Mikuláš Kroupa: Každý zažíváme své vlastní Mnichovy

Den válečných veteránů je rozšířený zejména v západní Evropě. U nás se tato tradice začíná objevovat až v posledních letech. Rozšiřovat ji pomáhá zejména organizace Post Bellum, která už druhým rokem pořádá sbírku. V jejím čele stojí ředitel a zakladatel této neziskové organizace Mikuláš Kroupa.

Proč bychom si měli dnes připnout vlčí mák?

Tradice vlčích máků je velmi poetickou a osobní úctou a veřejným vyjádřením respektu k lidem, kteří se ve svém životě zachovali statečně, nasadili svůj život za svobodu. Opulentní státní oslavy mohou mít dobré důvody, ale zároveň můžou být kontraproduktivní. Veřejnost totiž jimi nemusí být zasažená osobně. Den válečných veteránů považuji za nádhernou příležitost k osobnímu vyjádření. Poetičnost je skutečně namístě, protože ta tradice vznikla na základě básně.

O jakou báseň se jedná?

Napsal ji kanadský frontový lékař za první světové války. Zmuchlal ji a zahodil, ale našel ji nějaký důstojník a poslal ji do Anglie. Tam byla otištěna v časopise. Na základě tohohle příběhu si začali lidé po válce v roce 1919 zdobit klopy vlčím mákem. 11. 11. v 11 hodin je to proto, že tehdy pro Velkou Británii skončila světová válka. Ten svátek se stal symbolem konce 1. světové války a následně všech válečných konfliktů.

O čem ta báseň je?

Tomu lékaři zahynul na frontě 1. světové války blízký přítel. I když dennodenně viděl na frontě umírat lidi, smrt jeho přítele byla poslední kapkou. Ta báseň vyvěrá z nastřádané bolesti a vzdoru, nechtěl se s tím smířit. Ve vlčím máku je symbolika je přirovnáván k moři krve, červánkům, to je zvláštní chvíle, kdy noc střídá den a naopak. Květ vlčího máku symbolizuje bolest, kterou lidé vytrpěli, ale zároveň i určitou naději.

Z Anglie se potom ta tradice dále šířila?

Rozšířilo se to po celé Evropě i do zámoří, například do Kanady, či Austrálie. V Londýně je tradice velmi silná. Když v tento den jdete po ulici, můžete si všimnout skupinek mladých kluků, kteří na sobě mají uniformy první či druhé světové války. Když je člověk potká, uvědomí si jednoduchý fakt, že může chodit do práce, svobodně volit a žije v liberální demokracii. A to je obrovský dar. Za to máme být vděční lidem, kteří za svobodu bojovali a trpěli. A to i po válce v době komunismu.

U nás se tato tradice nikdy neobjevila?

Až v posledních letech. V minulosti v Čechách vůbec nebyla. Bolševici využívali příběhy veteránů a válečná výročí k vlastní propagandě. Snažili se nám vnucovat přepálenou a patetickou úctu k bojovníkům, kteří hrdinně a neohroženě stáli po boku Rudé armády. Vytvářeli tak příběhy naprosto bezchybných hrdinů, útočících se štěkajícími samopaly na fašistické psy. To je prosím citace z jednoho dávného rozhlasového pořadu A léta běží.

Takže se ty příběhy modifikovaly?

Osudy válečných veteránů se příslušně ohýbaly. Například za minulého režimu, aby mohl veterán vystoupit v rádiu, musel vše přinést napsané. To se zkontrolovalo a pak dramatickým způsobem načetlo. Tak vznikaly typy už zmíněného pořadu A léta běží. Vlčí máky se u nás začaly objevovat v posledních letech. My jsme naši sbírku pořádali poprvé v minulém roce.

Jak sbírka probíhá?

Lidé si můžou v tento den koupit květ v ulicích Prahy, ostatní mají možnost využít náš e-shop. Stojí padesát korun a výdělek půjde na náš projekt Paměť národa. Tedy na natáčení vzpomínek pamětníků, nikoli pouze válečných veteránů, ale všech, kteří se zachovali ve svém životě statečně. Válečných veteránů máme nyní zachyceno okolo 800. Chybí nám zdokumentovat tisíce výjimečných příběhů z války a komunismu.

Jaký je smysl vašeho archivu?

