Milena Černá: S Olgou Havlovou jsme rády chodily na náplavku venčit psy

Na vernisáži výstavy fotek Olgy Havlové v žižkovském Atriu Milena Černá prozradila, co ji s manželkou Václava Havla spojovalo nebo jakých vlastností si na ní nejvíce cenila.

Kdy jste se spolu poprvé setkaly?

Bylo to v roce 1966 při příležitosti slavnostní premiéry Vyrozumění v Divadle Na zábradlí. Víte, já ty absurdní hry Václava Havla milovala. Navíc po každém představení došlo k propojení s diváky, personálem divadla… Už předtím jsem znala Ivana Havla a právě po Vyrozumění za mnou Ivan přišel, že se u nich bude konat večírek, ať přijdu. A tam jsem se poprvé viděla s Olgou a Václavem.

KRÁTCE: Výstava snímků Olgy Havlové bude k vidění v Atriu na Žižkově

Vybavujete si ještě i po letech to vaše osudové setkání?

Naprosto nesmazatelně. Jako by to bylo dnes. Olga byla naprosto bezprostřední a mluvila se mnou, jako bychom se znaly už léta. Hned jsme našly společnou notu. 

Chodila jste pak na večírky k Havlovým pravidelně?

Ne tak často jako ostatní. Byla jsem zaměstnaná a měla dvě děti, takže jsem na večírky neměla úplně tolik času jako ti bohémové, kteří se tam scházeli pravidelně. (smích). Ale moc ráda vzpomínám na všechny ty literární, ekologické či hudební semináře, které se pořádaly různě po bytech.

Která místa jste si s Olgou v Praze společně oblíbily?

Hlavně náplavku, kam jsme chodily venčit psy. Já bydlela blíž k Palačáku, Olga kousek od Mánesa, takže jsme se potkávaly vždy na půli cesty.

A co vás nejvíce spojovalo?

Milovaly jsme knihy. A třeba naše tajemství bylo, že jsme si půjčovaly sovětské autory. V té době byla perestrojka, bylo plno zajímavých překladů z ruštiny, ale protože ruské bylo v kruzích Charty nevítané, tak jsme si to říkaly potají. Navíc Olga byla velmi pozorná. Kdykoli jsem měla jakoukoli potíž, vždycky mi pomohla už jen tím, že mi řekla pár slov. A jednou si mě třeba k sobě pozvala s tím, že mi musí něco ukázat. Jak se zabývala uspořádáním samizdatu a dělalo se dvanáct kopií, tak měla šílenou radost, že se jí podařilo získat v bazaru obrovský stůl se dvanácti židlemi. „A teď už se mi ty hromádky nebudou plést,“ říkala vesele.

Nadace Olgy Havlové udělila ceny za pomoc postiženým

Olga Havlová pocházela z chudé rodiny. Bavily jste se spolu i o jejím dětství?

Mnoho o tom nevyprávěla. Ale samozřejmě ji to hodně ovlivnilo. Jako dítě byla šťastná, když třeba k Vánocům dostala obnošený kabát nebo boty. Vždycky mi pak říkala: „Vím, jaké to je, když děti nemají perspektivu…“ I takové věci pak byly impulzem k tomu, že založila například Fond vzdělání. Chtěla, aby se každý rok alespoň jedno dítě z chudých poměrů dostalo na vysokou školu. A tato aktivita se nakonec rozrostla na pomoc stovkám dětí.

Která z fotek je vám na výstavě v Atriu nejbližší?

Tato s dětmi. V devadesátých letech těsně po sametové revoluci začaly vznikat nevládní organizace, které se snažily o to, aby děti, které mají zdravotní handicap, byly nejen opatrovány v ústavech sociální péče, ale aby o ně bylo i pečováno, aby se mohly učit, aby se zdokonalily v manuálních zručnostech… A tuto vlnu vzniku nových nevládních organizací Olga velmi podporovala. V Olomouci Topolanech byla jedna statečná lékařka, která vytvořila denní stacionář pro děti s mentálním postižením. Postupně začaly vznikat další doplňkové služby škola, internát, dílna… Byl to za celou dobu jeden z nejpokrokovějších příkladných vzorů, jak poskytnout dětem normální život. Děti z této fotky pracovaly na zahradě, jezdily na koni, dokonce vyhrály soutěž Flora Olomouc s nějakým zelím. (úsměv) A Olga právě tyto děti pozvala do Výboru dobré vůle někdy v období Velikonoc. Děti se vystrojily do moravských krojů a přijely za námi do Prahy. Krásná je ale i fotka dětí z dětského domova v České Lípě, které byly s Olgou na jednodenním výletě v Holandsku. Tyto děti za námi do Prahy pak jezdily celá léta. A když Olga zemřela, jezdily na její hrob pokládat květiny. A nám do Výboru dobré vůle vždycky přivezly vysvědčení.

KRÁTCE: Lidé uctí památku bývalé první dámy Olgy Havlové

Petruška Šustrová na vernisáži vyprávěla o tom, že Olga Havlová nebyla sentimentální…

To je pravda. Olga totiž nebyla na charitu, ale na změnu systému. To mi na ní imponovalo. Chtěla změnit systém, ve kterém žijí lidé se zdravotním postižením. Nenechala se vést povrchní záležitostí, chtěla vědět o těch, kterým výbor pomáhá, co nejvíce. A tím zároveň eliminovat lidi takzvané vyžírky, kteří chtěli třeba z toho systému jen těžit.

Kdybyste měla vybrat jednu vlastnost, které jste si na ní cenila nejvíce…

Jednoznačně spravedlnost.

Dokument o Olze Havlové doprovodí koncert a výstava

Jméno Olgy Havlové je nerozlučně spjato s pomocí slabším. Jaký odkaz vidíte v její činnosti i do dnešních dní?

Je to právě její vztah k lidem, kteří jsou jiní, nejsou uznávaní většinovou společností. A ten odkaz je tak silný, že se dostal do všech programů Výboru dobré vůle Nadace Olgy Havlové. Myšlenka lidských práv pro všechny, ta byla pro Olgu naprosto zásadní.