VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Anna Rousková: Viděla, jak na Emauzy začaly padat bomby

Praha /ROZHOVOR, FOTOGALERIE/- Anna Rousková je rozená Pražačka. Třicet let strávila jako sboristka v Národním divadle a podle jejích slov si tu nikdo žádné servítky nebral. Ať už byl u moci kdokoli. Přesto léta plná bojů a nečekaných zvratů přinesla i jí do cesty nejrůznější překážky.

18.2.2017
SDÍLEJ:
Zvětšit fotografii

Dům seniorů Chodov - Anna RouskováFoto: DENÍK/ Dimír Šťastný

Pamatujete si dobu, kdy začala válka?

Vím, že maminka chtěla jít hned nakupovat jídlo do zásoby, ale šetrný tatínek jí to zatrhnul. Přesto jsme ale nakoupili pár olejovek a další trvanlivé potraviny.

Chodila jste během války normálně do školy?

Byla jsem v klášterní škole. Tu ale potom zavřeli. Moc jsem nechápala, co se děje. Navíc jsme byli šetrná domácnost, neměli jsme ani rádio, takže jsme chodili poslouchat k sousedům.

Bála jste se války?

Jednou jsem měla opravdu strach. Šla jsem z hodiny klavíru dolů po Nuselských schodech a viděla jsem, jak na Emauzy začaly padat bomby. Až na poslední chvíli se za mými zády stočily na Vinohrady. Ve chvíli, kdy jsem přišla domů, maminka křičela a držela se dveří.

Jaká byla tehdy nálada mezi lidmi?

Lidé se více houfovali. Tvořily se skupinky, které si podávaly informace, a ledacos se od nich člověk dozvěděl. I ve škole jsme si říkali, co kdo slyšel doma od rodičů. Ačkoli jsme o politice nevěděli jako děti zhola nic.

Na konci války už jste ale stála na prahu dospělosti…

Bylo mi sedmnáct. Pamatuji si, že byla sobota. Lidé se rojili, zamalovávali německé nápisy a vyvěšovali vlajky. Já si oblékla červené šaty a běžela jsem na Karlov, na kopec, abych něco viděla. Dole Bělehradskou ulicí jeli němečtí vojáci a ještě po nás stříleli. Dojeli asi k bývalému vinohradskému nádraží a tam jim někdo hodil do toho auta granát.

Čtěte také: Dana Steinová: Lidé by se měli vzdělávat i padesát let po maturitě

Pomáhala jste potom s něčím?

Ano, v lékařském domě jsme rozdávali boty, oblečení a jídlo lidem, kteří se vraceli z koncentračních táborů.

Dolehly na vás příběhy těchto lidí i to, co vše si museli prožít?

To víte, že ano. Jenže oni o tom kupodivu nechtěli moc mluvit. Byli rádi, že se udrželi na nohou.

Nadšení ale dlouho nevydrželo. Přišel rok 1948…

Museli jsme sedmdesátiletým pánům tykat a říkat jim soudruhu.

Vy jste v té době už pracovala, nebo jste šla dál studovat?

Po maturitě jsem se přihlásila na filozofickou fakultu. Z té jsem ale po dvou semestrech odešla, protože jsem začala vášnivě hrát ochotnické divadlo. Našla jsem si zaměstnání a chodila do divadla hrát pohádky pro děti.

Tam jste se seznámila s manželem?

Kdepak, to bylo ve výzkumném ústavu. Bylo mi dvacet pět. Znali jsme se zčásti už předtím, takže to sbližování bylo rychlé. Jeho maminka byla Ruska a pracovala jako překladatelka. Tatínek, tedy tchán, byl legionář a přivezl si ji ze Sibiře za první světové války. Aby je nedeportovali, museli vstoupit do strany. Chránili se tím.

Takže jste měli za socialismu potíže?

Manžel velké. Tlačila na něj StB. Našli mu nějaký škraloup z minulosti, že někoho převáděl přes hranice, a chtěli po něm informace. Nebylo to jednoduché. Například jsme byli jako druzí v žádosti o byt v Praze 7, jenže nás při nejbližší příležitosti při prověrkách oba vyndali. Aby si zajistili místo pro někoho jiného. Nakonec jsme ale byt získali. Spravilo to pár lístků do Národního divadla.

Jak jste se dostala do Národního divadla?

Jednou přišla kamarádka, její manžel zpíval ve Státní opeře, že druhý den končí termín na konkurz do sboru Národního divadla, abych tam šla. Tak jsem to zkusila a oni mě vzali. Zpívala jsem pak někde a přišla za mnou o přestávce jakási paní se slovy, jestli jsem paní Rousková, která má u nich žádost o byt. Řekla jsem, že ano. A bylo to.

Co vše vám divadlo dalo?

Toho bylo tolik. Musím říci, že se tam mluvilo velmi otevřeně, i před komunisty, lidé se nebáli cokoli okomentovat. Vyprávěli se i politické vtipy a nikomu to nevadilo. Dokonce jsem i jezdila předzpívávat na Wagnerovský festival do Bayreuthu. Děti tam za mnou pustili, ale manžela nikdy. Tak jsme si s manželem aspoň telefonovali.

Takže jste v srpnu 1968 nebyla v Praze?

Přesně tak. Doma mi ale schovávali noviny, a jak jsem přijela, hned mi rodina vyprávěla, jak sem Rusové vtrhli. Popisovali, že nejhorší to bylo na Václavském náměstí, protože byl boj o rozhlas a oni považovali Národní muzeum za rozhlasovou stanici.

Byl potom relativně klid?

V divadle se dělaly pořád ruské opery. Měli jsme prověrky, ale to byla spíše legrace. Chodili jsme po jednom do pokoje a ptali se nás, co soudíme o záležitostech týkajících se 21. srpna. Odpověděla jsem, že se mi nezdálo, že by tu byla nějaká kontrarevoluce. Tím to pro mě skončilo, bylo to ryze formální.

Nedá se tedy říci, že by byla atmosféra v hlavním městě uvolněnější?

Lidé byli naopak ostražitější a začali se bát jeden druhého. Ti ve straně, měli klid. Ve sboru jsme jich měli několik a měli vyšší platy.

Překvapila vás pak revoluce?

Šlo to rychle. Zrovna jsme se stěhovali. Pamatuji si, že byl problém sehnat taxík. Protože ty jezdily pro politické osobnosti, tak jsem cestovala Prahou s košem na prádlo jako dobrodruh.

Domov pro seniory Chodovje příspěvková organizace založená hlavním městem Praha. Předmětem činnosti je péče o seniory, kteří mají sníženou soběstačnost, především z důvodu věku a jejich situace vyžaduje pomoc jiných osob v zařízení sociálních služeb. Je určený pro osoby od 65 let. Nachází se v budově v ulici Donovalská 2222/31, Praha 4 Chodov.
 V seriálu Příběhy pražských pamětníků každou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů a známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách: www.prazsky.denik.cz a www.praha.euTento projekt vznikl za podpory hlavního města Prahy.

Čtěte také: „Maminka klidně řekla, že bude válka, a odešla," říká pamětnice

Autor: Andrea Grubnerová

18.2.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto

Na Dvořákově Praze Jiřího Bělohlávka nahradí Hrůša a Altrichter

Jiří Bělohlávek.

Bělohlávka v ČF zastoupí dirigenti Altrichter, Hrůša a Netopil

Vařit můžete i pod širým nebem

Nemusíte vařit jen v domě. Můžete si pořídit kuchyň, která bude stát pod oblohou, nebo alespoň pod krytým přístřeškem na zahradě. A není to ani tak složité.

Ostatky Horákové jsou 67 let po její popravě stále neznámo kde

Praha - Ani 67 let po justiční vraždě právničky Milady Horákové není zřejmé, jak komunistický režim naložil s jejími ostatky. 

Záchranáři nově sídlí v Radotíně. Na řadě jsou Ruzyně a Strašnice

Praha – Nové prostory v areálu hasičské stanice v Radotíně, kam přestěhovali svou výjezdovou základnu z průmyslového objektu v nedalekých Lahovicích stojícím na území ohroženém povodní, otevřeli v úterý pražští záchranáři.

DOTYK.CZ

Prima vyhodila vedoucího vydání Diváckých zpráv neprávem, rozhodl soud

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl po třech letech ve sporu mezi televizí Prima a vedoucím vydání jejích Diváckých zpráv Jiřím Fröhlichem. Ten se soudil o neplatnost okamžitého zrušení svého pracovního poměru. Soudkyně obvodního soudu dala Fröhlichovi za pravdu. Rozsudek zatím nenabyl platnost, obě strany se mohou odvolat.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies