Samira Sibai: Náš největší společný nepřítel je nenávist a strach

Narodila se v Praze, ale většinu života strávila v Sýrii. Do Čech se lékařka Samira Sibai vrátila před dvěma lety. Jak vnímá uprchlickou krizi?

Cítíte se být více Syřankou, nebo Češkou?

Těžko říct. Narodila jsem se v Československu, úplně první vzpomínky mám z Čech. Na druhou stranu jsem v Sýrii prožila většinu života. Takže na to asi opravdu neexistuje jednoznačná odpověď. Možná, že když jsem v Čechách, cítím se víc jako Syřanka, a když jsem v Sýrii, cítím se jako Češka. Vždy to, co je ode mě dál, mi víc chybí.

Setkala jste se v poslední době v Čechách s negativními reakcemi na to, že jste Syřanka?

Je pravda, že za poslední dva roky, kdy začala hysterie kolem uprchlické vlny, jsem se tu začala cítit mnohem hůře. Osobně sice nemám zkušenost s žádnými negativními incidenty, přestala jsem se tady ale cítit úplně v pohodě. Začala jsem mít dojem, že v Česku začíná být ovzduší otrávené nenávistí. Já si ale myslím, že Češi tomu nepodlehnou, že se vzpamatují. Je to jen vlna strašení, kterou vyvolali někteří politici.

Připadáte si v ohrožení?

Když je v pořádku, aby někdo veřejně vykřikoval, že všichni muslimové mají být odsunuti nebo zavřeni do koncentračních táborů, tak to se začnu cítit v ohrožení. Mně by nepomohlo, že vypadám jako Češka a jsem dobře integrovaná. Protože co si pamatujeme za Hitlera, taky některým Židům nepomohlo, že byli modroocí blonďáci. Já si nemyslím, že to dojde tak daleko, ale špatný pocit zůstává a člověku je to líto právě proto, že je to jeho vlast.

Odkud myslíte, že ten neopodstatněný strach vzniká?

Z velké míry to souvisí s politiky, protože pro různé populisty je vždycky velmi výhodné, když mají proti komu štvát a krmit lidi strachem. Nejde o uprchlíky, ale o to, aby lidé žili ve strachu. Když mají strach, dá se s nimi snáze manipulovat. Uprchlická otázka bylo to, co se zrovna objevilo na stole a bylo nejjednodušší to využít.

Kam tyto nálady podle vás dál povedou?

Myslím si, že to politici přehnali. Tak dlouho uprchlíky strašili a přitom tady žádní nejsou. Takže normální lidé, kteří se opravdu vyděsili šílenou kampaní a hysterií, se začnou určitě vzpamatovávat. Každý musí vidět, že se sice straší, ale dohromady se nic neděje. Žádné divoké hordy sem nemíří. Doufám, že si to lidé začnou uvědomovat.

Kdo myslíte, že je naším skutečným nepřítelem?

Skutečný nepřítel je ten, který nás chce natolik vystrašit, abychom byli ochotni vzdát se svojí svobody výměnou za zdání bezpečí. Diktatura ale nikdy nezaručí bezpečí. Naším společným nepřítelem je vždycky nenávist. Kdo na to doplatí, když v České republice zvítězí nenávist? Kolik je tu muslimů? Začnou padat slova jako vlastizrádci, začnou se hledat nepřátelé ve vlastních řadách a potom se to teprve rozjede…

Jaká je teď ve vašem rodném městě situace?

Město Homs je nyní ze 70 procent srovnané se zemí leteckým bombardováním, barelovými bombami, dělostřelectvem. Celé čtvrti jsou srovnané se zemí. Některé domy, kde bydleli mí příbuzní, už nestojí. Momentálně se tam neválčí. Žádné demonstrace už tam probíhat ale nemůžou, protože je Homs obklíčený vládou. Jednotlivé čtvrti jsou oddělené vojenskými zátarasy. Hodně se vypíná elektřina a voda. Jedna oblast, kde ještě jsou povstalci, je obklíčená a lidi tam v podstatě umírají hlady.

Vidíte nějaké řešení celé situace?

Teď to není vůbec jednoduché. Musí pomoct Spojené národy. Není žádná jiná mezinárodní síla, která by to mohla zastavit. Asad dobrovolně neustoupí, raději vyvraždí celý národ. Obrovský problém je ten, že ho Rusko naplno podporuje a že tu není politická vůle od jiných světových hráčů, aby se mu účinně postavily. Chtělo by to rezoluci Spojených národů, vyhlášení bezletové zóny. Pak by si Sýrie mohla najít cestu k demokracii. Dokud tam ale zůstává diktátor, tak žádné řešení nevidím. Mám ale naději, že k tomu dojde.

Vy jste se narodila v Čechách, jak jste se dostala do Sýrie?

Můj tatínek je Syřan. Do pěti let jsem žila ve Vršovicích. Bylo to pěkné dětství. Pak jsme přesídlili do Homsu, tam jsem chodila na základní a střední školu. Když jsem chtěla studovat vysokou školu, přestěhovala jsem se do Damašku. Potom jsem byla nějaký čas vdaná za Syřana žijícího v Egyptě, tam jsem si udělala atestaci. Nakonec jsem se s ním rozvedla a tou dobou už bylo rizikové se vracet do Sýrie, tak jsem přijela do České republiky.

Jaké bylo dětství v Sýrii?

Sýrie udělala velký skok od doby, kdy jsem chodila do školy. Dalo by se říct, že dětství bylo dobré. Horší to bylo v dospívání, člověk začal více vnímat společenské a politické souvislosti.

Jak se to projevilo?

Na střední jsme nosili vojenské uniformy, byly tam učitelky, které byly pečlivě vybrané vládou. Měli jsme teoretickou vojenskou výchovu. Chovali se k nám, jako kdybychom byli na vojně, uráželi nás, vyzdvihovali, jak musíme bojovat za vládu. Hustili do nás proslovy prezidenta, že se je musíme učit jako Korán. Nebylo tam dobré ovzduší. Na vysoké škole už tohle neexistovalo, tam jsem byla spokojená.

Do Čech jste se vrátila na konci roku 2014. Jste lékařka, jak těžký byl přechod zejména z hlediska vaší profese?

Bylo to velmi složité. Každý cizinec, který studoval mimo unii, musí mít nostrifikaci. To znamená, že musí dokázat, že jeho diplom se rovná tomu českému. Potom, když je lékař, musí složit aprobační zkoušky. Spočívá to v testu v rozsahu státnic a potom musí mít pětiměsíční praxi. Následuje druhé kolo ve formě ústního pohovoru. Setkala jsem se s lidmi, kteří to druhé kolo skládali například popáté. Některým mým kamarádkám ale později odmítli udělit nostrifikaci s tím, že syrským diplomům to prostě neudělují. Přitom se jedná o totožné vzdělání. To jsem nepochopila.

Čtěte také: Jan Macků: Ve dne učí. Přes noc se mění v metalistu