VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Tatínka odvezli do koncentračního tábora, už se nikdy nevrátil

Miloslava Valentová se narodila 6. července 1929. „Přišla jsem na svět v den, kdy si připomínáme upálení mistra Jana Husa na hranici," říká.

6.5.2017
SDÍLEJ:
Zvětšit fotografii

Pamětníci - Miloslava ValentováFoto: Archiv VLP / Šťastný Vladimír

Snaprostou vážností v tváři pak dodá, že kdo by si myslel, že její život byl procházkou růžovým sadem, tak se mýlí. To, co by si přála a co cítila, totiž často zůstávalo ve stínu toho, co tehdy považovala za správné.

Cítila jste, že je váš život komplikovaný od začátku, nebo to přišlo s věkem?

Už od dětství. Když mi bylo šest let, rodiče se zrovna rozváděli. Tatínek si mě tehdy vzal stranou a řekl: „Miluško, popros maminku ať ode mě nechodí pryč." Maminka si totiž našla milence. Ale ten se oženil na Moravu, takže jsme nakonec zůstali s ní a s bratrem sami. Navíc byla silná kuřačka. Za války byla schopná dát sto korunu za cigaretu. I kdybychom neměli co jíst, tak kouřit musela.

Žili jste v Praze?

Celý život. Jen na prázdniny jsme byli vždy někde venku. I kvůli bratrovi. Měl dvakrát spálu. Doktor nám proto řekl, že musíme změnit prostředí, jet někam do přírody, jinak dostane obrnu. V té době nebyly léky nebo očkování jako teď.

Pomohlo mu to?

Díky tomu, že jsme byli u babičky a změnil vzduch, byl v pořádku. Později jsem ale dostala spálu i já. Kvůli tomu mám následky dodnes. Měla jsem velké horečky a ušní zánět. Jenže lidé na venkově neznali moc doktory. Brečela jsem, že mě bolí ucho, a oni mi tam lili vlažné máslo, čímž mi protrhli bubínek. Od té doby na to pravé ucho neslyším, ačkoli mě pak léčili i doktoři.

Když se vrátím k období války, jak jste toto období prožívala?

Vidím to jako dnes. Tu chvíli, kdy přijeli Němci a seskákali z motorek, tanků a aut. Byl to takový puch z těch jejich výfuků, bůhví, na co jim to jezdilo. Potom skoupili vše, co bylo v obchodech, jak byli hladoví. Pak si vzpomínám, že maminka občas řekla, děti vstávejte, jdeme do krytu.

Vídali jste se s tatínkem?

Ne. Když jel pracovat do Německa jako dlaždič, protože tady žádnou práci nesehnal, tak ho cestou chytili Němci a odvezli do koncentračního tábora Mauthausen. Když jsem potom zjišťovala, co se stalo, odkázali mě na soud v Plzni. Zatkli ho tam, ale co se stalo dál, nevím dodnes. Měla jsem někde i napsané, jaké číslo měl na ruce.

Pátrali jste ještě potom, co se stalo?

Snažili jsme se zjistit něco víc. Synovec se tam jel podívat a viděl, že na té mohyle není napsané strýčkovo jméno. Přitom jsme dostali zprávu, že tam zemřel. Tak se na to šel zeptat. Vyšlo najevo, že ho z tábora poslali pracovat k nějakému soukromníkovi, a proto tam není napsaný. Víc už nám neřekli.

Takže nevíte, kde tatínek zemřel?

Ne. V první chvíli jsme pořád čekali, že přijede jedním z vlaků, které přijížděly s odsouzenými. Ale nevrátil se. Pak paní, kterou si tatínek vzal po mamince, přišel úmrtní list. Až ona nám to řekla. Napsali tehdy, že zemřel na zánět ledvin, ale co je na tom pravdy, to nevíme.

Co jste po válce dělala? Šla jste do učení?

Vyučila jsem se krejčovou. Obor byl na tři roky. Pak jsem nastoupila do salonu na Národní třídě. Bavilo vás to? Měla jsem v práci dobrý kolektiv. Má šéfová zdědila tento zařízený salon po Němce. Ona i další čtyři dělnice, které tam se mnou pracovaly, byly za války zavřené v Ravensbrücku.

Vyprávěly vám něco?

Moc. To bychom tu byly dlouho. Například, že mrzlo a oni je postavili ráno na Vánoce ven a nechali je tam stát celý den. Nebo mi říkala moje šéfová, že jednou omylem připálila žehličkou německou uniformu a na týden ji pak dali do bunkru.

To byly ochotné o tom všem mluvit?

Většina z lidí, kteří si prošli tímto peklem, na to chtěla co nejrychleji zapomenout, a tak se o tom nebavili. To víte, celý den jsme seděly za stolem, tak jsme si povídaly. Šla jsem tam odtud i na svatbu, protože děvčata mi ušila jako svatební dar šaty. Měla jsem i kožich, protože jsem se vdávala v prosinci.

