VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Marie Poncarová: Diktovali nám, že vše, co přinesl minulý režim, bylo špatné

Praha /FOTOGALERIE/ - Marie Šebestová Poncarová se narodila v roce 1938. Celý život pracovala jako zdravotní sestra. Když končila válka, vzal ji tatínek na procházku Prahou a kladl jí na srdce, aby si tu hrůzu, co vidí, dobře zapamatovala.

31.12.2016
SDÍLEJ:
Zvětšit fotografii

Marie Šebestová Poncarová.Foto: DENÍK/ Dimír Šťastný

Maminka se pak na něj za to hněvala, že Marii už v sedmi letech kazí iluze o světě.

Kdy jste začala vnímat svět okolo sebe a to, že je válka?

Nevím přesně. Ale utkvělo mi v paměti, že všude houkaly sirény a rodiče mě vždy popadli, zabalili do deky a utíkali jsme do sklepa. To bývalo dost často.

Říkali rodiče něco, aby vás uklidnili?

Spíše až když byl konec války. Tatínek mě vzal na procházku po Praze a ukazoval mi tu hrůzu kolem. Říkal, abych si vše dobře prohlédla a nezapomněla na to, jak to vypadalo, když byla válka. Dodnes jsem schopná říci, co měl tatínek na sobě. Jarní košili a sandály. To se maminka hodně zlobila, protože si nevzal pořádné boty.

Jaké to bylo potom ve škole, co vás učili?

Paní učitelky nám často opakovaly, že válka je špatná věc, že nás Němci hodně poškodili a že se musíme bránit.

Pak ale přišel rok 1948 a s ním nástup komunistické strany k moci…

Měli jsme ve škole občanskou nauku, kde nás učili různé politické události. Existoval obrázek, kde na Staroměstském náměstí stál Gottwald a Stránský, kteří ve svém proslovu přesvědčovali lidi v davu o tom, že už bude všechno dobré. Když se ale situace změnila, tak nám ve škole nařídili, abychom si vzali učebnici a některé strany, odstavce nebo věty jsme si museli škrtnout. Takhle jsme listovali celou učebnicí a oni nám diktovali, co minulý režim přinesl a že to bylo všechno špatné. Došlo právě i na tento obrázek. Museli jsme ho vytrhnout a roztrhat. Já chápala, že Stránský byl vnímán jako zrádce, ale ptala jsem se tatínka, proč trháme i Gottwalda, když je to vlastně náš prezident.

Co vám odpověděl?

Že jsem moc malá, abych tomu porozuměla, ale že za čas budeme trhat i toho Gottwalda. Jasno jsem tedy měla až ve chvíli, když jsem v patnácti letech vycházela ze školy.

Čemu jste tehdy porozuměla?

Viděla jsem, že dobré to sice není, ale v duchu si pořád říkala, že válka byla horší. Na střední škole pak byla učební lekce zaměřená na vzrůst tehdejšího režimu. Bylo znárodnění, nábory do dolů a zavírání lidí. Tatínek se mi to snažil vysvětlit a maminka se na něj zlobila, že mi kazí iluze.

Možná byste je stejně ztratila s rokem 1968, nebo ne?

V tu dobu jsem zrovna byla na takzvaném zástupu v jeslích v ulici Na Příkopě. Chodili jsme s dětmi ven na procházky do centra. Když ale začal neklid, tak se všichni rodiče nahrnuli do jeslí a děti si rozebrali, protože v centru byla situace nejhorší. Dva nebo tři dny jsme tak seděly s kolegyní v jeslích úplně samy zavřené.

Jak se ruští vojáci chovali k Pražanům?

Ze začátku se tolik nepovyšovali. Ale postupem času se úplně všechno podřizovalo jejich řízení.

Po okupaci se změnila atmosféra i vzhled hlavního města, je to tak?

Hodně budov bylo poničených. Veřejnost se rozdělila na dva tábory. Někdo byl pro a někdo proti. Ale většina byla proti.

Pořád jste pracovala jako zdravotní sestra?

Jistě. Až do roku 1989, kdy se zase začalo hodně debatovat o nepokojích souvisejících s převratem. V té době by mě ovšem ani nenapadlo, že se něco takového stane. Zrovna jsem ani nebyla v Praze. Poslali mě do lázní a tím mě trochu potrestali.

Jak to?

Protože jsem u toho nemohla být. Na pokoji jsem ale měla televizi. Celý den jsem u té televize seděla a sledovala jsem, co se v Praze děje. Jak jdou davy lidí z Albertova k centru.

Co pro vás převrat znamenal?

Asi se bude mnoho lidí mračit, ale já jsem dlouholetá členka komunistické strany. Můj tatínek byl takzvaný předválečný člen strany. Brzy jsem proto na jeho popud do komunistické strany vstoupila. Měla jsem víru, že to bude dobré.

