VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Marie Fialová: Tatínek se nikdy nesmířil s tím, že nám zabavili majetek

Praha - Semilská rodačka Marie Fialová se narodila v roce 1929. Do Prahy přišla ve čtrnácti letech kvůli studiu na prestižní obchodní akademii v Resslově ulici.

15.4.2017
SDÍLEJ:
Zvětšit fotografii

Pamětník - Marie Fialová.Foto: Archiv VLP / Šťastný Vladimír

Rodiče vlastnili knihkupectví a tatínek chtěl, aby po něm jeho dcera rodinný obchod převzala. Po nástupu komunistické strany k moci se ale vše změnilo. Rodina zůstala naprosto bez majetku a její tatínek se s tím nikdy nedokázal smířit.

Nebáli se vás rodiče pustit do světa?

Nebylo vám ani patnáct. Kdepak. Bydlela jsem u tety i s bratrancem a sestřenicí. Oba chodili také do školy, takže jsme si to všichni užívali. Měla jsem svůj malinký pokojíček, který původně byl pro služku, kterou ale neměli. Navíc jsem jezdila na víkendy domů.

Kdo vlastně přišel s nápadem, že půjdete do Prahy?

Měli jsme v Semilech knihkupectví. Otec, jelikož neměl syna, tak chtěl, abych to po něm potom převzala já. Bylo ale potřeba mít dostatečné vzdělání, proto mě poslali do Prahy studovat. Hlavní město mě okamžitě učarovalo, byla jsem nadšená.

Necítila jste ani trochu strach z cizího města?

Ne, já po tom toužila. Milovala jsem Prahu, odmala jsem sem jezdila s babičkou. Líbilo se mi ve velkoměstě a mám ráda hodně lidí kolem sebe. Navíc teta byla moc hodná. Hrávali jsme na klavír, zpívali, trávili večery při svíčkách.

Zažila jste v metropoli během války nějakou dramatickou situaci?

V roce 1943 ano. Byla jsem ve škole, ale protože byl hlášený nálet na Prahu, tak nás pustili domů. Šla jsem dnešní Vinohradskou ulicí směrem k domovu. Zanedlouho začaly padat bomby v místě, kudy jsem chvíli předtím šla. Měla jsem velké štěstí. Když jsem přišla k tetě, pekla zrovna buchty. Na to nikdy nezapomenu.

Neměla jste pocit, že by to v Semilech bylo bezpečnější?

To ani ne. Jednou jsem jela za rodiči a náš vlak byl ostřelovaný. Četníci nás nechali všechny vystoupit. Spoj se tak zpozdil o několik hodin. Naši měli strach, protože o mně nic nevěděli. Když jsem pak přijela večer domů, řekl mi tatínek, že už se do Prahy nevrátím, protože se bojí. Vyřešili to i s vedením školy. Což nebylo nic těžkého, jelikož to ve školách tehdy stejně nestálo za nic, vzhledem k době.

Byla jste tedy u rodičů v době, kdy končila válka?

Ano. Bylo to pěkné. V květnu jsem vítala ruské vojáky. Měla jsem na sobě lužickosrbský kroj a takový veliký čepec. Protože maminky praprarodiče pocházeli z Lužice, z Budyšína.

Jak dlouho jste tam zůstala?

Jen do září roku 1945. Pak jsem normálně nastoupila do školy a odmaturovala. Později jsem nastoupila do práce v nakladatelství, protože tatínek chtěl, abych měla i praxi, než se vrátím.

Knihkupectví jste ale později nepřevzala, je to tak?

Ne, přišlo znárodnění. Rodiče byli vystěhováni z bytu do jedné místnosti bez příslušenství. Vyhodili je z obchodu, tatínka poslali pracovat do cihelny a maminka dělala domácí práce, takové dřevěné hračky. Už tedy nebylo vhodné, abych se domů vracela. Zůstala jsem proto v nakladatelství.

Jak ztrátu majetku nesli rodiče?

To byla tragédie. Obzvlášť pro tatínka. Říkal si pořád, že to nebude dlouho trvat a obchod mu vrátí. Psychicky hodně trpěl a nakonec skončil v Kosmonosích. To je psychiatrický ústav. Později ho sice propustili, ale pořád nebyl psychicky v pořádku a nakonec v roce 1960 zemřel. Onemocněl a odmítal se léčit. Nikdy se nesmířil s tím, že mu sebrali to, co si sám vybudoval.

Mluvila jste s ním o tom, než zemřel?

To víte, že jsme spolu mluvili. Mnohokrát. Pořád hovořil o tom, že to bude lepší. Nebyl moc společenský, protože byl knihomol a introvert. Věčně ležel v knížkách. Padesátá léta pro vás tedy nebyla úplně šťastným obdobím. Byla strašná. Sice jsem se i vdala a otěhotněla, ale bohužel se nám narodil mrtvý chlapeček a s manželem jsme se později rozvedli. Byla jsem dva roky svobodná a v 1958 jsem se znovu vdala a o rok později se nám narodila báječná dcera.

Takže se to všechno potom obrátilo v dobré. Kde jste se seznámila s druhým manželem?

Bydlela jsem na Smíchově a měla jsem tam i švadlenu. Šila tam i nějaká paní Fialová. Jednou jsme se zapovídaly a ona říká, že má čtyři syny a jen dva jsou ženatí. Jestli se nechci s těmi svobodnými seznámit. Tak jsem na to kývla. Měla jsem se s nimi sejít v nějaké kavárně, jenže ten jeden nepřišel, protože už dívku měl, ale maminka to nevěděla. Přišel jen Oldřich. Oťukli jsme se a pak šli ven znovu a znovu. Po tři čtvrtě roce jsme se vzali a nelituji ani jediného dne tohoto manželství.

Co vaše maminka? Nepřestěhovala se za vámi?

Pořád bydlela v Semilech, ale do Prahy dojížděla. My jsme jí tam nechali přistavit toaletu a sprchu měla k dispozici u sousedů. Pak ale už na tom nebyla dobře, tak se k nám přestěhovala . Zeptám se na rok 1968.

Pracovala jste dál v nakladatelství? Změnilo se pro vás něco?

Bylo to pořád stejné. V nakladatelství mě nikdy nenutili, abych vstoupila do strany. Měli jsme báječného ředitele, který byl sice srdcem přesvědčený soudruh, ale na druhou stranu zaměstnával lidi, které z jiné práce vyhodili, protože nebyli ve straně. Hleděl pouze na to, jak zaměstnanci pracují a více ho nezajímalo. Byla jsem tam až do roku 1986. Donedávna jsme se scházeli v kavárně vinohradského divadla. Čímž se dostáváme k roku 1989.

Vzpomněla jste si v době revoluce na tatínka, co by v tu chvíli cítil?

No jistě. S maminkou jsme litovaly, že se toho, když nám vrátili majetek, nedožil. To bylo smutné. Musel by čekat dlouhých několik desítek let, aby se mu jeho přání splnilo.

Autor: Andrea Grubnerová

15.4.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Radovan Krejčíř.
9

Soud znovu zastavil stíhání Krejčíře za únos podnikatele Konečného

Pivo Aurosa se prodává v třetinkové lahvi s růžovým nádechem.
DOTYK.CZ
5

České pivo určené ženám pobouřilo Britky. Je to sexismus, zlobí se

Doprava se v Praze zahustila, ovlivňují ji nová omezení

Praha – Viditelně ucpanější než v jiných pracovních dnech, což je teď v době prázdnin neobvyklé. To byla Praha pondělního rána. Deníku si svorně postěžovali dva řidiči, kteří v zaměstnání v Jinonicích sedí u sousedních pracovních stolů – a jejich cesta se nečekaně protáhla.

Opravy – kdy je hradí nájemce a kdy pronajímatel?

Nájmy bytů jsou poměrně obvyklé, méně častý byl donedávna pronájem domů, nicméně to se mění. S ohledem na vysoké ceny pozemků dává řada lidí přednost právě pronájmu. Přesto i na první pohled jednouchý pronájem s sebou nese řadu právních aspektů, na které je třeba dávat pozor. Jedním z nich jsou nepochybně opravy pronajímané nemovitosti.

AKTUALIZOVÁNO

Vláda definitivně schválila, že se Praha pokusí získat sídlo EBA

Praha - Česko se pokusí po odchodu Velké Británie z Evropské unie získat pro Prahu sídlo Evropského bankovního úřadu (EBA). Vláda dnes definitivně schválila podání přihlášky, řekl novinářům během jednání zmocněnec pro kandidaturu Karel Dobeš. ČR podle něj bude mít velkou konkurenci, jako svou výhodu prezentuje například bezpečnost a dobrou přístupnost hlavního města. Pro úřad má připravenou kancelářskou budovu nedaleko středu města, která bude dostavěna na začátku roku 2019. Jasno o tom, kam se EBA z Londýna přestěhuje, by mělo být v listopadu.

Nejen slunce, oči ohrožuje v létě i voda a nebezpečný prvok

Léto je spojeno s lákavou představou dovolené, lékaři ale upozorňují, že pro naše oči je to ale naopak období plné nástrah v podobě slunce, klimatizace i špinavé vody.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení