Co vás vedlo k nápadu překonat finského pianistu Richarda Jarnefelta, který měl v repertoáru tři tisíce skladeb? 

Můj nejstarší syn vytvořil světový rekord v počtu hudebních nástrojů celkem zahrál na 33 z nich. Když jsem se díval do Guinnessovy knihy rekordů, zaujal mě článek, že mezi klavíristy je finský pianista, který umí zpaměti tři tisíce skladeb. Už v té době jsem přemýšlel, že umím zahrát hrozně moc písniček bez not. A říkal jsem si, že by to číslo u mě mohlo být podobné.

Klavír. Ilustrační foto.
Lonquich se na Pražském jaru představí jako klavírista i dirigent

Takže jste si začal vypisovat jednotlivé písničky… 

Ano, vzal jsem si tlustý sešit a začal jsem systematicky sepisovat všechny hudební tituly. Zabralo to něco málo přes rok.

Kolik jste jich dal dohromady? 

Bylo to zhruba 2500 skladeb. Ale jelikož se jednalo o nepřetržitý proces, najednou jsem si třeba vzpomněl, že jsem před dvaceti lety hrál s kapelou nějaký repertoár, a jedna písnička mi třeba v seznamu chyběla, tak jsem ji hned připsal. Navíc jsem při sepisování musel pořádně ohlídat, aby tam nějaká skladba nebyla dvakrát. Jinak se například písnička jmenuje česky, jinak v původní anglické verzi. Ale pořád to byla jedna a ta samá.

A když jste měl seznam, ozval jste se agentuře Dobrý den? 

Přesně tak, zavolal jsem do Pelhřimova, kde evidují rekordy vzniklé na území České republiky. Domluvil jsem s panem Markem asistenci při pokusu o překonání světového rekordu. Objednal jsem místnost s klavírem, připravil pohoštění, pozval své přátele…

Kde se to konalo? 

Uskutečnilo se to na Vinohradech v restauraci Los v Oslu. Tento podnik dokonce ještě existuje. Mimochodem donedávna tam měli i pamětní desku: Zde překonal Radim Linhart světový rekord. Jenže pak se změnil majitel, a když jsem tam byl dva roky zpátky, tak už jsem tam nevisel. (smích)

Klavírní virtuóz Eric Lemarquis.
Světový klavírní virtuóz a hledač talentů míří do Prahy

Vzpomenete si ještě i po těch letech na samotný Den D? 

Začalo to odpoledne, tuším ve tři hodiny. Trvalo to osm hodin, končil jsem kolem jedenácté večerní.

Zmínil jste, že jste pozval na pokus o překonání rekordu vaše známé. Byli tam i hosté z restaurace? 

Moje podmínka právě byla, aby to bylo veřejné, aby to nemohlo být ovlivněné. Restaurace má dvě patra, takže i to druhé bylo propojené monitory s námi v tom prvním. Kdo chtěl, mohl sejít dolů za mnou a objednat si písničku. Měl jsem tam asi pětkrát nakopírovaný seznam písniček a z toho hosté vybírali, napsali to na nástěnku fixou a postupně, jak jsem píseň zahrál, tak to z agentury Dobrý den odškrtávali.

Garrick Ohlsson na Pražském jaru.
V Rudolfinu začne Firkušného klavírní festival, zahraje Ohlsson

Jak na to po tolika letech vzpomínáte? 

Přiznám se, že teď, kdybych měl znovu zahrát tolik písniček, musel bych se na to zase důkladně připravit, kdybych to měl obhájit.

A měl jste tehdy trému? 

Nebyla to asi taková ta klasická tréma, spíš jsem byl napnutý. Byl tam i nějaký pocit zodpovědnosti. A třeba si vzpomínám i po těch letech, že jsem pořád pil. (smích) Člověk, když má nervy, tak hodně pije. A já za to odpoledne dal asi pět litrů vody s džusem.

Do Guinnessovy knihy jste se zapsal ve svých 41 letech. Splnil se tímto váš profesní sen? 

Byla to spíš výzva, hec, až taková recese. Chtěl jsem si to zkusit, takhle jsem to rozhlásil i mezi kolegy. Nikdy jsem to nevnímal tak, že bych na tom chtěl postavit kariéru. V tu chvíli to pro mě byla zajímavá věc, která se podařila, ale život jde dál.

Titul držíte už třináct let. Stále se vás nikdo nepokusil překonat? 

Nepokoušel. A já ani nevím, proč. Asi je s tím moc práce. Nebo možná teď není nikdo, kdo by měl tak široký repertoár.

Ve vašem životopisu mě zaujalo kromě rozsáhlého repertoáru od lidovek až po současné hity i to, že jste v Praze vystudoval konzervatoř a k tomu v Brně Vysoké učení technické… 

Na první pohled to může být možná divné, ale mám hodně známých, kteří k hudbě vystudovali technický obor. Speciálně mezi jazzovými muzikanty mám hrozně moc kolegů, co vystudovali matematiku, přírodní vědy, lékařské fakulty… Mozek lidí, kteří se zabývají třeba matematikou, je schopen asi dobře zvládat hudbu.

Anežský klášter v Praze.
Komorní řada festivalu Dvořákova Praha nabídla klavírní díla

Co konkrétně jste vystudoval? 

Počítače. Ale samozřejmě v době děrných štítků. (smích) Počítač, který máte ve svém mobilu, je daleko výkonnější, než byl tenkrát počítač velký jako můj barák. A to zvládl jen pár úkonů za sekundu. Z dnešního pohledu to byla vážně legrace.

A vaše první krůčky u klavíru? 

