Marta Červenková: Poznala jsem způsoby i povahy herců

Na co Marta Červenková nejraději vzpomíná a jak vypadal vrcholový volejbal v minulém století?

Dětství jste prožívala v Praze 5, jaké to bylo?

Narodila jsem se na Smíchově, v pěti letech jsem se přestěhovala do Košíř, tam jsem žila 83 let. Bylo to hezké dětství, až na období, kdy byla válka.

Ovlivnila vás válka?

Určitě, měli jsme strach. Já jsem v roce 1944 začala hrát volejbal, tak jsem měla štěstí. Měli jsme totiž dobré vedení a nechodili jsme nikde po venku sami. Báli jsme se ale cokoliv říct nebo udělat, aby se nám nic nestalo. Já vždycky říkám, že jsem kvůli tomu neměla pubertu. Chodili jsme ale v květnu roku 1945 zamalovávat německé nápisy.

Zdroj: DENÍK/Klára Cvrčková

Kde jste tehdy hrála?

Vstoupili jsme tehdy do klubu Hvězda Košíře, trénovali jsme hlavně venku, ale v zimě jsme chodili trénovat do strahovské sokolovny. Když jsme šli domů, tak jsme jezdili z kopce na kufrech. Tatínek se tehdy hodně divil, proč ho mám každou chvilku rozbitý. Jezdili jsme tak, že jsme utvořili řetěz, starší byli vždy na začátku a na konci. Tatínkovi, když to viděl, to bylo hned jasné. Měli jsme z toho legraci.

Ve volejbale jste poté pokračovala?

Závodně jsem ho hrála až do 45 let, kdy jsem se rozhodla odejít, protože jsem věděla, že musím pracovat na důchod. Nejvýš jsme hráli 2. ligu.

Bylo možné se sportem tehdy uživit?

Kdepak, to určitě ne. Musela jsem paralelně pracovat. Sami jsme si kupovali dresy, boty prostě všechno. Až když jsem hrála za tým Slovan film, tak jsme někdy dostávali tzv. diety, přibližně deset korun. Ale jinak veškeré vybavení jsme si nakupovali ze svého. To nebylo jako dnes, kdy dostávají hráči peníze za výhry a podobně. Skončili jsme potom v roce 1972.

Zdroj: DENÍK/Klára Cvrčková

Bylo možné to dohromady stíhat?

Museli jsme se různě dovolovat z práce, když to bylo nutné. Proto jsme se potom v 45 letech rozhodli, že už skončíme, abychom neměli v práci prostoje. Některým kvůli tomu totiž sráželi z platu peníze. Jezdili jsme ale hlavně o víkendech, protože jsme hráli druhou ligu. Vždycky jsme čekali, než na nás přijde řada, a koukali na ostatní zápasy. Přitom jsme pletly, to bylo ale za tu dobu svetrů… Díky hraní jsem si udělala kamarádky.

Jak často jste trénovali?

Dvakrát týdně a o víkendech se hráli zápasy. V létě se hrálo jedině venku na kurtech. Neměli jsme žádná soustředění, jako je to dnes.

Mívali jste často zranění? Pro dnešní volejbal jsou typické zlomené nebo vykloubené prsty…

Prsty jsme zlámané neměly, spíš to byla vykloubená zápěstí a výron na odrazové noze. Tenkrát jsme se občas pod sítí nakopli, když jsme vyskočili na blok, rozhodčí si toho nemohl všimnout…(smích)

Vypadala pravidla stejně jako v součanosti?

Ne ne, set se hrál do 15 bodů a ne vždy byl bod, hrálo se na ztrátu míče. Když například při podání míč škrtl o síť, měli jsme ztrátu a soupeř podával, ale nikdo nedostal bod. Taky se nehrálo na žádné přebíhání, ale tvořili jsme dvojce, vždycky nahrávačka a smečařka. Podávalo se zespodu a ne jako teď z výskoku a podobně. Dneska se hraje do 25, protože je za všechno bod.

Sledujete volejbal i dnes? Líbí se vám?

Koukám na všechno, ale už se mi to moc nelíbí. Není to takové, jako když jsme hráli my. Dnes i ženy jsou trénované, že hrají pomalu jako muži. Mají kladivo v ruce, jak jsme vždycky říkali.

Vystudovala jste obchodní školu, kam jste šla poté pracovat?

Stala jsem se účetní, to jsem dělala až do důchodu. A na to jsem dojela, stejně jako ostatní účetní. Byli jsme totiž nejméně placené a chtělo se po nás nejvíc práce.

Kde jste pracovala?

Až do 65 let jsem byla na stejném místě, v Ústřední půjčovně filmů. Také jsem vyučená modistka, ale to mě nikdy nelákalo, nebavilo mě to.

Díky práci jste jezdila do Karlových Varů, jaké to bylo?

Pracovala jsem v oddělení kinotechniky, naším úkolem bylo projektovat, zařizovat a vybavovat biografy. Na filmový festival do Karlových Varů jezdili lidé ze všech oddělení, byla to velká parta. Poznala jsem tam povahy a způsoby herců hodně zblízka. Dnes to tam funguje úplně jinak.

Jak se Vaše práce proměňovala?

Začínala jsem klasickým podvojným účetnictvím, pak bylo například propisovací a podobně. Pořád se to měnilo. Dělali jsme ale všechno ručně. Jediná technika, kterou jsme měli, byla kalkulačka. Museli jsme mít všechno v hlavě, dneska je to mnohem jednodušší.

Bydlíte celý život v Praze, jak moc se změnila?

Změnila se samozřejmě hodně, je to úplně jiné. Když teď slyším, jak se dohadují o vybudování metra D, tak se musím smát. Pamatuji si, že když kopali metro B, tak jsme měli po domě cedulky s nápisem: Omlouváme se, pod Vámi děláme metro. Byla to potom sláva, když ho otevírali.

Co vás nejvíc těší dnes?

Hodně mě baví různé kroužky tady v domově. Já tomu říkám, že je to souboj s pamětí.

Čtěte také: Božena Vacíková: Jsem babička jednadvacátého století