Tatínek Miloslavě Kovaříkové radil, aby si ničeho moc nevšímala. Sám si totiž ještě pamatoval první světovou válku. A tak si paní Miloslava žila po svém. Třeba v roce 1968 měla jet s manželem na dovolenou, a to zrovna ve chvíli, kdy pražské silnice rozduněly ruské tanky. A tak nikam nejeli.

Narodila jste se v roce 1929. Co vám utkvělo z dob války v paměti jako desetileté dívce?

Jídlo bylo na lístky a všude byli Němci, kterých se každý bál. Jako dítě jsem tomu, jak se říká, houby rozuměla. Vím jen, že jsme se povinně učili němčinu a lidé si dávali pozor na to, co řeknou nahlas.

Byl nějaký moment, kdy jste měla vyloženě strach?

Když si vzpomenu zpětně, jeden z hrozných okamžiků byl, když naši spolužačku Marušku, která nosila vlasy spletené do copů, odvezli pryč. Pocházela ze židovské rodiny, tak ji i s rodiči odvezli do koncentračního tábora. Už nikdy jsem ji pak neviděla, protože se tam odtud nikdo z nich nevrátil. V té době jsem si ani nedokázala představit, kam je vlastně vezou a co se s nimi stane.

Když pak skončila válka, neměli jste problém se studiem?

Je pravda, že za války byly školy zavřené, takže potom všude byl nával. Studovala jsem dva roky odbornou rodinnou střední školu pro ženská povolání v Belgické ulici.

Kde jste poté pracovala?

Zaměstnali mě v pojišťovně. Pak jsem se provdala a měla děti. Po mateřské jsem pracovala na letišti na vrátnici.

Dolehlo na vás nějak, že byla u moci komunistická strana?

Manžel byl vyučený pasíř, dělal lustry. Byl soukromníkem už deset let a pořád všude poslouchal, že soukromníci jsou vykořisťovatelé. Kdo byl u strany, měl všude přednost a měl lepší podmínky. Tak jsme si doma vždy zanadávali a vedli po večerech dlouhé diskuse. Žít se ale nějak muselo.

Bojovali jste proti tomu?
Jeden člověk těžko něco zmůže v takové době. A nechat se zavřít? K čemu by to bylo? Když jsme byli mladí, tak jsme se všichni chtěli spíše bavit. Nedělali jsme si z toho těžkou hlavu. Chodili jsme do Sokola nebo tancovat. Přitom tancovat se nesmělo. Pamatuji si, že jsme jednou byli na tancovačce, měli jsme zakrytá okna, aby nebylo vidět, co se uvnitř děje. Najednou se ale objevil ve dveřích policista. Tak jsme se všichni zastavili, koukali na něj a čekali, co se bude dít. Jak se rozhlížel, zahlédl v davu i svého syna. Tak jen mávl rukou, otočil se a odešel.

Co rok 1968? Utkvělo vám něco v paměti?

To ano. Zrovna jsme měli jet na dovolenou, když se zavřely hranice. Byl večer, když se najednou všechno rozdunělo a uslyšeli jsem velký hluk. Bydleli jsme kousek od letiště, odkud tanky právě přijížděly. Centrum Prahy bylo poničené, hlavně Národní muzeum bylo poškozené od střel. Dokonce mě poslali domů, když jsem přišla do práce, protože letiště bylo obsazené vojáky. Manželův otec byl ve straně od jejího založení v roce 1921. I on sám říkával, že takovým způsobem si to vůbec nepředstavoval. Všechno záleží na lidech, jak a co využijí nebo zneužijí. Pamatoval ještě T. G. Masaryka.

Vyprávěl vám o něm nějakou historku?

Říkával, že byl lidový. Pracoval u něj jako topič. O Vánocích přinesl vždy domů koš s cukrovím, ovocem a punčem. Jako dárek od prezidenta.

Potkal ho tedy osobně?

Jistě. Jednou šel po chodbě a nesl dřevo. V tom vyšel Masaryk ze své kanceláře. Tak se stáhl ke zdi, aby si ho nevšiml. On ho ale viděl, přišel k němu a zeptal se ho, proč se schovává. Odpověděl, že mu to nepřišlo vhodné, aby se kolem něj motal jako topič. Prezident mu ale odvětil, že přece každá práce, která je dělaná dobře, je potřebná.

Lidovým prezidentem byl nazývám i Václav Havel…

Když přišla revoluce, byli jsme rádi, že se něco děje. Václava Havla jsme vnímali jako velmi silnou osobnost.

Miloslava Kovaříkovánarodila se v roce 1929 v Nupakách, okres Říčany
vystudovala dvouletou odbornou rodinnou střední školu pro ženská povolání v Belgické ulici v Praze
pracovala v pojišťovně ve Spálené ulici a později také na ruzyňském letišti ve vrátnici

Domov pro seniory Elišky Purkyňovéje příspěvková organizace založená hlavním městem Praha. Předmětem činnosti je péče o seniory podle zákona o sociálních službách. Domov poskytuje seniorům pobytovou službu, odlehčovací službu a službu se zvláštním režimem, a to ve dvou objektech v Praze 6 v budově v ulici Cvičebná a v ulici Thákurova.

 V seriálu Příběhy pražských pamětníků každou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů a známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách: www.prazsky.denik.cz a www.praha.eu. Tento projekt vznikl za podpory hlavního města Prahy.

Čtěte také: Pavel Koupal: Za komunistů si lidé odvykli myslet, řídila je strana