Kde jste se s manželem poznali?

V kavárně Svět. Chodila jsem tam do sportovního oddílu a on na obědy. Poslal mi lístek, bez omluvení, za to bych mu dneska naplácala, že mě žádá o schůzku v jedné pasáži. Ptala jsem se pak děvčat v práci, co mám dělat, že jsem ještě hodináře nikdy neměla. Tak to byla láska na první pohled. Já se hlavně musela vdávat. Všichni říkali, jak je manžel chytrý. Dvacet let vedl obchod Na Poříčí blízko Bílé labutě. Byla jsem z toho trochu špatná, protože mi nepřirostl k srdci. Celý život jsem mu říkala pane Valento. Měla jsem spíše pocit, že to tak nemá být, ale byla jsem těhotná, tak už se nedalo nic dělat, musela jsem se vdát.

Jak dlouho jste spolu byli? Padesát šest roků. Milovala jste ho?

Ne. Manželství pro mě byla povinnost. Navíc jsem byla vždy dost pasivní a dlouho si nechávala dělat na hlavu, jak se říká.

To jste nikdy neuvažovala o tom, že se rozvedete a začnete znovu?

Ne, to jsem nechtěla. Navíc jsme spolu měli dva syny. Neměla jsem už maminku, ani jiné zázemí. Pořád jsem také měla v hlavě to, že jsem sama z rozvedeného manželství. Nyní už vím, že bych nedoporučila žádné ženě zůstat v manželství jen kvůli dětem. To utrpení za to nestojí. Váš manžel zemřel už před deseti lety.

Co se stalo?

Měl infarkt, bylo to náhlé. Navečeřel se a řekl mi, že mu to moc chutnalo. Vypil půl litr lahvového piva, lehl si na gauč a usnul. Protože jsme spali odděleně, šla jsem k sobě. Bylo to kvůli tomu, že jsem měla astma a on hodně kouřil. Přišla jsem za chvíli zpět a on seděl v křesle. Byl celý rudý. Začala jsem na něj mluvit, ale on neodpovídal. Zkoušela jsem mu dávat i první pomoc, ale nebylo to nic platné.

Domov pro seniory KobylisyDomov je umístěn na okraji Čimického háje ve vilové zástavbě. Skládá se ze tří vzájemně propojených budov, které jsou obklopeny zahradou s příjemnými místy k posezení. Budovy jsou ve vlastnictví hl. města Prahy. Byly svěřeny do správy Domova pro seniory Kobylisy. Celková rozloha budov je 3181 metrů čtverečních, rozloha zahrady je 10 640 metrů čtverečních. Tento domov byl otevřen jako jeden z prvních v Praze dne 29. 11. 1959.

V seriálu Příběhy pražských pamětníků každou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů a známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách: www.prazsky.denik.cz a www.praha.eu. Tento projekt vznikl za podpory hlavního města Prahy.

Autor: Andrea Grubnerová

6.5.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Milada Horáková s prezidentem Benešem na snímku z roku 1947
5

Ostatky Horákové jsou 67 let po její popravě stále neznámo kde

Záchranáři nově sídlí v Radotíně. Na řadě jsou Ruzyně a Strašnice
3

Záchranáři nově sídlí v Radotíně. Na řadě jsou Ruzyně a Strašnice

DOTYK.CZ

Prima vyhodila vedoucího vydání Diváckých zpráv neprávem, rozhodl soud

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl po třech letech ve sporu mezi televizí Prima a vedoucím vydání jejích Diváckých zpráv Jiřím Fröhlichem. Ten se soudil o neplatnost okamžitého zrušení svého pracovního poměru. Soudkyně obvodního soudu dala Fröhlichovi za pravdu. Rozsudek zatím nenabyl platnost, obě strany se mohou odvolat.

Praha změní plány, aby mohla dostat vlaky pod zem

Praha - Hlavní město musí změnit územně plánovací dokumentaci, aby v úseku mezi Dejvicemi a Veleslavínem bylo možno zahloubit budoucí novou podobu železnice do Kladna s odbočkou na Letiště Václava Havla Praha (a vyhovět tak zásadnímu požadavku Prahy 6).

Za borůvkami nemusíte do lesa, můžete je mít i na balkóně

Jejich plody jsou větší než jejich příbuzných odrůd z lesa, na keřích rostou v celých trsech, takže úroda je mnohem snazší a rychlejší, a jejich chuť si s těmi lesními v ničem nezadá. Řeč je o kanadských borůvkách, které si v pohodlí můžete vypěstovat na zahradě nebo i doma na balkoně a jejich sladké bobule budete mít na dosah ruky.

Na návštěvu Česka přijede rakouský prezident Van der Bellen

Praha - Na první návštěvu České republiky ve funkci rakouského prezidenta dnes přijede Alexander Van der Bellen. Do Prahy přicestuje z Vídně netradičně vlakem.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies