Je o studium velký zájem?

Zrovna nyní se konají každé úterý a středu zápisy do letního semestru. Pokaždé se nám zapíše téměř tři a půl tisíce studentů. K dis-pozici mají dvanáct oborů. Přednášky se konají jednou za dva týdny a je jich celkem osm. Cena je velmi symbolická, čtyři sta korun za semestr.

Jste při přípravách hodin nebo při volbě oborů něčím limitováni?

Prakticky ne. Jediný limit nám vznikl před pěti lety, kdy byl zrušený Kulturní dům v Praze 7, kde centrum sídlilo. Ocitli jsme se ve vzduchoprázdnu a od té doby je to boj o přežití.

Stal se ze vzdělávání seniorů byznys?

Konkurence je velká. Univerzity třetího věku vznikly už téměř na všech fakultách pražských vysokých škol. Sama jsem vznik mnoha z nich iniciovala v letech 1987 až 1992. Aby naše nezávislé centrum bylo konkurenceschopné, držíme úroveň našich oborů a přednášek velmi vysoko.

Je správně, že tato sféra spadá mezi komerční záležitosti?

Tady je potřeba rozlišit, že naše centrum představuje nestátní vzdělávací projekt. Univerzity třetího věku jsou jinak součástí vysokých škol, mají k dispozici prostory a navíc dostávají dotaci na každého studenta. Proto klademe velký důraz na lektorské obsazení. Kvalita musí být špičková.

Je vaším cílem, aby se lidé neustále vraceli, nebo stačí, že se něco naučili a žili si zase svůj život?

Lidé, kteří k nám přijdou, jsou schopni u nás najít nový životní program. Mnoho studentů už se v mých programech vzdělává téměř třicet let a nikdy neodešli. To je jasný signál, že jsou spokojeni a že našli platformu sociálního kontaktu. Což považuji za důležitější než to, že se tam něco dozvědí a nějak vzdělají.

To bylo jedním z cílů? Aby bylo centrum více než jen vzdělávací institucí?

Také. Dokonce dáváme příležitost samotným studentům, aby se podělili o svůj potenciál, o své schopnosti a dovednosti s kolegy prostřednictvím takzvaného Klubu vzájemného porozumění. Oni sami zde pak vedou kurzy pro ostatní.

A chtějí vystoupit z davu?

Za to mluví fakt, že nám na této bázi funguje asi dvacet jazykových kurzů. I další. Například malování s akade-mickou malířkou, turistický kroužek, taneční kroužek, pěvecký sbor, dámský klub s módní návrhářkou, kurzy jógy, zdravotní a tělesná výchova. Kdo jsou učitelé? Téměř všechny kurzy vyučují profesionálové, kteří se zabývali danou oblastí ve svém profesním životě. To, že nastoupili do důchodu, neznamená, že o tyto schopnosti najednou přišli. Běžná společnost jim ale nevytváří dostatečné předpoklady, aby svůj potenciál ještě mohli využít. V tomto je klub výjimečný.

Kolik studentů je v jednom kurzu?

Pokud jde o dvanáct základních, tak tam může být v jednom kurzu až 400 studentů. Na jazykových předmětech je pak kolem deseti lidí, na turistických a tanečních kurzech kolem dvaceti.

O jaké předměty je velký zájem?

Vede výuka jazyků. Především angličtina. Tu se chtějí naučit všichni, protože v době jejich mládí to nebylo zcela obvyklé. Velký zájem je také o různé druhy cvičení. Co se týká základní nabídky oborů, tak velký zájem je pravidelně o pražská témata, historii nebo o psychosomatickou medicínu a psychologii.

Jsou i kurzy, u kterých jste se naopak netrefili a zájem o ně nebyl?

Nabídli jsme kurz ruštiny a o ten zájem vůbec nebyl. Tak jsme ho zrušili. Nebo jsme zkoušeli šachy, ale tam jsme neměli pořádného lektora.

Jaké jsou novinky v Centru pro letošní rok?

Od února nabízíme nový obor, Pražské hospůdky a kavárničky. Je to jak o architektuře, tak o osobnostech a místech, která navštěvovaly. Studenti se do podniků půjdou i podívat. Vyučovat to bude výborná lektorka, která má Prahu v malíčku. Nabízíte ještě jiné nové obory? Samozřejmě. Třeba kurz Bible čtená bez předsudků, Hudební skladatelé, Jak se žilo ve středověku či Jak se žije v Evropě.

Odráží se na přístupu studentů k učení jejich věk?

Jistě. Neskládají žádné zkoušky, nemusí nikde sedět povinně. Motivací ke studiu je pouze jejich zájem o obor. Navíc to vše dělají v klidu, protože na to mají čas.

Organizujete také výměnné pobyty studentů. Kam se mohou podívat?

Od roku 1991 jsme uskutečnili téměř padesát výměn. Vždy se stejně motivovanými seniorskými studenty, obvykle z univerzity třetího věku nebo institutů pro studia v důchodu. Byli jsme opakovaně v Australii a USA, Jižní Africe, Novém Zélandu i Kanadě a téměř ve všech evropských státech. Zveme si k nám seniorské studenty a staráme se o ně.

Dělá tento typ výměn ještě někdo ve světě?

Nikdo, nebo o tom nevím. Je to náročné po organizační stránce. Vím ale, že ti, kteří s námi výměny měli, si pak chtěli troufnout na vlastní, ale nikdy je nezrealizovali. Je to velká odpovědnost a musíte mít spolehlivého partnera na druhé straně.

Jaké výměny máte nyní v plánu?

Máme potvrzenou výměnu z Lublaně ze Slovinska a z dánské Kodaně. Na příští rok počítáme také s výměnou z ostrova Mauricius a z Indie.

Přednášíte i v zahraničí. Jsou seniorští studenti z České republiky v něčem jiní?

Naši lidé jsou více nadšení a zodpovědní.

Na co jste nejvíce pyšná za tu dobu, co program funguje?

Na to, že studenti neodcházejí, ale zůstávají, případně odejdou, ale po čase se zase vrátí. Někteří tu prožili třetinu života a mnohdy říkají, že neví, co by těch třicet let vlastně dělali, kdyby nestudovali. To je pro mě největší odměna.

Centrum celoživotního vzdělávání
Dana Steinová pomáhala v roce 1983 založit Klub aktivního stáří. Z něj se potom v roce 1988 vyklubala na Fakultě všeobecného lékařství Univerzita 3. věku.
Důvod k založení: paní Steinová a její spolupracovníci byli přesvědčeni, že lidé, kteří maturovali před padesáti lety, by se měli znovu naučit učit. I kdyby šlo o studium zájmové.
V roce 1993 vznikl projekt, mezigenerační univerzita volného času. Zázemí získal v Kulturním domě v Praze 7.
Po letech se oba projekty spojily pod jednou střechou, přidalo se Centrum zdravého stárnutí a v roce 2005 vzniklo Centrum celoživotního vzdělávání.

Čtěte také: Praha nemá plán, co bude se seniory