej. Chtěl, aby se zde setkávali mladí a staří. Vysvětlovali jsme mu tenkrát, že by to dohromady nefungovalo. Důchodci chtějí většinou klid. Soužití se studenty, kteří naopak vedou dost rušný život, by asi nefungovalo. Chtěl propojovat generace… Poté chtěl v Lumbeho zahradě postavit relaxační skleník. To bylo hezké, ale nebyly na to peníze. Byl rád, když se našla funkce pro objekty, o kterých jsme si všichni mysleli, že jsou zneužity. Třeba že v Císařské konírně nemá být tělocvična hradní stráže, ale galerie. To se podařilo. Zasadil se o to, aby se Hrad stal živým kulturním a společenským centrem. Hrozně chtěl, aby se zde hrálo divadlo, byly zde koncerty a výstavy na netypických místech, ne jen v Belvedéru nebo Jízdárně, jako dříve. Slavný britský sochař Anthony Gormley měl např. výstavu ve Starém královském paláci, malíř Antoni Tapies zase v Míčovně. Některé věci se dotáhnout nepodařilo. Velmi jsme si třeba s Petrem Oslzlým přáli, aby se v Jižních zahradách konaly divadelní festivaly.

Proč k tomu nedošlo?

Největší problém byl, že Havel vážně onemocněl a nastala celá řada politických událostí. Už neměl tolik času. Nejvíc prostoru na vymýšlení a realizaci různých nápadů bylo proto na počátku 90. let. Pak se musel zabývat záležitostmi, které už ho asi nebavily tolik jako architektura a vymýšlení, kde by se dalo hrát divadlo. Nápadů, které se neuskutečnily, bylo více. Jean Tinguely, francouzský sochař, chtěl třeba v zahradách umístit sochu Golema, jeho česko-francouzský kolega Ivan Theimer zase přišel s nápadem postavit v Rajské zahradě obelisk s motivy z historie Pražského hradu.

Jak píšete ve své knize, Václav Havel měl k architektuře kladný vztah. Podporoval odvážné architektonické projekty i chránil tradice. Co si myslíte, že by říkal na některé současné projekty, třeba obří kolo na náplavce?

Nerad spekuluji. Fakt je, že jeho postoj se proměňoval. Na začátku 90. let vodil významné návštěvy na hradní rampu a rád ukazoval, jak vznikají moderní výškové dominanty na Pankráci. Říkal, že Praha by měla mít místo, kde se bude stavět kvalitní současná architektura. Když pak onemocněl, neměl už čas se tím tolik zabývat. Podporoval ale stavbu Tančícího domu a Kaplického knihovny.

Čtěte také: Lidé nejen v Česku dnes vzpomínali na Václava Havla