Její maminka se totiž jednoho rána vzbudila a nikoho z rodiny nepoznala. Ze dne na den ztratila paměť. Přitom prodělávala v té době „jen“ mírnou chřipku. Nikdy se navíc nezjistilo, co se stalo. „Vzpomínám si, že se mě zeptala, co tam dělám,“ říká paní Jana.
Bylo mi sedm, když jsme se do hlavního města stěhovali. Ale v podstatě jsme nebydleli úplně v Praze. Žili jsme ve Štěrboholích u Černokostelecké ulice. Tenkrát to nebylo tak frekventované jako dnes.
Proč jste se přestěhovali?
Oba rodiče tu pracovali. Ale, jak už jsem řekla, v té době to tu bylo jiné, i co se týče dopravy. Žili jsme předtím v domku ve Zvánovicích. Autobus tam nejezdil. Nejbližší spoj byla železniční stanice v Mnichovicích, což bylo od nás šest kilometrů daleko.
Pamatujete si atmosféru, která vládla v době, než začala válka?
Když Němci v devětatřicátém přišli, bylo to strašné. Šla jsem zrovna ze školy, když po té Černokostelecké jeli vojáci na motorkách. Já běžela po úzkém chodníku podél silnice a strašně se bála. Takových dvě stě metrů jsem utíkala a vedle mě jezdily německé tanky. Padal déšť se sněhem a byla hrozná zima.
Vyprávěla jste to potom rodičům?
Tatínek musel narukovat v době mobilizace. Sloužil někde na Moravě. S maminkou a babičkou jsme byly samy. Co maminka řekla, si nepamatuji, ale vím, že byla tehdy hrozně nešťastná.
Vycházely jste s lístky na jídlo?
Musely jsme to zkrátka nějak vydržet. Vládl všeobecný nedostatek. Maminka byla švadlena dámských košil. Měla tak možnost sehnat body, dělalo se to všelijak. Pamatuji si, že jsme měly deset deka tvrdých bonbonů, které se schovávaly na Vánoce. Pak se zabalily do papírků a věšely na stromeček. Nebo mi moc chutnalo, když jsme dostávaly od tatínkova bratrance čerstvé kravské mléko. Babička z toho vždy stáhla smetanu a schovávala ji.
Jak se vypadalo vyučování během války?
V zeměpise jsme se neučili nic jiného než Velkoněmeckou říši a němčina byla povinná. To mi ale tak nevadilo, protože tatínek se narodil v Německu. S bratrem se vrátili do Čech, když měli nastoupit vojenskou službu. Byli jsme česko-německá rodina.
Šla jste studovat dál?
Na tři roky jsem byla v učení. Ze Štěrbohol se chodilo do Prahy pěšky a trvalo to půl hodiny. Vyučila jsem se švadlenou šněrovaček. Uměla jsem šít podprsenky a pásy.
V té době byla velká nezaměstnanost. Podařilo se vám najít práci?
Pracovala jsem na Letné v dílně prádla u paní Kučerové. Byla jsem tam do svých devatenácti let. V roce 1948 jsem se vdávala, o rok později se nám narodil syn a za další dva roky dcera. Jelikož ale pak zemřel tatínek, nastěhovala se maminka k nám, aby jí nebylo smutno. Starala se mi o domácnost a pomáhala s dětmi, mohla jsem tak jít do práce.
Ne. Ta už neexistovala. Našla jsem si místo v módních závodech na Národní třídě proti paláci Dunaj. Tyto závody v první republice patřily mezi exkluzivky. Rosenbaum a Podolská byly dámské. Kníže a Bárta pánské. A Rosenbaum měl i prádlovou dílnu, tak mě přijali. Vedle nás navíc byla divadelní dílna. Vždy, když se dělaly silvestrovské pořady s plavečkami a podprsenkami, přišli kvůli tomu k nám. Šili jsme i pro Národní divadlo, Laternu magiku nebo Cirkus Humberto.
Jak jste prožívala minulý režim? Zajímala jste se o politiku?
Politiku nesnáším, stejně jako můj tatínek, takže jsem to moc nesledovala. Ani do žádné strany jsem nevstoupila. Ovšem, abych řekla pravdu, jednou jsem šla na schůzi komunistické strany a řekla jsem, že už nikdy více.
Co vás tam přivedlo?
Bylo to v roce 1949. Člověk nevěděl, co se děje, čemu má věřit, bylo to těžké. Byl konec války a ze všech stran jsme slýchali různé informace.
Jak to schůzi vypadalo, o čem se mluvilo?
Připadalo mi to jako takové mlácení prázdné slámy. Mluvení o ničem. Dodnes to vnímám jako ztracený čas.
Rok 1968 jste ale jistě sledovala, je to tak?
To byl nešťastný rok. Bála jsem se, aby se neopakovalo zase násilí a hrůzy, které byly za války. Vzpomněla jsem si v té době na jednu věc, která mě kdysi rozhodila. Na konci války jsem přijela do Mnichovic, šíleně nahlas tam vyhrávala hudba. Všichni byli šťastní, že je mír. Když jsem se ale pak vrátila do Prahy a šla prvně do práce, tak všude, každých dvacet metrů byly vedle silnice monstrózní cedule s fotkou Stalina. To si nedovedete představit, vůbec se mi to nelíbilo.