Doma jsme klavír neměli, takže jsem se k němu dostal asi v pěti letech u babičky. První probuzení hudby ve mně způsobila maminka, která hrála nádherně. A asi v sedmi letech mě pak rodiče přihlásili do hudebky.

Měl jste k hraní na klavír fyzické předpoklady? Máte dlouhé prsty? 

Řekl bych, že mám průměrnou ruku. Ale je to skoro jedno, jak má na piano kdo stavěnou ruku. Třeba na basu je lepší mít prsty tlusté, na housle je dobré je mít štíhlé, na piano by také neměly být moc tlusté, aby se vešly mezi dvě černé klávesy… Ale ve finále na tom opravdu až tak moc nezáleží. Vždyť hrají i lidé po obrně nebo s jednou rukou.

Anežský klášter v Praze.
Komorní řada festivalu Dvořákova Praha nabídla klavírní díla

Někteří hudebníci mají absolutní hudební sluch. Patříte také mezi ně? 

Ne. Ale on až tak úplně nesouvisí s hudebními schopnostmi. Jsou například lidé, kteří mají absolutní hudební sluch a nemusejí být hudebníci. Absolutní sluch je vlastně anomálie. Můžete hned stanovit výšku tónu bez pomoci klavíru. Ale nic to nevypovídá o tom, jaký je kdo hudebník. Hudebníci, kteří umějí skládat, umí aranžovat, ti mají relativní sluch. Je však pravda, že si lidé představují, že někdo nemá hudební sluch, pak má někdo lepší sluch a pár vyvolených má absolutní sluch. Ale tak to není. To je jako bych teď například věděl, jaká je tu nadmořská výška. Ale to neznamená, že bych byl dobrý geodet. Mozek si zkrátka jen pamatuje, jak je konkrétní tón vysoko.

Jde to tedy vycvičit? 

Absolutní sluch se dá vycvičit. Třeba houslisti, když si vezmou do ruky housle, tak už slyší ty prázdné struny.

Jakou máte rád muziku? 

Tíhnu k jazzu, ale nemám úplně vyhraněný styl. A hlavně je to prchavé. Když se zeptáte mnoha muzikantů, co mají rádi, tak vám řeknou, že tu, na které zrovna pracují, tu, kterou by se chtěli naučit. Pak si ji člověk dá do repertoáru a trochu mu zevšední.

Chorvatský klavírní virtuos Maksim Mrvica opět navštíví Českou republiku a to hned dvakrát.
Chorvatský klavírní virtuos Maksim Mrvica opět navštíví Prahu

Hrajete často i v zahraničí? 

Už dvacet let jezdím třeba do Mnichova se dvěma kapelami. Ale nejvíc koncertuji hlavně v mé milované Praze. Nahrávání, soukromé akce, jazzové akce, festivaly, svatby… To je moje nejčastější pracovní náplň.

Jste nejen pianista, ale i skladatel, aranžér, studiový hudebník… Jak tedy vypadá váš běžný pracovní den? 

Hned ráno zasednu k počítači a podívám se na předchozí den, co jsem nestihl. Pak si naplánuji, kam zajít, co napsat, zkontroluji si, kde budu odpoledne a večer hrát. Většinou je to tedy tak, že přes den se věnuji skládání, točení a aranžování a večer hraji.

Když jste zmínil skládání… 

Ano, vím, kam míříte. (smích) Představa veřejnosti, jak skladatelé skládají muziku, je hodně zkreslená. Myslí si, že přijde nápad a už v hlavě naskakují noty… Ale hudba se většinou skládá na objednávku. Třeba ta instrumentální by měla mít své užití. Když napíšete nějakou krásnou hudbu a budete ji hrát doma na klavír, pak kamarádům, rodičům… Co dál? Je to potřeba natočit a poslat do světa, hrát v klubech. Proto je to lepší samozřejmě z té druhé strany třeba když mi zavolá režisér z divadla, že potřebuje ke hře napsat deset písniček. A to už je ta objednávka. Tlačí vás termín. Takže to neděláte stylem: Jé, dneska bych si tak něco složil… (smích). Ne, to děláte, protože vás tlačí čas. Režisér zavolá: Hele, už to máš hotové?

Pracujete tedy rád pod tlakem? 

Jo. A nejsem mezi hudebníky sám. Nejlepší motivací je termín.

Líbí se vám jako skladateli současná muzika, která vzniká?

I jako laikovi mi přijde, že to jsou hodně jednoduché, stále se opakující melodie. To je hodně zajímavé téma. Mám k tomu kritický vztah. Vadí mi, že se dnes málo pracuje s melodií. A naopak hodně s počítačem. Muzikanti si vymyslí čtyři akordy, ty nakopírují padesátkrát za sebe, pak do toho přidají nějaké bubny, kytaru, něco zazpívají… Nevím, jestli je to otázka věku nebo uměleckého názoru, ale tohle se mi zkrátka nelíbí. Zastávám názor, že se hudba píše odleva odshora. Je nějaká melodie a někam to spěje. To, co se dnes produkuje, mi připomíná vzory na koberci. Nakopíruje se to a pořád se to opakuje.

Ve čtvrtek odpoledne bylo na Letišti Václava Havla Praha umístěno piano pro veřejnost v rámci akce „Piana na ulici“
Na pražském letišti si mohou lidé při čekání zahrát na klavír

Radim Linhartpianista, který dokáže zahrát zpaměti více než 3500 písní a skladeb
je kapelníkem skupiny Nocturno, která doprovází například Evu Pilarovou, Ondřeje Rumla či Bohuše Matuše
je členem Pražského filmového orchestru
třicet let bydlel v Praze na rohu Žitné a Školské, nyní bydlí v Kosoři u Prahy