Václav Svoboda: Kde jsem, tam se hraje ping-pong

Dnes se zaměřuje hlavně na stolní tenis. V mládí hrál ovšem závodně házenou a ping-pong byl jen vedlejšák. Když si poprvé přišel zapinkat do komunitního centra Prádelna v jeho rodném Smíchově, žádná pravidelná setkání zde neprobíhala. To byl pro Václava Svobodu jasný impulz. „Kurzy ping-pongu jsem začal organizovat pro ostatní, ne pro sebe. Přišel jsem si tam zahrát a ti lidé ani nevěděli, jak se počítá skóre nebo jak se drží raketa. A já rád něco organizuji," vysvětluje energicky.

V 75 už na žebříky nepolezu

Na jeho lekce stolního tenisu dochází do smíchovské Prádelny kolem patnácti lidí. I když teď v létě trochu méně, kvůli chataření. Na chatu vyráží rád i on. A i zde pořádá sportovní utkání pro své kamarády.

„Hrajeme na zahradě pétanque, a to závodně. Já musím vyhrávat. Vyrobil jsem i takové kolo, házíme granátem na terč nebo hrajeme šipky," vypráví. Prohrávat ale také umí. Jak přiznává, občas ho porazí i senioři v Prádelně, které sám naučil hrát.

Všechny svoje aktivity se snaží kvůli věku krotit. „Měl jsem naplánované, že do 70 budu ještě na chalupě dělat těžké práce. Řekl jsem si, že od 75 už nepolezu na žebříky. Pomalinku se snažím ubírat a koordinovat myšlení s fyzickými možnostmi," popisuje svůj plán.

Kariéru tanečníka zhatila slomenina

Ve svých třiasedmdesáti letech srší neuvěřitelným elánem. Koneckonců se dnes potkáváme na swingové tančírně, kterou organizuje projekt Senzační senior. Václav Svoboda opouští parket jen na chvíli, kvůli našemu rozhovoru. Jinak jsou s manželkou za zvuků kapely stále v jednom kole. K tanci má stejně jako ke sportu blízko.

Během učení v Nové Pace se mu věnoval závodně. Zde ho přesvědčili, aby vyrazil na závody do Prahy. „Moje partnerka výborně tancovala, kam jsem se na ní hrabal. Dřeli jsme každý den dva měsíce. A ona si den před závody zlomila nohu. Tím jsem s tancováním skončil a ona taky," popisuje svůj úspěch i pád.

Hra, která zlepšuje postřeh

Celý život se věnoval hlavně házené. „Svého času jsem byl předsedou rozhodčí házené a pískal jsem ligu. Ping-pong jsem dělal jen doplňkově. Když jsem to ale sečetl, zjistil jsem, že jsem sehrál 15 tisíc utkání. Strašně to naskakuje," říká. Se stolním tenisem se poprvé setkal asi v deseti letech, paradoxně při házené.

„Náš trenér tehdy prohlásil, že si máme v šatně postavit stůl a začít hrát ping-pong, protože prý zlepšuje postřeh." Utkání ve stolním tenise pak organizoval i na vojně a hlavně v zaměstnání.

Zdroj: Deník/ Dimír Šťastný

„Kam jsem v životě přišel, tam se hrál ping-pong," směje se. A v čem tkví tajemství jeho neustálé energie? „Každý má nějaké vady a nerad o nich mluví. Třeba já mám vadu, že chodím hrozně brzy spát. Jdu klidně už v sedm," vysvětluje. A takto to měl rodák ze Smíchova celý život.

Čtěte také: Leonid Křížek: Šerm je romantika rytířských románů