Radmila Frydlewiczová: Poznala jsem mnoho nádherných lidí, bez nich by to nešlo

Přes tanec se dostala až k organizování Spartakiády v roce 1960, za to získala medaili ministerstva kultury. Jaké válečné události jí nejvíce utkvěly v paměti a jaký byl život se slavným operním pěvcem?

Dospívání jste prožila za války, ovlivnilo vás to?

Ovlivnilo mě to hodně. Ke konci války mi například maminka sehnala brusle, to byla vzácnost, a protože byla pořádná zima, rozhodla jsem se jít bruslit. Uprostřed parku mě ale přepadly dvě holky a chtěly mi je vzít. Tahaly jsme se o ně a jedna mi z nich ukradla ponožku, naplnila ji sněhem a začala mě s ní bít. Okolo šel nějaký pán, prosila jsem ho o pomoc, ale on jen sklopil hlavu a šel dál.

Proč vám nepomohl?

Bál se, byly to Němky, respektive mluvily sice česky, ale měly na sobě uniformy Hitlerjugend. Naštěstí to dopadlo dobře, za nic na světě jsem jim ty brusle nechtěla nechat. Později jsem si říkala, jak by asi ten náš národ dopadl, kdyby se každý takhle o cokoliv rval. Je strašné, když je někdo vychováván k agresivitě.

Jak jste prožívala konec války?

Ve 14 letech jsem byla totálně nasazená. Němci tehdy uzavřeli všechny školy a já jsem musela pracovat v továrně na sešity. Pamatuji si, jak jsme s děvčaty seděly a pracovaly v prázdném bytě a najednou se spustil poplach a začala nad námi hučet letadla, byl to strašný pocit. Běžely jsme se schovat do sklepa, najednou obrovská rána a na dvůr padla bomba, ale nevybuchla. Tehdy musely být všechny sklepy propojené, takže jsme prolezly do vedlejšího domu, jenže ten hořel. Musely jsme proběhnout hořícím průjezdem na ulici. Mě tam nabralo auto a vyvezlo za město. Když bylo po všem, šla jsem zpátky pěšky domů.

Vrátila jste se po válce do školy?

Vystudovala jsem tehdejší střední odbornou školu pro ženská povolání, kluci jí tehdy hanlivě říkali „knedlíkárna". Byla to tříletá škola se závěrečnou zkouškou, já jsem studovala šití šatů. Kromě praktických předmětů jsme měly třeba i historii odívání, škola byla na tehdejší dobu moderně vybavená a já měla báječnou třídní učitelku, paní profesorku Procházkovou.

Váš život ovlivnil tanec, jak jste se k němu dostala?

Já jsem vždycky chtěla tančit a měla jsem hudební sluch. Od malička jsem chodila do rytmiky k Elmaritě Divíškové, tam jsem prožila výuku hudby včetně tance. Ale nebyl to klasický balet, paní Divíšková učila techniku Isadory Duncanové. To byla americká tanečnice, která propagovala volný tanec, bez špiček, prostě volné tělo. Učily jsme se hlavně vnímat hudbu, tančily jsme na Leoše Janáčka, Vítězslava Nováka. Hudba vždy provázela tanec, bez toho to prostě nejde.

A kdy se z tohoto tance stal balet?

To bylo v době, když jsem se dostala do armádního souboru, na podzim roku 1951. Přijela jsem na konkurz do Prahy, tehdy se mnou jela i maminka a naštěstí to dopadlo dobře. V armádním souboru jsem poznala svého muže Miroslava Frydlewicze.

Váš manžel se stal úspěšným operním pěvcem…

On se pak rozhodl, že se vydá na sólovou dráhu. Měl vysoký lyrický tenor. V roce 1956 jsme se vzali a společně odešli do divadla v Opavě. Můj muž se stal sólistou divadla v Opavě, účinkoval v nejrůznějších rolích, od Jeníka v Prodané nevěstě až po operety. Mě vzali do divadla jako tanečnici. Bylo tam tehdy výborné kulturní zázemí a lidé hodně chodili do divadla.

Následovala jste pak manžela i do dalších angažmá?

Ano, na začátku 60. let jsme se stěhovali do Plzně, kde manžel účinkoval v divadle, já jsem tam už ale netančila. Pracovala jsem v krajském domě osvěty jako metodička pro tanec, tehdy jsem získala medaili ministerstva kultury za přípravu spartakiády. To bylo v roce 1960. Byla to těžká práce, ale poznala jsem množství nádherných lidí, bez nich to nešlo.

Váš muž pak přes 20 let působil jako sólista v Národním divadle.

Nejprve tam hostoval, když v Praze někdo onemocněl, tak na něj vždy po plzeňském představení čekalo auto a ihned přejížděl do Prahy. Stálé angažmá získal 1. února roku 1965, v létě jsme se pak stěhovali do Prahy, kde jsme už zůstali.

Vrátila jste se v Praze k tanci?

Už jsem netančila, nejprve jsem pracovala v Ústředním kulturním domě železničářů (dnešní Národní dům na Vinohradech, poznámka redakce) jako vedoucí taneční školy. Potom jsem nastoupila v televizi v účtárně, kde jsem zůstala až do důchodu. Čísla mi nebyla cizí, nevadilo mi to. Pracovala jsem na velkém stroji, Ascota se to jmenovalo, musela jsem se ho naučit i opravovat.

Jaký byl váš život po boku manžela úspěšného operního pěvce?

Žili jsme v trošku převráceném režimu, nejvíce se hrálo o víkendech, tak jsme například nikdy neměli chatu. Já jsem se za svobodna jmenovala Ryšavá, manžel měl zase rezavé vlasy a přátelé mu říkali ryšavý, takže to bylo jasné (smích).

(Jana Kašparová)

Čtěte také: Sběratelka Vlaďka Dobiášová: Šátek od Oldřicha Nového jsem protrpěla