Jsou dva důvody. Chceme mít historická svědectví, abychom mohli studovat minulost. Databáze je určená pro všechny, kteří mají potřebu poznávat dějiny 20. století. Druhý důvod je ten, že skrze sbírku člověk poznává sám sebe. Možná by se dalo mluvit v souvislosti s naší sbírkou protože je už opravdu velká, skoro pět tisíc příběhů o jakémsi národním charakteru. Každý z nás si při zkoumání nějakého příběhu klade otázku, jak bych se zachoval já? Ten příběh se ho v tu chvíli týká. Myslím, že barikády si ve svých životech stavíme v tom duchovním slova smyslu neustále. Každý z nás prožívá své vlastní Mnichovy. Ale také prožíváme naděje, vítězství, blízkost druhých.

Máte stanovený počet příběhů, na jaký byste chtěli dojít?

Chceme zaznamenat všechny pamětníky. Zajímavou otázkou je, kdo je pamětník? Když to zjednoduším, jsou to lidé, jejichž příběh můžeme vyprávět v médiích. Hledáme lidi, kteří se vědomě či nevědomě dostali do veřejného prostoru. Když se podíváte na Paměť národa, najdete tam asi 80 kategorií, podle kterých můžete vyhledávat. Na vaši otázku odpovím otázkou: Proč bychom si měli nějaké hranice klást? Říkám, vyzpovídejme všechny, pakliže na to budou peníze a možnosti. Post Bellum je financována především ze soukromých darů. Kolik peněz vybereme, kolik lidí vstoupí do našeho klubu přátel, tak bohatá je sbírka Paměť národa. Chápejte to jako laskavé pozvání. Jak na to se dozvíte na internetu www.postbellum.cz nebo nám zavolejte do rozhlasu.

Jakým způsobem pamětníky vyhledáváte?

Nejčastější metoda je tzv. sněhové koule, kdy se lidé vzájemně doporučují. Také nám píší díky rozhlasovému pořadu Příběhy 20. století, od ledna 2017 poběží náš cyklus i v televizi. Samozřejmě spolupracujeme s řadou organizací. Pak jsou tu archivy, kde pátráme. Nyní máme strach z toho, že nám ústavní soud tuhle práci zničí, pakliže vyškrtne jeden paragraf z archivního zákona.

O jaký paragraf se jedná?

Jedná se přesně o čl. 11 v § 37 zákona 499/2004 o archivnictví. Díky tomuto článku můžeme nahlížet do archivních dokumentů pocházejících mj. z činnosti např. KSČ, StB, mimořádných lidových soudů, ale i z činnosti německé okupační správy v protektorátu, a není při tom nutný písemný souhlas osob, kterých se archiválie týkají. Nikdo nám v dokumentech nic nezačerňuje. To je pro nás velmi důležité. Ve chvíli, kdy ten paragraf vyškrtnou, tak vznikne povinnost archivářům začerňovat osobní údaje. Dnešní pojetí osobních údajů je velmi široké, nedozvíme se tak národnost, věk, sourozence, jednoduše nic.

Co by to mohlo způsobit?

Podle nejvyššího soudu došlo ke střetu dvou práv, a to na ochranu osobních údajů a právo svobodné vědecké práce. Tady se posuzuje, co je důležitější. Poznávat svou vlastní minulost, nebo chránit osobní data? Nesmí nám být zabráněno pracovat s primárními materiály. Když daný paragraf vyškrtnou, tak se nám vesměs zavřou všechny archivy. Podle mě to bude konec svobodné vědecké badatelské práce.

Jaký příběh vám nejvíce utkvěl v paměti?

Určitě příběh Luboše Jednorožce, který bohužel minulý týden zemřel. Je to výjimečný osud nezdolného skauta, který v roce 1950 utekl z komunistického lágru, aby mohl být se svou holkou. Utíkali spolu devět měsíců, ale na hranicích je chytli. Luboš měl sedět v kriminále do svých 50 let, jeho holka Olinka dostala tehdy šest let. Odseděla si je, jela za ním, ale on jí vysvětlil, že už na něj nemá čekat. Po roce byla amnestie, ale Olinka už měla dítě a manžela. Luboš tedy založil rodinu a opět chtěl uprchnout, ale zase ho chytili, seděl dva roky. Na malou chvíli roku 1968 se otevřely hranice. Takže Luboš odjel i s rodinou do Ameriky. Po roce 1990 se měli Olinka a Luboš setkat. Jenže když jel Luboš z letiště, měl autonehodu, během které přišel o nohu. V nemocnici se rozhodl, že zřejmě někdo nechce, aby se spolu setkali. Takže když k němu přišla do nemocnice, nepustil ji k sobě. Už nikdy se neviděli. Myslím často na tento příběh. Kolik bolesti, útrap, nespravedlností musel vydržet, ale nezlomilo ho to. Byl to veselý a strašně laskavý muž.

Čtěte také: Václav Knop: Na zkoušce volal František Filipovský, že domovník z Kampy je tu