Prodavačkou chtěla být už jako malá holka

Také míváte někdy dojem, že opravdové prodavačky (a prodavači) snad již vymřeli? Potravinářské prodejny jsou dnes vesměs samoobslužné, ve velkých hypermarketech narazíte spíše na „doplňovače“ zboží či na muže z ostrahy. Ale prodavač kdepak, to je úzkoprofilové zboží.

„Nevím, kam se všichni ti vyučení – prodavačky a prodavači – poděli. Někdy odcházejí z oboru ještě před jeho dokončením, ale ti, co jej absolvují, ti se musejí někde v obchodech objevit. Spíše je to ale v menších firmách a jejich jednotlivých prodejnách,“ říká Dagmar Horová, kdysi absolventka učebního oboru prodavačka, který dnes jako vedoucí odborného výcviku sama vyučuje.

Když se v roce 1973 rozhodovala, kam půjde dál po devítiletce, lákalo ji na prodavačce to, že je stále ve styku s lidmi, s novými i s těmi, které již zná, a může jim pomoci a posloužit. „Snad každá malá holka si hraje na prodavačku, mně to prostě připadalo zajímavé,“ usmívá se paní Horová a dodává, že ji nikdy ani nenapadlo vyučit se třeba kadeřnicí. „To byl v těch dobách absolutní hit.“

Být mezi lidmi

Realita, s níž se setkala, byla trochu jiná, než jakou si vysnila, ale přesto v oboru setrvala. Po skončení tříletého učebního oboru se hned přihlásila na dvouletou nástavbu a udělala si maturitu. „Nebylo to nic snadného, přes den jsem dělala v lahůdkách – jako ta Anna Holubová – a večer jsem chodila do školy,“ dodává Horová. Kdoví, jak by se její kariéra vyvíjela dál, ale přišlo mateřství a vše bylo najednou jinak.

Do práce se vrátila až po šesti letech, ale už jako mistrová odborného výcviku. Potom si ještě musela v nástavbě na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy doplnit pedagogické vzdělání a ve své práci pokračuje jako učitelka odborného výcviku. Po celou tu dobu zůstala věrná podniku Potraviny Praha, po jeho rozpadu po roce 1989 ale působila u dílčích firem, jež z někdejšího kolosu vznikly. Současně však stále spolupracovala se školou, kde se vyučila. Dnes na ní pracuje jako vedoucí střediska praktického vyučování, jež se v praxi odehrává na prodejnách.

Podnikat ani za nic

Když se dívá zpět na svoji bohatou praxi, Dagmar Horová nelituje, že si kdysi vybrala řemeslo prodavačky. I když její kariéra byla možná netypická, přesto by se ani dnes za pultem neztratila a hlavně dovede pro práci prodavačky získávat dnešní děvčata.

„Říkám děvčata, protože mám momentálně mezi těmi svými svěřenci jen tři chlapce. Ale jsou obory, jako třeba barvy-laky, foto-kino a samozřejmě prodejce motorových vozidel, kde chlapci naopak převládají,“ vysvětluje vedoucí praktického výcviku.

Založit si vlastní firmu a podnikat Dagmar Horovou ani trochu neláká. „Leda snad kdyby nebyl dostatek dětí, tedy zájemců o obor, tak pak bych možná o něčem takovém uvažovala. Myslím ale, že něco takového nehrozí,“ dodává opět s úsměvem.

„Po vyučení u nás až 90 procent absolventů pokračuje na nástavbě, buď dvouleté denní, nebo tříleté večerní,“ říká Ludmila Majerová, učitelka odborného výcviku ze Středního odborného učiliště v Belgické ulici na Vinohradech, které se zapojilo do projektu Řemeslo žije. Absolventi této nástavby mohou potom být například vedoucími prodejen nebo oddělení ve velkých obchodech, nákupčí atd. „Ne všichni ale vydrží a zejména v dálkovém studiu řada skončí předčasně,“ podotýká Ludmila Majerová.