Bohdan Kotrba: Esesáci vlítli k nám do bytu a převrátili ho vzhůru nohama

Jak se ve třicátých letech v Praze žilo?

Měl jsem krásné dětství a mládí. Dodnes vzpomínám na samé lumpárny. Do školy jsem chodil na Palmovku. Kousek odtamtud byla taková koule. Dokonce se o ní zpívala písnička. Zněla asi takto: „Na Palmovce v Libni, stojí koule kulatá a v tom má filiálku starej Hulata." Takové legrační písničky mi zpívávala mamka.

Měli jsme povinnost Rudé armádě po osmašedesátém uvolnit místo

Jak jste jako dítě vnímal válku?

Musím říci, že i když byly hodně těžké časy, neměli jsme se špatně. Pamatuji si, že otec se vždy někam ztratil a pak přinesl plné tašky jídla. Jezdil na Slovensko, kde pokaždé nakoupil velké množství potravin pro nás a příbuzné. Snažil se starat o rodinu. Já ale nikdy nepochopil, jak to dělal, že ho ani jednou nechytli, jelikož na nádraží se dělaly kontroly. Za šmelení byl v té době totiž koncentrační tábor.

Kde vzal otec potravinové lístky?

Tehdy se kupovaly načerno. Proto jezdil právě na Slovensko, které bylo zemědělským státem a husa se tam dala sehnat za babku. Mouku a další věci jsme zase obstarávali na chatě. Otec tam obcházel vesnice, kde měl známé sedláky. Ti mu dali pytel obilí, my pak s bratrem čapli takový dvoukoláček a už jsme si to mydlili do Mirošovic, kde byl mlynář Mládek, který to tátovi semlel. Ze šrotu pak máma dělala šišky a krmila tím husy. Chovali jsme i slepice, ale tak, aby to nikdo neviděl, protože jinak bychom museli odevzdávat vajíčka. Takhle nějak jsme si žili.

Válka se vás tedy přímo nijak nedotýkala?

Spíše ne, ale jednou jsme měli docela velký problém. Bylo to v době Heydrichiády, kdy zastřelili protektora. Němci přilítli do Libně a vše tam uzavřeli. Tehdy nebyly vůbec klidné noci, protože esesáci prohledávali všechny byty v okolí. I k nám do bytu vlítli v noci a převrátili to tam vzhůru nohama. Bydleli jsme v Hejdukově ulici, která navazuje na Novákovu, takže hledali ty atentátníky.

Tatínka odvezli do koncentračního tábora, už se nikdy nevrátil

Ublížili někomu?

Myslím, že ne. Ale nadělali bordelu, že si to ani nedovedete představit.

Měl jste strach?

Až později. To jsme se báli o tátu. Protože když na konci války začala Amerika bombardovat Prahu, poslal nás do Mnichovic na chatu. Nevím, podle čeho byli Američané navigováni. Vždy jsme vyběhli s bráchou na kopec a koukali v dálce na Prahu. Všude tam bylo černo a hodně kouře, jak to hořelo. Emauzy, fabriky ve Vysočanech, všude byl dým.

O to větší tak pro vás musela být euforie z konce války…

V Benešově byla německá posádka, taková vojenská pohotovost pro Prahu. Když se tedy schylovalo ke konci války a v Praze začala revoluce, zalarmovali je a oni začali táhnout k hlavnímu městu. Byli asi dva kilometry od naší chaty. Mamka poschovávala všechny zásoby. Najednou ale začali Němci utíkat. Auta, pancéřáky, vše tam nechali. My jsme se pak dozvěděli, že u Popovic je přepadla Rudá armáda. Šla jim právě naproti, tak to byl docela masakr. Němci utíkali horem, dolem, kam se dalo. Tím, že měli naspěch, nechali na místě veškerou techniku. Bohužel jsme ale na konci války přišli o strejdu, který byl skvělý.

Petr Krásný: „Komunisté lhali. Tvrdili lidem, že Plzeň osvobodili Rusové“

Co se stalo?

Pracoval u libeňských četníků. Když byla revoluce, šel hájit barikádu na Trojském mostě a zastřelili ho tam. Dodnes má na místě pamětní desku. Měl mě moc rád. S tetou totiž dlouho nemohli mít děti, nějak se jim to nedařilo a přitom si děti tak přáli. Půjčoval si proto často mě, vozil mě kolem Vltavy a já mu pořád něco vyprávěl. Nejraději měl, když jsem mu říkal pohádky, protože jsem si hodně vymýšlel. V té době se podařilo tetě konečně otěhotnět, jenže jak šel bránit barikádu a zahynul tam, tak svou dceru nikdy nepoznal. Dodnes si pamatuji, jak byl šťastný a na dítě se těšil.

Jak vypadala atmosféra v Praze po válce?

Lidé byli nadšeni, že jsme osvobozeni. Všude byli ruští vojáci, ale nechovali se tu zrovna moc dobře. Můj táta se jich přesto pořád zastával, nebyla s ním na toto téma moc řeč a pokaždé jsme se pohádali.

V politice jste se nikdy neshodli?

Ne. Táta Rusům pořád fandil. Byl to starý poctivý Čech a komunistům stále věřil. Já bolševiky nenáviděl. Nikam do žádné strany ani svazu jsem nikdy nevstoupil. Měli jsme s tátou kolikrát debaty, které vždy končily tím, že jsme museli jít od sebe, jinak bychom se snad i poprali. Já viděl, že je komunismus stejné svinstvo jako fašismus.

Kde jste pracoval?

Vzali mě do učení do Pragovky. Do školy jsem dál už nešel, moc jsem na učení nebyl. Na naší chatě jsem si navíc udělal malou hospodu na zahradě, protože jsme tam neměli s kamarády kam chodit na pivo. Měli jsme to tam načerno, bez povolení, protože v šedesátých letech vám režim nedovolil vůbec nic.

Co se týče toho malého pohostinství, nevyděsil vás ani rok 1968?

Ne. Bylo to takové zastrčené místo, kraj světa, kde si nás nikdo nevšímal. Řešil jsem hlavně, abych uživil rodinu a mohl jim něco dopřát. Byla to taková divná doba. Nikdo vám s ničím nepomohl. Navíc jsem v tom roce odešel z práce.

Kam jste potom šel?

Do Pražských komunikací. Dneska jsou to Pražské služby. Opravoval jsem zametací stroje, bagry a další věci. Jednou při směně ale přišel personální, že se mnou rozvazují pracovní poměr. Když jsem se zeptal proč, řekl mi, že mám prý svoji firmu a oni nesmí nikoho v podnikání podporovat. Přitom to byl první rok, kdy vláda povolila, že člověk může soukromě podnikat, i když dělá v národním podniku. Vyhádal jsem si alespoň desetiměsíční odstupné, protože na to jsem měl nárok. Bylo to tehdy dost těžké.

Marie Fialová: Tatínek se nikdy nesmířil s tím, že nám zabavili majetek

Takže jste od té doby naplno podnikal?

Pronajal jsem si garáže v Libni a tam mě nechali dva roky. Pak přišla nějaká dáma z magistrátu, že ten pozemek potřebují ke znárodnění, abych ho do tří měsíců vyklidil. Navíc mi řekla, že na náhradu nemám nárok. Vůbec jsem netušil, co budu dál dělat. Všechny věci jsem musel odvézt na chatu a tím pádem jsem ztratil všechny pražské zákazníky. Později jsem ale někde v Holešovicích potkal jednu paní, které nikdo neutekl, protože, jak se říká, měla pusu na správném místě. Ta by opravdu ukecala každého. Tato dáma sháněla nějaké „ořezávátko" pro švédskou firmu, aby pro ni opravovalo válce, sbíječky a další stroje. Tak jsem do toho šel. Nakonec to ale byl vlastně obchod s Amerikou. Jenže protože v té době Československo jako takové nemohlo oficiálně se Spojenými státy obchodovat, tak to Američané dávali Švédům, kteří byli v té době jakýmsi polosocialistickým státem, a s těmi už jsme podle pravidel obchodovat mohli.