Když zjistíte, jaké to je nechodit, užíváte si pak každý pohyb

Anně bylo v té době třicet let. Do té doby žila zcela běžným životem. Její stavy se postupem času ale vůbec nelepšily. Naopak, o rok později už nemohla skoro chodit a ušla maximálně osm set metrů. Navštívila tak známého ortopeda. „Popsala jsem mu své problémy s chůzí i občasné pády. On mě na základě toho poslal na neurologické vyšetření,“ říká paní Anna.

Olga Tichá: Zdraví ji zrazovalo, ale ona boj o život nikdy nevzdala

Diagnoza zněla jasně 

Lékařka na neurologii podle ní okamžitě pojala podezření, co za jejími stavy zřejmě stojí. Její domněnky byly správné. Diagnóza zněla jasně: roztroušená skleróza. „Byla jsem v šoku. Nejhorší pro mě byla představa, co bude s dětmi, které v té době byly ještě malé,“ vypráví pacientka. To, co v té chvíli cítila, byla podle ní naprostá směsice všeho. Na jednu stranu tak byla klidnější, že všechny problémy, které ji nenapadly, že spolu souvisejí, jsou jedna diagnóza. Na druhou stranu, když si o nemoci přečetla, že je nevyléčitelná a že vede postupem času k invaliditě, nebylo to pro ni jednoduché. „Myslela jsem si, že budu na vozíku a už s dětmi nikdy nepojedu na kole a nebudu se jim moci věnovat naplno.“

Nemoc vnímala jako výzvu

Lékaři z neurologie léčili Annu kortikoidy, které sice její deprese a smutek prohlubovaly, na druhou stranu ale díky nim mohla opět chodit. Jakmile se pak trochu vzpamatovala, vzala svou nemoc jako výzvu a začala aktivně běhat, lyžovat a jezdit na výlety. Podle ní to bylo totiž to jediné, co mohla svépomocí pro zlepšení svého stavu udělat. „Jakmile jednou zjistíte, jaké to je nechodit, užíváte si pak každý pohyb,“ tvrdí. O tři měsíce později jí byla nasazená biologická léčba.

Ta zabrala výborně. Díky ní může dnes Anna normálně pracovat a ataky nemoci za posledních čtrnáct let spočítá na prstech jedné ruky. Na druhou stranu však přiznává, že spíše než pro ni byly začátky nemoci mnohem těžší pro její blízké okolí. „Výkyvy nálad jsem zaregistrovala jen párkrát. Moje holky sice občas říkají, že jsem byla protivná, ale už nedodají, že ony byly zase v pubertě a v té době jsou pro děti všechny matky protivné,“ vzpomíná s úsměvem. „Popravdě byly a jsou moje dcery skvělé. Když se o nemoci dozvěděly, stály při mně a učily se „eresce“ spolu se mnou,“ konstatuje.

„Přála jsem si, aby mi tu nohu vzali. Abych se zbavila té strašné bolesti“

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti

Jiný průběh však mělo Annino manželství. „Nemoc byla jedna z posledních kapek našeho vztahu. Dobrý vztah to upevní, špatnému strhne základy.“ Dnes už ale Anna Ryšavá ví, že nemusí být superžena ani supermatka. Díky této nevyzpytatelné nemoci se naučila mít se ráda a nic si nevyčítat. „Dalo mi to lepší pohled na svět, začala jsem žít teď a tady. Užívám si obyčejnější věci, jako když svítí sluníčko a já můžu jít ven, zkrátka si tak žiji svůj jeden život,“ dodává.

„Vůbec jsem netušila, o čem mluví, když řekli Crohnova choroba“