VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Stanislav Havlíček: O děti se musíme dělit s bohem, říkají v Africe

/ROZHOVOR/ Říká se, že člověk v Africe není nikdy sám. Je to pravda. Tamní lidé žijí velmi pospolitě a všechno spolu sdílejí. Musí, jinak by nepřežili, říká bývalý šéf České lékárnické komory Stanislav Havlíček, který se právě vrátil z půlroční mise v Jižním Súdánu. Byl tam s organizací Lékaři bez hranic. Cesta mu prý změnila pohled na život.

10.6.2017
SDÍLEJ:
Zvětšit fotografii

Stanislav Havlíček z Lékařů bez hranic poskytl rozhovor Deníku.Foto: Deník / Divíšek Martin

Vrátil jste se ze Súdánu – místa, které je kvůli občanské válce a hladu považováno za jednu z krizových oblastí světa. Kde přesně jste byl a jak to tam vypadalo?
Pracoval jsem v městečku Agok. Ještě nedávno to skutečně byla nebezpečná válečná oblast. Dnes je to taková nárazníková zóna mezi severem a jihem. Oblast je pod kontrolou Mírových sil OSN a jde o nejbezpečnější místo široko daleko. Za celou dobu jsem se proto nesetkal s ničím, co by se dalo označit jako bezpečnostní riziko. Tomu ostatně odpovídalo i složení pacientů nemocnice – pokud jsme ošetřovali střelné poranění, většinou ho způsobila běžná kriminalita nebo tradiční způsob oslav, při kterých se často střílí do vzduchu.

Jak tedy vypadal běžný den v nemocnici? S jakými problémy tam pacienti chodili?
To samozřejmě záleželo na období. V období dešťů jsme řešili hlavně malárii. Mimo období dešťů lidé chodili s parazitárními nemocemi, dětskou podvýživou, tuberkulózou nebo HIV a samozřejmě úrazy. Hodně bylo infekcí, kožních defektů a hadích uštknutí. Zažil jsem i sérii pokousání psem se vzteklinou. Jedny z nejsmutnějších příběhů se ale vázaly k dětským popáleninám. To byly pravděpodobně nejčastější chirurgické výkony vůbec.

Čím to bylo?
Lidé bydlí v takových malých příbytcích, říká se jim tukuly. Na obvodovém zdivu z hlíny sedí slaměná střecha. Kuchyně je většinou otevřená a na otevřeném ohni se také vaří. To je kámen úrazu, zvlášť v období sucha. Střecha občas chytne. Děti jsou navíc hodně hladové a chodí ujídat z hrnců ještě během vaření, takže popáleniny jsou opravdu častým zraněním. Některé příběhy mi utkvěly v paměti dodnes – třeba smutný osud devítileté holčičky, která byla popálená na padesáti procentech těla.

Jak to s ní dopadlo?
Když jsem odjížděl, ještě byla v nemocnici. Při stejném požáru jí navíc zahynula maminka a musela se tedy kromě fyzického traumatu vypořádávat i s psychickým. Vzhledem k tomu a s ohledem na rozsah poranění a její celkovou podvýživu jsem spíš skeptický.

Jak jsou vůbec vybavené nemocnice Lékařů bez hranic?
Troufám si tvrdit, že úroveň poskytované péče je u Lékařů bez hranic srovnatelná se standardy, na které jsme zvyklí my. Nemocnice měla internu, jipku, výživovou terapii, infekční kliniku i porodnici. To celé sloužilo asi 160 pacientům, v krizových situacích jsme jejich počty mohli navýšit až na dvě stě.

Všechno ale určitě nefungovalo stejně jako u nás. Co bylo jinak?
Samozřejmě, že ubytovací standard odpovídá prostředí. Také je pravda, že nemocnice postupovala velmi racionálně. Pacient ležel na lůžku jen tak dlouhou dobu, která pro něj byla nezbytně nutná. To se v Česku vždycky říct nedá. Do fungování nemocnice zasahovala i nefunkční infrastruktura – všechno trvalo mnohem déle. Třeba když jsem objednával léky, dorazily až za půl roku.

Jak se lišil přístup pacientů ke zdravotníkům?
Pokud jde někdo z Jižního Súdánu do nemocnice, znamená to, že už nemá žádné jiné zbytí. Lidé zkrátka vědí, že jim jde o život, a péče si velmi váží. Jsou také hrozně moc stateční. Zajímavé bylo také zjištění, že se v Jižním Súdánu (a asi nejenom tam) zdravotnický personál stará jen o léčbu. Jakékoliv nezdravotnické služby zajišťuje doprovod pacienta – většinou člen rodiny nebo komunitní pracovník. Doprovod se stará o mytí, krmení i oblékání. Často spí s nemocným na jednom lůžku. Je to tam naprosto běžné.

STANISLAV HAVLÍČEK* Narozen v roce 1973.
* Vystudoval Farmaceutickou fakultu Univerzity Karlovy.
* Pracoval v několika lékárnách.
* Od roku 2008 přednáší na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy.
* Mezi lety 2007–2011 byl prezidentem České lékárnické komory, dodnes je členem jejího představenstva.
* V letech 2008 do 2011 byl rovněž viceprezidentem Svazu lékárníků Evropské unie.
* Je členem Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky a Interní grantové agentury Ministerstva zdravotnictví ČR.

Jaké jsou poměry mimo nemocnici? Jak tam lidé žijí?
Ve srovnání s Evropou je tam velká chudoba. Lidé často nevlastní nic než pár kusů dobytka. Dobytek znamená všechno. Za krávu otec koupí synovi nevěstu, za další tři krávy ji ženich může zase vrátit. Je to dáno tím, že velká část obyvatelstva ztratila kvůli vysídlení svou půdu. Nemají dost úrody na to, aby vyžili celý rok. Nejhorší je to v únoru, kdy vrcholí období sucha a úroda zkrátka není. Tehdy nastává měsíc hladu, během kterého se nemocnice plní podvyživenými dětmi na prahu smrti.

Jaká je v Súdánu dětská úmrtnost?
Vysoká. Kolem padesáti procent. Zvláštní ale je, že to lidé neberou nijak fatálně. Rodiče běžně mluví o tom, že se musí o děti podělit s bohem. Pokud je dělba jedna ku jedné, tedy pokud přežije alespoň polovina dětí, bere se to jako velký životní úspěch. Lidé se proto snaží mít co největší počet dětí – zvyšují tak šanci na zachování rodu.¨

Říkal jste, že největší nebezpečí už v oblasti pominulo. Daří se díky tomu životní podmínky alespoň trochu zlepšit?
Určitě. Na misi jsem potkal celou řadu místních spolupracovníků, kterým je přes čtyřicet, mají rodiny s dětmi, přesto se snaží dohnat čas ztracený občanskou válkou a studují. Vzpomínám si, že mě kvůli tomu přišel jeden z kolegů požádat o speciální režim – chtěl sloužit hlavně v noci, aby mohl přes den chodit do školy. Přišlo mi to obdivuhodné. O tom, že jsou lidé v Agoku odhodlaní pracovat na obnově země, svědčí i to, že nikam neutíkají. Za celou dobu jsem nezaznamenal jedinou zmínku o tom, že by se chtěl někdo z nich dostat do Evropy. Všichni, se kterými jsem se setkal, chtějí zůstat. Lékaři bez hranic se jim v tom snaží pomoci.

Jak?
Někde jsem četl, že jsou Lékaři bez hranic třetím největším zaměstnavatelem v zemi. Nezaměstnávají přitom jen zdravotníky, místo tam najdou i řidiči, elektrikáři, kuchaři nebo hlídači objektů. Tito pracovníci se rekrutují hlavně z místních lidí. Sami se tak podílejí na tom, že jsou některé služby dostupné. Kromě toho se vzdělají – Lékaři bez hranic jim nabízejí jazykové i dovednostní kurzy. Řídíme se zkrátka heslem: „Nedávej žebrákovi rybu, ale nauč ho, jak se ryby chytají."

Čím byla práce pro Lékaře bez hranic přínosná pro vás? Naučil jste se něco?
Jinému pohledu na svět. Zjistil jsem, že my tady v Česku vlastně žádné problémy nemáme – alespoň viděno z dálky. Naučil jsem se taky rozlišovat to, že svět vypadá ve skutečnosti úplně jinak, než jak ho vykreslují média a sociální sítě. Vypadá lépe, a to dokonce i v Africe. A to opravdu nechci shazovat problémy, které mají někteří lidé v uprchlických táborech, které z domovů vyhnaly válečné konflikty.

Když zmiňujete uprchlíky, co říkáte na oznámení Lékařů bez hranic, že už nebude přijímat peníze od Evropské unie, protože nesouhlasí s jejím příliš přísnému přístupu k uprchlíkům?
Je to určitě diskutabilní rozhodnutí, Lékařům bez hranic ale dává možnost udržet si nezávislost. Omezovat péči jen na určitý druh pacienta je pro nás neakceptovatelné. Pro nás je pacient naprosto každý zraněný nebo nemocný člověk. Neřešíme, jestli je na nějakém území legálně, nebo ilegálně. Navíc už dlouho platí, že pokud budou majoritní příjmy organizace pocházet ze soukromé sféry, může to být ve finále výhoda – nebudeme se zodpovídat vládám a režimům, ale jen dárcům. Už před odmítnutím peněz EU přicházelo více než 90 % zdrojů od soukromých dárců.

Ještě mi řekněte, jaký jste měl na misi nejsilnější zážitek?
Silných zážitků bylo hodně. Vzpomínám si třeba na jednu pacientku v pokročilém stadiu vztekliny. Už nešlo nic dělat. Mohli jsme jen mírnit příznaky nemoci a tlumit ji, aby neohrožovala okolí. Když jsme to řekli jejímu bratrovi, neváhal. Rozhodl se vzít ji zpátky domů. Chtěl, aby zemřela doma, kde se s ní alespoň budou moct všichni rozloučit. Chtěl taky, aby komunita viděla, že vzteklina zabíjí. Tento přístup ke smrti jako k faktu byl pro mě opravdu podnětný.

Plakal jste někdy?
Mnohokrát – dojetím.

Našel jste si během mise čas na dovolenou?
Našel. Odjel jsem na souostroví Komory, kam se vypraví sotva tři tisíce lidí ročně. Je to sice jedna z perel indického oceánu, nikoho ale moc neláká, proto tam nejsou žádné služby. Bylo to osvěžující, za celých deset dní jsem tam nepotkal jediného turistu. Poté, co jsem si ostrov prošel skoro celý pěšky, jsem musel uznat, že je to jedno z nejromantičtějších míst na Zemi. Navíc je to velký producent koření – hřebíčku, květů ylang ylang nebo vanilky.

Uvažujete, že byste jel na další misi?
Rozhodně. Dokonce uvažuju o tom, že bych se znovu vrátil do Agoku. Navázal jsem tam spoustu přátelství, zažil narození spousty dětí svých kolegů. Zajímá mě, jak se jim vede. Kromě toho si potřebuji osobně ověřit, že měla naše práce smysl.

Autor: Veronika Rodriguez

Byli jste někdy v Africe?

Ano.

37 %

Ne.

63 %

Hlasovalo: 35

Anketa byla ukončena

10.6.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Nejvtipněji naložené vozy na silnicích. Nákladem je vše, co si zamanete.
AUTOMIX.CZ
54

GALERIE: Nejvtipněji naložené vozy na silnicích. Nákladem je vše, co si zamanete

Opravář. Ilustrační foto.

O šikovné české ručičky je opět zájem. Opravny jsou zpět

Nad Havlem chtěli lidé budku u zastávky, jejich úsilí mělo úspěch

Praha – Neúnavná občanská iniciativa může slavit úspěchy. Ve Staré Krči se právě díky úsilí místních podařilo prosadit zřízení nového přístřešku u autobusové zastávky Nad Havlem. Radní Prahy 4 pro oblast územního rozvoje Alžběta Rejchrtová (Trojkoalice/Zelení) v té souvislosti ocenila roli aktivních občanů v čele s Vladimírem Hroudou.

Dle očekávání: Karel Srp v radě ÚSTR nezasedne. Kvůli členství v KSČ

Dlouholetý předseda Jazzové sekce Karel Srp se podle očekávání nestal členem Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Senát dnes vzal na vědomí stanovisko své volební komise, že Srp jako bývalý člen předlistopadové komunistické strany nesplňuje zákonnou podmínku spolehlivosti. O Srpově nominaci do rady tak horní komora ani nerozhodovala. Srp se jednání Senátu nezúčastnil.

Pěstujeme olivy

I u nás se dají vypěstovat olivovníky. Můžete je mít i doma, vždyť naprosto nejlepší pro naše podmínky je jejich pěstování v květináčích. A tak se jich nebojte a pojďme společně na to.

Co je pro někoho stará veteš, jinému poslouží. Zaklínadlo zní: Re-Use

Praha – Pomoci vdechnout nový život starým věcem mají takzvaná Re-Use centra, která umožní nacházet uplatnění pro starší, avšak stále funkční či využitelné předměty. Ty by jinak kvůli své nemodernosti skončily v odpadu. Po vzoru Vídně nebo třeba Budapešti začíná magistrát hledat vhodné prostory pro spuštění pilotního projektu – dobře dostupnou krytou halu. Či více hal: buď pro otevření hlavního Re-Use centra, nebo několika center menších.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení