Jaroslava Štaffová: Totalitní režimy vzaly Dejvicím jejich kouzlo

Byly Dejvice opravdu tak luxusní čtvrtí na bydlení?

Bubeneč a Dejvice byly báječné. Perfektní bydlení. Bylo tam ministerstvo národní obrany, tím pádem se kolem pohybovalo hodně důstojníků. To si pamatuji, i když jsem ještě byla tehdy malá holka. Bylo to překrásné. Nahoře pod Hradem je ještě obrovská budova ve veliké zahradě, to je bývalá kadetka, takže i ti chlapci, kteří tam studovali, tedy kadeti, chodili v uniformách. Jak říkám, Dejvice jsem milovala. Měla jsem tam krásné dětství.

Václav Trkovský: Na svém dresu měl českého lva s rudou hvězdou

Na co z dětství nejraději vzpomínáte?

Pamatuji si, že vždy v neděli dopoledne jsme s tatínkem chodili nahoru na Hradčanské náměstí, kde dnes stojí socha prezidenta T. G. Masaryka. Tam hrávala hudba, která patřila Hradu. Pravidelně tam dělali koncerty. Na tom kousku betonové rampy, kde je právě dnes ta socha, jsem sedávala.

Měla hudba u lidí úspěch?

Ano. Chodili tam snad všichni obyvatelé Dejvic. To jsou krásné vzpomínky.

Dnes už je to všechno pryč. Kdy se podle vás to noblesní kouzlo z Dejvic vytratilo?

Všechno změnily režimy. Hlavně komunismus. V Dejvicích se pěkně bydlelo, byla to dobrá adresa, a tak se snažili do tamních bytů nastěhovat samí komunisté. Začalo to hned po válce.

Máte na mysli obsazování tamních bytů?

Ano. My jsme bydleli v domě, kde byli jen dvě partaje. A proti nám léta bydleli Němci. Oba mluvili perfektně česky. Pán pracoval v bance a jejich dcera byla provdaná za důstojníka československé armády. Když se například maminka zdržela v práci nebo na nákupech, tak jsem byla u nich. V pětačtyřicátém je najednou odvezli pryč. Mohlo mi to srdce utrhnout. Běžela jsem za maminkou a plakala jsem.

V roce 68 měl každý názor. Hlavně v hospodě u piva

Víte, kam je odvezli?

Někam do Slezska. Místo nich se pak nastěhovali nějací soudruzi Tykalovi. Tak to bylo vždy, jakmile se v okolí uvolnil nějaký byt.

Slyšeli jste pak ještě někdy o vašich německých sousedech?

Asi půl roku nato, co je komunisté násilím vystěhovali, se najednou ve schránce na dveřích objevil malý kousek papíru odtržený z nějakého pytlíku. Stálo na něm: Pane inženýre, pomozte nám. My jsme ve Slezsku.

Máte tušení, jak se k vám ten vzkaz dostal?

Nevíme. Někomu se to podařilo propašovat až do domu, kde jsme bydleli. Otec tehdy prožíval strašné chvíle, protože věděl, jací skvělí lidé to byli. Mezi našimi rodinami bylo hluboké přátelství.

Myslíte si, že lidé tehdy vliv komunismu podceňovali?

Přesně tak. Já to zažila na vlastní kůži. Jeden z manželových známých nám nabízel, že bychom mohli odjet žít do Peru, protože moc komunistů stále sílila. Už tehdy nás před tím nebezpečím varoval. Říkal, že vše půjde rychle z kopce. Já tehdy řekla, že nevím, proč bychom se někam měli stěhovat, když je už přece po válce. Co by tak asi mohlo být horší. Takovou pitomost jsem řekla.

Vzpomněla jste si ještě někdy na tuto vaši větu?

V roce 1947, když se vrátili lidé okolo Gottwalda. Předtím to bylo vše takové snové a lidé to neznali. Všichni si říkali, že ať už bude u moci jakákoli politická strana, tak horší než nemilosrdní Němci být nemohou. Tohle jsme si jako národ opravdu nezasloužili. Právě kvůli režimu jsem své tři děti dceru a dva syny, vychovala tak, aby nemuseli v takovém režimu žít.

Bohdan Kotrba: Esesáci vlítli k nám do bytu a převrátili ho vzhůru nohama

Kde teď vaše děti žijí?

Oba synové jsou ve Spojených státech amerických, konkrétně v Miami. Jeden odjel v osmašedesátém a druhý o deset let později, protože ještě studoval.

Jezdí za vámi často?

Teď v létě přijedou dokonce na delší dobu. Vnoučata prý mají už dva měsíce sbaleno, jak se k nám těší. Vnučka řekla, že by tady klidně žila, kdyby se ovšem nemusela učit česky. Moc se jí tu líbí, protože je všude zeleň a příroda. V Miami, kde žijí, je to totiž jen samý beton a asfalt. Bude to krásné, až budeme všichni zase spolu, už se na to moc těším.

Měli jsme povinnost Rudé armádě po osmašedesátém uvolnit místo

Proč jste za nimi nikdy neodjela? Nepřemýšlela jste ani později, že byste se odstěhovala do zahraničí?

To ne. Já jsem vždy byla zatvrzelá Česka. To samé je i moje dcera Kamila. Starší syn ji tehdy přemlouval, ať jde také, ale ona nechtěla. Je patriotka jako já.