Pro vás ten rok 1989 tedy znamenal prohru?

Teoreticky ano. Když jsem se vrátila z lázní, tak mě nepřijali ani zpět do práce. Už mě v nemocnici nechtěli. Kolegyně mi měla nechat na vrátnici klíče, jenže vrátný mi řekl, že tam nikdo nic nenechal. Ředitel si mě pak nechal zavolat a vysvětlil mi, že se situace změnila, protože komunistická strana se zrušila a všichni kromě mě z ní vystoupili. Abych se na něj nezlobila, ale že tam dál nesmím být. Ať jdu do invalidního důchodu, protože jsem nemocná a psychicky špatná.

Vy jste ale byla během převratu pryč, tudíž jste ze strany vystoupit nemohla…

Oni se mě potom ovšem zeptali, jestli chci ze strany vystoupit, a já řekla, že ne. Jsem v ní dodnes.

Chovali se k vám potom kvůli tomu lidé jinak?

Dlouholeté kamarádky se ode mne neodvrátily, ale bylo hodně lidí, kteří svůj postoj ke mně změnilo.

Jak jste to snášela?

Když se to nakupilo, tak jsem se sesypala. To byl rok 1990. Musela jsem být dokonce měsíc v nemocnici. Rodiče i bratr mě přesvědčili, abych tu nabídku přijala a šla ve dvaapadesáti do důchodu.

Bylo setrvání v komunistické straně vaším přesvědčením? Zmínila jste totiž, že vás do toho výrazně natlačil tatínek.

To víte, že jsem potom bilancovala. Otec mě přesvědčoval, že je to tak správné, a bratr byl zase pro nový směr. Takže ten mě zase přesvědčoval v jednom kuse, abych šla s novou dobou.

Takže jste se v životě řídila buď podle tatínka, nebo podle bratra. Ale co vaše vlastní cesta?

Nikdy jsem nebyla dominantní typ a nechala se většinou ovlivnit. Doma jsme se i proto často dohadovali, protože se u nás v rodině střetávaly tyto dva protichůdné politické názory.

Proměnila se ve vašich očích nějak výrazně i Praha jako taková?

Hodně se to tu změnilo, domy, životní úroveň i Pražané, její obyvatelé. Jsem rozená Žižkovanka, takže jsem o ni měla vždy strach, ale zatím to vždy dobře dopadlo.

Domov pro seniory Elišky Purkyňové- je příspěvková organizace založená hlavním městem Praha. Hlavním předmětem činnosti je péče o seniory podle zákona o sociálních službách. Domov poskytuje seniorům pobytovou službu, odlehčovací službu a službu Domova se zvláštním režimem, a to ve dvou objektech v Praze 6 v budově v ulici Cvičebná a v budově v ulici Thákurova.

V seriálu Příběhy pražských pamětníků každou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů a známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách: www.prazsky.denik.cz a www.praha.euTento projekt vznikl za podpory hlavního města Prahy.

Čtěte také: Jaroslav Skřivánek: Měl jsem štěstí, potkával jsem dobré lidi

Autor: Andrea Grubnerová

31.12.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Na Dvořákově Praze Jiřího Bělohlávka nahradí Hrůša a Altrichter

Jiří Bělohlávek.

Bělohlávka v ČF zastoupí dirigenti Altrichter, Hrůša a Netopil

Vařit můžete i pod širým nebem

Nemusíte vařit jen v domě. Můžete si pořídit kuchyň, která bude stát pod oblohou, nebo alespoň pod krytým přístřeškem na zahradě. A není to ani tak složité.

Ostatky Horákové jsou 67 let po její popravě stále neznámo kde

Praha - Ani 67 let po justiční vraždě právničky Milady Horákové není zřejmé, jak komunistický režim naložil s jejími ostatky. 

Záchranáři nově sídlí v Radotíně. Na řadě jsou Ruzyně a Strašnice

Praha – Nové prostory v areálu hasičské stanice v Radotíně, kam přestěhovali svou výjezdovou základnu z průmyslového objektu v nedalekých Lahovicích stojícím na území ohroženém povodní, otevřeli v úterý pražští záchranáři.

DOTYK.CZ

Prima vyhodila vedoucího vydání Diváckých zpráv neprávem, rozhodl soud

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl po třech letech ve sporu mezi televizí Prima a vedoucím vydání jejích Diváckých zpráv Jiřím Fröhlichem. Ten se soudil o neplatnost okamžitého zrušení svého pracovního poměru. Soudkyně obvodního soudu dala Fröhlichovi za pravdu. Rozsudek zatím nenabyl platnost, obě strany se mohou odvolat.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies